Česká republika potřebuje nejlepší velvyslance, ne politické trafikanty
Jan LipavskýProbíhající výměnu většího počtu českých velvyslanců provází nedostatek informací. Je zřejmé, že vliv na příští obsazení našich ambasád mají obchodní zájmy Hradu. Klíčovým kritériem výběru proto není způsobilost, nýbrž loajalita.
V minulých dnech se v médiích objevily informace o velkých změnách v českém diplomatickém sboru. Ministr zahraničních věcí Kulhánek (ČSSD) odmítá střídání velvyslanců komentovat a ani poslanci zahraničního výboru ani veřejnost se tak nedozví, za jakých okolností k němu došlo. Přitom poslanci i veřejnost přitom mají mnoho důvodů se o 21 odvolaných a 26 nových ambasadorů zajímat.
Problém aktuální výměny neleží ani tak v samotném počtu změn. Česká republika má 121 velvyslaneckých postů, které obsazuje ve čtyřletých cyklech, a logicky tak každý rok dochází ke jmenování nových velvyslanců, kteří nahrazují ty končící. Mnohem důležitější je to, koho a jakým způsobem ministerstvo zahraničních věcí na jednotlivé posty vybírá.
Není jedno, kdo ČR reprezentuje navenek. V příštích letech nás čekají mnohé výzvy — s našimi partnery budeme formulovat přístup k Číně, musíme spojit svět v boji proti změně klimatu a specificky Česká republika má před sebou předsednictví v Radě EU. K tomu potřebujeme schopný, jazykově vybavený a profesionální diplomatický aparát se stabilním a transparentním ministerstvem zahraničí.
Je proto mimořádně problematické, když se na posty velvyslanců dostávají nekvalifikovaní lidé skrze stranickou knížku a když výběr nových velvyslanců probíhá bez jakékoliv úcty k diplomatickému řemeslu. A slabý ministr zahraniční není jeho autorem, jen ho poslušně posvětil.
Politický tlak
Černínský palác se zdá být v zajetí silných politických tlaků a česká zahraniční politika zažívá privatizaci. V novinách čteme o vyjednávání s Hradem metodou „kus za kus“ a o vlivu prezidentova poradce Martina Nejedlého. O personální záležitosti resortu se také intenzivně zajímá politický operativec ČSSD Pavel Jaroš, od letoška náměstek na ministerstvu, který byl v čilém kontaktu právě například se jmenovaným Martinem Nejedlým. Tato mocenská klika pravděpodobně cítí poslední šanci využít svůj vliv na chod státu, a neváhá tak trestat a odměňovat i skrze ambasadorské posty.
Výsledkem tohoto procesu je nyní naprostá rezignace v řadách české zahraniční služby a záměrné ignorování jejího smyslu a ducha. Kariérní diplomaté mají pro výkon svého povolání přísně daná pravidla a na své kariéře pracují léta a dekády. Současné nastavení je de facto diskriminuje, protože musí plnit nejrůznější kvalifikační předpoklady, a navíc je demotivuje, protože jim systém vysílá jasné signály, že odbornost a profesionalita nejsou nejcennějším kapitálem.
Tím jsou nyní často správné kontakty a blízkost k mocenským centrům, a to i mimo Černínský palác. Političtí nominanti někdy nesplňují ani ty zcela nejzákladnější kritéria pro službu v diplomacii, jako například znalost cizích jazyků. Například bývalý policejní prezident Tuhý se ze svého současného postu na Slovensku přesune do Slovinska, byť nehovoří anglicky.
O nic méně frustrující je systematické porušování kariérního řádu ministerstva. Je pravidlem, že po čtyřletém působení v zahraničí se velvyslanec vrátí do České republiky a teprve po nějakém čase opět vycestuje na další působiště. Tomu odpovídají například předčasné „přejezdy“ některých velvyslanců, protože ti asi tuší, že by se bez podpory současného vedení a Hradu již nikam nedostali. Velvyslanec Slamečka tak po pouhých dvou letech opustí Soul a přesune se do Kodaně, velvyslanec Chmiel zas absolvuje už třetí přesun v pořadí.
Politické nominace samy o sobě jsou ve světě běžnou součástí výkonu zahraniční politiky. U nás je ale ten problém, že se političtí velvyslanci v systému hromadí jako horníci v Cimrmanově dole Marcela. Přitom systém, který legitimně s politickými nominacemi pracuje, funguje například v USA. Tam ale narozdíl od ČR političtí nominanti odcházejí s koncem dané administrativy. Stojí proto za zvážení, zda by v zájmu budoucnosti české diplomacie nebylo lepší hledat rovnováhu mezi budováním kvalifikovaného diplomatického sboru a diplomacie jako odrazu politických preferencí společnosti.
Oddanost místo odbornosti
Kromě budoucnosti české diplomacie se hraje i o přítomnost. Vedle velkých center máme i mnoho malých zastupitelských úřadů a slouží na nich třeba jen dva kariérní diplomaté. Na takto malých misích je opravdu velký rozdíl, jestli jako velvyslanec slouží kariérní diplomat, který plní dlouhá léta všechna kritéria, aby se stal velvyslancem, a má odpovídající zkušenosti, nebo zda nás zastupuje nezkušený sociální demokrat, který naleštil správný počet klik u svých stranických kolegů. Zpolitizovaná státní služba zkrátka není a nemůže být schopná odvádět kvalitní práci.
Aktuální vlnu výměny velvyslanců proto z výše uvedených důvodů považuji za netransparentní, uspěchanou a zpolitizovanou, motivovanou snahou umístit co nejvíce politických přátel na důležité posty ještě před volbami. Je v rozporu s duchem kariérního řádu ministerstva zahraničí, nedodržuje princip nestrannosti a odbornosti a v dlouhodobém výhledu povede k personální likvidaci resortu i české diplomacie.
Česká republika má kvalitní a vzdělané diplomaty a je v zájmu nás všech, aby to byli právě oni, kdo nás bude zastupovat v zahraničí, a aby to byli právě oni, kdo tam bude hájit naše zájmy, pokud to budeme potřebovat. Místo toho nás v krizové situaci bude možná zachraňovat velvyslanec, který neumí anglicky.