Kdo je vinen, kraje, nebo Sobotka?

Jiří Paroubek

Slabé výsledky sociálních demokratů v krajských volbách jsou podle Jiřího Paroubka důsledkem chybné personální politiky celostátního vedení strany a nedůsledného řešení problémů, které se v průběhu předchozích volebních období objevovaly.

Předseda ČSSD a premiér Sobotka ve své písemné zprávě pro delegáty sjezdu uvedl, že jeho ministři, a tedy i on osobně, dělali pro úspěch v krajských a senátních volbách, co mohli. Objevil-li se nějaký neúspěch, mohou za něj skandály a problémy v jednotlivých krajích. Tato pozice tak úplně neodpovídá realitě.

Za výsledky ve sněmovních i v senátních volbách jednoznačně odpovídá vedení strany. Pokud jde o senátní kandidáty, k jejich eventuální volbě může přispět, pokud se jedná o skutečně silné celostátní, či alespoň silné  regionální nebo místní osobnosti.

Pokud jde o výsledky krajských voleb a výsledky komunálních voleb ve větších a velkých městech, tam už má na volební výsledek velký vliv celostátní politika strany. Bylo tomu tak vždy a je tomu tak i nyní.

Popírat tento fakt není právě rozumné, tedy potud, pokud by se měla hledat reálná cesta k nápravě. Řekněme si otevřeně, že velmi slabý volební výsledek v krajských volbách a tragický až tragikomický výsledek ve volbách senátních způsobily v sociální demokracii z 80—90 procent výsledky práce vedení strany a jejích  ministrů.

Koneckonců skandály, které se v průběhu času objevovaly v jednotlivých krajích, vedení strany buď neřešilo vůbec, nebo je neřešilo včas, důsledně a nedokázalo operativně uplatnit princip presumpce viny, byť je zanesen do stranických stanov. Tento princip uplatňovalo vedení ČSSD výběrově: vůči stoupencům předsedy Sobotky bylo mnohem benevolentnější (K. Březina) než vůči těm, kteří se vedení stavěli. Takto se ale nedá kvalitně politicky  pracovat.

Podle předsedy ČSSD si mohou kraje za své neúspěchy samy. Foto archiv DR

Stranická kázeň se musí kromě jiného opírat také o důsledné uplatňování principu presumpce viny. Pokud tedy dojde obvinění ze strany policie, odchází obviněný z politiky a funkcí v sociální demokracii do té doby, než je jeho případ vyřešen, například soudním rozhodnutím. Pokud mu soud stanoví trest, je jeho odchod z politiky definitivní, pokud ho osvobodí, může se vrátit. Takové návraty bývají spíše teoretické, ale pokud chceme v kvalitě  politické kultury dohnat země západní Evropy, je třeba začít princip presumpce viny uplatňovat.

Například v Německu či ve Francii odcházejí politici už po více méně málo závažných mediálních kauzách. A to po kauzách takového charakteru, kdy by to české politiky ani nenapadlo... Sobotkova argumentace je prostě zcela lichá. Za volební výsledky strany v krajích nese kardinální odpovědnost.

Dnes všichni víme, a musí to vědět i Sobotka, že toto je jeho poslední volební kampaň, kterou vede jako lídr sociální demokracie. Po trojích volbách, které v předchozích letech od roku 2014 dopadly pro ČSSD více či méně katastrofálním způsobem, se sociální demokracie nyní řítí k výsledku 10—12 procent v podzimních sněmovních volbách.

Je škoda, že vedení sociální demokracie nevyužilo všech možností, které mělo v programové oblasti, v oblasti personální, v oblasti marketingu a práce se sociálními sítěmi, aby se pokusilo zvrátit poměr sil vůči hnutí ANO.