Srovnání s rokem 1948 se nabízí samo od sebe a mnozí u nás takto uvažují. Zas jde o podobu zdejší demokracie na léta dopředu. Charakteristický pro dění posledních dnů je fakt, že Sobotkova demise je posuzována jen v rovině taktické, rovina strategická, natož rovina historická, zůstávají úplně stranou.

V roce 1948 se zpětně demokratům také vyčítala pasivita a zbabělost v posledních dnech před demisí. Až následný pohled historie prokázal, že komunisté měli systematickou prací plně připravené převzetí moci ve státě. Když se podíváme na dobové noviny, stačily dva dny a psali do nich jiní lidé jiné věci. Armáda „šla s lidem“, jak se vyjádřil Ludvík Svoboda. Další silové složky byly ochromeny, dělníci ozbrojeni. Rusové pomáhali. A komunisté lhali o budoucnosti.

V jakém žijeme státě?

Česká republika je politicky nestabilní postkomunistická země ekonomicky zcela závislá na Německu. Malý trh neumožňuje existenci kvalitních médií, politické vzdělávání se nekoná, politické strany jsou slabé co do počtu členstva, často i co do programu. Ani ve stranách s jasným programem se tento program obvykle nedaří sdílet dovnitř stran, natož navenek. Země je zahleděná do sebe a není připravená na globalizaci. Země má jen jedno velké a jedno větší město.

Struktura obcí neodpovídá současné civilizační fázi, je jich moc na to, aby se daly efektivně spravovat. Většinu sil u nás věnujeme udržování stávajícího stavu, který se povětšinou zvolna horší. Ekologie po dlouhou dobu patřila k vytěsněným tématům. Po léta vznikají celé pásy sociálně slabých lokalit. Univerzity dosahují většinou špatných výsledků v mezinárodních hodnoceních a je jich víc, než odpovídá počtu a možnostem kvalitního vysokoškolského personálu. Drahá neefektivita a udržované provizorium jsou hlavními charakteristikami České republiky.

Bohuslav Sobotka jako historická postava

Sobotkova éra byla od počátku charakterizována střetem s hnutím ANO jako politickým nováčkem, který používal jiné metody práce než klasická politická strana a postupně sbíral zkušenosti. Premiér Sobotka je necharismatický politik se základním humanistickým cítěním a technokratickým profilem. K jeho hlavním výhodám patřila zkušenost spolu s faktem, že je velmi pracovitý. Vede stranu, která má vážný problém se sankcí vyplývající ze soudu o Lidový dům. Fakticky to znamená, že strana nedisponuje aparátem, který by ji dokázal efektivně řídit a propagovat.

↗

Premiér Sobotka je necharismatický politik se základním humanistickým cítěním a technokratickým profilem. K jeho hlavním výhodám patřila zkušenost spolu s faktem, že je velmi pracovitý. Foto WMC

Za vlády premiéra Sobotky se hlavní změny udály v myšlení o politice České republiky. Tématem se staly mzdy, ekologická udržitelnost, odvody peněz do zahraničí, souvislosti v širším kontextu. Sobotka nechal růst mladší lidi se zahraniční zkušeností a dokázal při tom vyvažovat velmi různé zájmy a profily uvnitř své strany. Podařilo se mu část zcela neprogresivní stranické opozice zlikvidovat tak, že si některé brzdící osobnosti naběhly na zeď a samy se rozbily.

Sobotka byl úspěšným premiérem s několika projekty pro širší budoucnost najednou. Jeho protivník z hnutí ANO zvládl obsadit přítomný čas. Dva současní nejúspěšnější politici, ministr financí a prezident, mají jednu věc společnou. Opovržení lidmi. To zabírá a Sobotka to neumí. Připomíná vyššího úředníka z doby osvícenství. Vše pro lid, nic skrze lid. Předpokládá, že lid ocení, že se pro něj nasazuje. Neumí veřejný spektákl v době, kdy se politika dělá přes pocity. Neumí postkomunistickou figuru, kdy chytřejší vypadá ten, kdo z okolí udělá větší hlupáky.

Demise jako krok do dějin

Demise demokratických ministrů v roce 1948 se nám zpětně nejeví jako zbabělost, ale jako realistické zvážení situace. Jeli si nejdřív zalyžovat, pak podali demisi, pak odešli do exilu. Ne všichni, ale pro účely vyprávění příběhu je tento model pěkný, jinak bychom vypočítávali, kdo všechno následně skončil v base.

Sobotkova demise může vejít do dějin jako krok, kterým celé zemi ukázal, že určitým způsobem to už dál nejde. Premiér disponující větším množstvím informací než běžný člověk zvážil situaci a vyslal do společnosti signál. Není to dobrá zpráva pro českou společnost ani pro dějinné místo Bohuslava Sobotky. Kdo si dnes vzpomene na Petra Zenkla, vicepremiéra z roku 1948 a exilového šéfa Rady svobodného Československa, která sdružovala lidi s demokratickým mandátem z domova?

Léta s Babišem asi budou pohodlnější než léta s Gottwaldem a jeho následovníky. Věšet se nebude. Politický pohyb k oligarchizaci u nás začal předskokany antipolitické politiky, stranou Věci veřejné. Je charakteristické, že další název uskupení stejného typu už zní jen ANO. Kořeny Sobotkovy demise je třeba hledat v přechodu médií do rukou oligarchů a v kumulaci moci v rukou divizí Agrofertu, která je v rozporu s chodem společnosti, jak ho známe ze západního projektu demokracie. Nejsme Západ.

Nám, kdo tu zůstaneme, nezbývá nic jiného než se v rámci legálních struktur pokoušet o zachování principů liberální demokracie. Zas se budou lámat páteře, už teď si lze představit, kdo z osobností stávajících politických stran by mohl sloužit i pod ANO.

Příští týdny ukážou, zda z tečky demise přece jen ještě nepůjde udělat dvojtečka. Scénáře, které právě prosakují, se jeví jako slabé. Už teď ale můžeme konstatovat, že demisi vlády premiéra Sobotky je dobré vnímat pod zorným úhlem velké změny v této zemi. ANO se snaží vše rozemlít na vyprávěnky od stánku s koblihami, degradovat do polohy žvástu s prvky opovržení. Tento popis lze i na základě historické zkušenosti z dvacátého století označit za vadný.

Sobotka začal ohlášením demise fungovat jako historická postava. Jak moc se nakonec bude podobat Petru Zenklovi, rozhodneme u voleb. Vyčítat Sobotkovi, že z obklíčení vyrazil na kole v dešti střel všeho druhu, je nefér. Dělá, co může, v době, kdy už skoro nic nemůže. Jak česká situace. Ani jsme k ní tentokrát nepotřebovali, aby nás někdo obsadil.