Miloš Zeman v projevu v Lidicích 27. května řekl mimo jiné: Jsme zbabělci proto, protože často otevíráme náruč islámským radikálům, často mluvíme o toleranci vůči nim, často mluvíme o přizpůsobení se jejich kultuře, byť je tato kultura neslučitelná s evropskou kulturou, která zde vznikala a vyrůstala po mnohá a mnohá staletí. … Myslím si, že dnes bychom si měli uvědomit, že teroristické útoky v Evropě jsou právě dílem naší zbabělosti, která je vydávána za multikulturní toleranci.

S potěšením se připojuji k těm, které hlava státu označila za přihlouplé novináře a chci se podívat, kde sedí zbabělci, zda v podhradí v občanských iniciativách, které se věnují pomoci lidem prchajícím z oblastí postižených válkami a terorem, nebo sedí jeden zbabělec (obklopený poklonkujícími nohsledy) na Hradě.

Není zbabělé zavírat dveře před nešťastníky, kteří žádají o ochranu? Není změkčile sobecký ten, kdo chce v zájmu svého pohodlí nechat evropské partnery, aby řešili zařazení migrantů do pracovního trhu, vzdělávacího, sociálního a zdravotního systému? Nechová se ustrašeně někdo, kdo nevěří své vlastní kultuře, že obstojí při konfrontaci s lidmi přicházejícími z jiného prostředí?

Je důvodem potíží imigrantů se současnou západní civilizací opravdu jejich náboženská příslušnost? Nutno si uvědomit, že přicházejí z prostředí ekonomicky a sociálně oslabeného možná i následkem dlouhodobé koloniální nadvlády západních mocností nad tímto regionem. Ukázněnost, pracovitost, racionalita, liberálnost, rovnostářství a uměřené chování, jež se od příchozích požadují, patří ke kulturně, politicky a ekonomicky vyspělému světu. Takové vlastnosti bychom postrádali i leckde v křesťanské Evropě, totiž všude tam, kde není místnímu obyvatelstvu dopřáno podílet se na evropské prosperitě.

To, co se vyčítá příchozím z islámských zemí, bychom mohli vyčítat i křesťanským imigrantům z Blízkého východu (v arabsky mluvícím světe jich žije ke dvacet milionům) či z Afriky, například z téměř stoprocentně a po dlouhá století křesťanské Etiopie.

Kulturní výměny

Navíc muslimové, kteří tvoří mezi uprchlíky většinu, nepředstavují tak radikálně jinou kulturu, jak by se zdálo. Především tvoří po staletí součást evropského kulturního prostoru. Po staletí žijí muslimové na Balkáně (hlavně v Albánii, Kosovu, evropské části Turecka, v Bosně-Hercegovině), v evropské části Ruska (mimo jiné v Čečně a Dagestánu), na Ukrajině (krymští Tataři), do Evropy bývá řazen Ázerbájdžán a část Kazachstánu (zatímco země s mnohasetletou vyspělou křesťanskou civilizací, Arménie a Gruzie, mají být v Asii).

Evropa a islámské mocnosti po dlouhé společné dějiny spolu válčily, ať agresorem byla křesťanská Evropa (křížové výpravy) nebo Osmanská říše. Neměli bychom však přehlédnout staletou kulturní výměnu mezi islámem a Evropou.

Když severoafričtí, arabsky mluvící islámští Mauři na začátku osmého století ovládli velkou část Pyrenejského poloostrova, utvořili brzy státní útvar, Córdobský emirát, později povýšený na chalífát. V něm záhy žili v míru křesťanští předchůdci dnešních Španělů (mluvící lidovou latinou), mohutná komunita Židů a muslimové.

↗

Nemusíme se trapně a zbaběle schovávat za dveřmi svých domů nebo za neslýchanými, nedávno zřízenými bariérami kolem všech vstupů na Pražský hrad. Repro DR

Spolupráce etnik a náboženství v několika staletích přinesla pozoruhodné plody, a především silně ovlivnila zbytek Evropy. V ní po slibném rozběhu latinské křesťanské kultury od pátého století, jejímiž centry byly benediktinské kláštery, nastala krize a se soudobým stěhováním národů (čtvrté až sedmé století) nastal kulturní propad. Novým zdrojem vzdělanosti pro Evropu se stal Al Andalús, tedy maurská multietnická a multireligiózní kultura na jihozápadě Evropy. Z této oblasti přicházely obory začínajících empirických a deduktivních věd a jejich praktické aplikace. Tam se také pracovalo filosoficky.

Islámští učenci Abú Alí ibn Siná (980-1037) a Ibn Rušd (1126-1196) dostali v Evropě polatinštěná (případně pořečtěná) jména Avicenna a Averroes a s jejich spisy z oblasti medicíny a filosofie se pracovalo (v překladech z arabštiny do latiny) na evropských univerzitách. Po dlouhé stagnaci lékařské vědy a lékařského umění, kdy se víceméně jen opakovaly postupy připisované antický autoritám (Hippokratovi a Galénovi) přinesly Avicennovy učebnice významný pokrok, který by překonán až od Paracelsa, hermetika a zakladatele experimentální medicíny v šestnáctém století.

Kulturní výměnu a tvorbu společného civilizačního díla přetnula conquista, křesťanský útok na Al Andalús ze severu. Po pádu Granadského sultanátu a konečném nastolení katolické nadvlády nad Španělskem za Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské (zejména od roku 1492) dochází k vyhnání nebo násilným konverzím Židů a muslimů, a kdo se nepodvolil, byl vyhnán ze země nebo krutě stíhán nově zřízenou inkvizicí. Možná stojí za připomenutí, že je to doba začínajících zámořských výbojů a že do této doby se obvykle klade začátek novověku.

Islámu bezpochyby můžeme být vděční za jeho podíl na formování toho, co se dnes s oblibou omílá jako tradiční evropské hodnoty. Mohli bychom přát islámu, aby se vymanil z vlivu fundamentalistických a fanatických samozvaných vůdců a znovu objevil zdroje své dávné slávy. Aby znovu našel svůj tvůrčí kulturní a civilizační potenciál. Evropští muslimové na Balkáně, příslušníci dalších generací přistěhovalců například v Německu nebo Francii a konvertité k islámu se silným evropským duchovním zázemím ukazují, že to možné je a že nesnáze spojené s masovou imigrací nemusí být osudové.

Rozhodně bychom měli mít odvahu k přátelské konfrontaci s nově přítomným islámem. Nemusíme se trapně a zbaběle schovávat za dveřmi svých domů nebo za neslýchanými, nedávno zřízenými bariérami kolem všech vstupů na Pražský hrad.