Evropští státníci kvůli teroristickým útokům v Bruselu vyzývají ke vzájemné solidaritě, k zachování klidu. Seriozní média zdůrazňují, že teroristé útočí na celou Evropu, na Evropskou unii, na demokracii. Opakují, že fanatikům jde především o to, vyvolat v Evropě nenávist, xenofobii a rasismus a tím znásobit šance na potlačování demokratických způsobů a lidských práv.

Nejde o žádná nová slova, stejná zaznívají po každém teroristickém útoku. Zajímavý na tom je fakt, že se dokážeme semknout alespoň v momentě, kdy je demokracie vážně ohrožena. Zároveň se však různorodí fanatici a populisté snaží situaci zneužít. A daří se jim to.

V takových momentech jsou málo platné jindy akceptované skutečnosti, že naprostá většina uprchlíků z míst největších konfliktů sama utíká před islamistickými fanatiky, kteří jsou nyní reprezentování především tak zvaným Islámským státem. A v takových momentech je prakticky jedno, že muslimští představitelé teroristické útoky odsuzují. Jak ukazuje i současná zkušenost s „uprchlickou vlnou,“ pro tu chvíli vítězí ti, kteří parazitují na přirozeném strachu občanů evropských zemí.

Fanatici jako fanatici

Česká republika není výjimkou. Zástupci Úsvitu a Konvičkovci již vyrazili do boje. Na společné tiskové konferenci spojili uprchlíky s terorismem. Teroristický útok v Bruselu podle nich ukázal, že „bezpečnost musí být prioritou a nesmíme dělat kompromisy“. Evropa prý sklízí „trpké plody politiky evropských vlád, včetně české, při řešení migrační krize“.

Ke zhoršování atmosféry samozřejmě přispívají i populisté mezi údajnými demokraty. Včera třeba Ivana Dobešová z ANO, která se dopustila hysterického výkřiku, že „místo humanity a solidarity by Evropa měla prosazovat na prvním místě bezpečnost“. V posledních letech nejvíce přispěl k negativní změně společenské nálady svým hrubým populismem Miloš Zeman, který neváhá společně s českými pravicovými extremisty vyvolávat nenávist u stejného mikrofonu.

↗

Útoky v Bruselu nyní mnozí politici využívají k apelům na posilování bezpečnosti na úkor humanity. Foto inetreads.com

Už se budu jen opakovat: Konvička, Okamura a další živitelé lůzy uvažují stejným způsobem jako islamističtí fanatici.

Všichni fanatici totiž takto uvažují. Fanatismus začíná tam, kde rozum jako prostředek k získávání poznání nahrazuje fundamentalisticky pojatá víra či ideologie. Společenská atmosféra a konání lidí se pod vlivem fanatiků a populistů postupně proměňuje.

Napřed pochopitelně v malém, na místní úrovni, kdykoli však může expandovat dál. A, řečeno s Henri Bergsonem, nástroje naší mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. S touto proměnou přichází jiný způsob uvažování, dřívější žebříček hodnot se mění, v tomto případě radikálně.

Máme zkrátka hutný důvod, proč demagogii protimuslimských iniciativ a populistů čelit. Nelze tak činit jen publicisticky, je důležité, aby se k tomu vyslovovali i politici a další známé osoby. A samozřejmě i osobnosti, které mají u části společnosti přirozenou autoritu.

Čeští politici s tím již začali. Nejrazantněji se vyslovil předseda TOP 09 Miroslav Kalousek: „Je to útok na naši civilizaci, na euroatlantické hodnoty, tedy i na nás. Nikdy se ale nesmí stát, že se necháme strachem ochromit. V odporu proti terorismu nesmíme polevit a tento odporný čin musí být potrestán. Strach je přirozená lidská emoce. Je tedy logické mít z dalších útoků obavy. Strachem se ale nesmíme nechat ovlivnit, protože v tom okamžiku teroristé vyhráli.“

Kdy se Evropa vzpamatuje?

Musíme ovšem dodat, že zachovat chladnou hlavu je čím dál těžší. Od roku 2000 zavraždili islamističtí teroristé v Evropě okolo třináct set nevinných lidí, včetně dětí. Svůj podíl na tom mají zásahy ruských bezpečnostních služeb v Beslanu a v Moskvě, pro něž má lidský život asi tak stejnou cenu jako pro teroristy samé. Původci násilí jsou však i v těchto případech fanatici islamističtí.

Co s tím? Neexistuje žádný jednoduchý recept. Mnozí politici správně poukazují na to, že vůči teroristům je třeba přitvrdit a začít se musí u tak zvaného Islámského státu. Ano, to je bezesporu třeba, ovšem tak, aby z toho nevznikl ozbrojený konflikt větších rozměrů, který by mohl přerůst v globální válku.

Zásah proti džihádistům by se proto měl napřed domluvit v co nejširším okruhu zemí včetně arabských regionálních mocností a pokud možno i Íránu. Rusko, které má jindy boje proti terorismu plná ústa, namísto takové dohody své jednotky ze Sýrie stahuje. Diktátora Asada udržel Putin u moci, což byl jeho hlavní cíl. A tak zvaný Islámský stát Kremlu nevadí, jak se ukázalo již během zásahů - ruská letadla bombardovala v naprosté většině opoziční skupiny, nikoli fanatické islamisty.

V čele USA stojí slabý prezident, jehož rozhodnost v tomto směru se blíží nule. A hovořit o Evropské unii jako o mocnosti schopné se k něčemu důležitému rozhoupat zní pomalu jako špatný vtip. Vzájemná solidarita členských zemí nefunguje, což se mimo jiné ukázalo i při řešení uprchlické krize.

Představitelé postkomunistických států včetně České republiky nejsou evropského myšlení schopni. Středoevropané mají kágébáckou mentalitu zadřenou pod kůži a je to velmi smutný pohled. Komunistům na hlubší změnu způsobu uvažování stačilo sedmdesát let (u nás čtyřicet). Na dobu, kdy se střední Evropa hlásila k Západu, můžeme jen vzpomínat.

Německo se se svou historickou zkušeností do vojenského konfliktu pochopitelně příliš nehrne, francouzští politici s nostalgií po někdejší velmocenské slávě rádi hovoří o tom, co by se mělo udělat, málokdy však svá slova naplňují v praxi. Britové se zmítají ve vlastních problémech, prožívají hlubší morálně-politickou krizi. Už ani Churchill coby symbol semknutí se v případě ohrožení dnes nefunguje.

Dosavadní dohadování ohledně řešení konfliktu v Sýrii skýtá jistou naději. Avšak odhadnout, za jak dlouho se Evropa vzchopí ke konkrétním krokům, není lehké, můžeme jen doufat, že co nejdříve.

Silné demokratické osobnosti se do politiky nehrnou, o to mají křiklouni typu Klause či Zemana větší mediální prostor. I proto nenávist a xenofobie narůstají a volání po bezpečnosti na úkor svobody, humanity a solidarity sílí. Zdá se tedy, že teroristé zatím vyhrávají.