Prezident Miloš Zeman rozehrál navzdory epidemiologické krizi, která zmítá zemí, jakož i navzdory potřebě, aby se nová vláda pustila co nejrychleji do řešení energetické krize a obrovských deficitů státního rozpočtu, vlastní, vůči potřebám státu přehlíživé politické divadlo, s jehož pomocí zdržuje jmenování nové vlády. Jako metodu zvolil pohovory se všemi ministerskými kandidáty, přičemž si sám určil časový rozvrh.

Jak bude jeho dosti absurdní politické představení probíhat, sdělil Zeman veřejnosti prostřednictvím TV Nova poměrně jasně už po svém prvním setkání s kandidátem na premiéra Petrem Fialou 17. listopadu — poté, co byl v nemocnici přemístěn na běžný pokoj. Dozvěděli jsme se, že Fialu jmenuje po svém propuštění z nemocnice do Lán 26. listopadu, následně se pak bude chtít setkat se všemi kandidáty na ministry.

Navíc prozradil, že má v úmyslu „vetovat“ návrh na jmenování jednoho z ministrů, přičemž přes toto „veto“ prý nejede vlak. Dobře věděl, že když koalice pěti stran v čele s Fialou nenašla odvahu ho suspendovat kvůli vážnému zdravotnímu stavu, nenajde odvahu postavit se ani jeho zbytečnému, a zjevně zcela svévolnému zdržování při jmenování nové vlády.

Na to, že Zeman nemá na pohovory s ministry ústavní právo, a že i jeho předchůdci se před jmenováním vlád setkali jen s vybranými ministerskými kandidáty, už upozornila řada ústavních expertů a komentátorů. Když už ale nová koalice se Zemanovým mimoústavním postupem souhlasila, mohl Fiala přinejmenším požádat prezidenta, aby se s ministerskými kandidáty setkal před jeho jmenováním, v nemocnici. Anebo aby pohovory uspořádal s pomocí videokonferencí.

Zeman ale chtěl zdržovat — možná už jen proto, aby ukázal, že ho nikdo nemůže k ničemu tlačit poté, co se pětikoalice fakticky vzdala možnosti aktivovat článek 66. A možná též proto, aby pětikoalici potrestal už jen za zahrávání si s ideou aktivace článku 66.

Šlo mu zjevně i o vizuální stránku celého procesu, která by ukázala jeho majestát. Jmenování Fialy v nemocnici by prý bylo „nedůstojné“. Stejného argumentu by zřejmě použil, kdyby mu Fiala navrhl, aby se pohovory s navrženými ministry uskutečnily, když byl ještě v nemocnici.

Jinými slovy: šlo mu zjevně o symboliku představení, které uchystal. Jeho převahu nad vítěznou koalicí, doprošující se rychlého ustavení vlády, měl podtrhnout monarchistický duch, který zažíváme při každém jmenovacím aktu v režii hlavy státu.

Patří k němu zámecké kulisy a různými způsoby vizuálně podtrhovaná nerovnost mezi prezidentem a těmi, které jmenuje. Tentokrát mělo toto aranžmá navíc vyslat poselství, že je i navzdory těžké nemoci zpět. A že je to on, kdo určuje dění na politické scéně poté, co chvíli hrozilo, že ho nová koalice na základě článku 66 ústavy dočasně zbaví pravomocí.

Zamýšlený harmonogram i důstojnost aktu jmenování premiéra i pohovorů s ministerskými kandidáty ovšem zproblematizovala prezidentova nákaza covidem-19. Jmenování premiéra se muselo posunout.

Pětikoalice mohla využít tohoto momentu k tomu, aby Zemanovi jasně sdělila, že jeho zdravotní problémy nemohou dál komplikovat ustavení nové vlády, a že přinejmenším plánované pohovory by měl uskutečnit rychle s pomocí videokonferencí, ale nakonec se opět podvolila: tentokrát se nechala vmanipulovat do zcela absurdního aranžmá, v němž prezident jmenoval Fialu a následně vedl pomalým tempem pohovory s ministerskými kandidáty z plexisklové kukaně.

Zeman chtěl jmenováním Fialy a pohovory s navrženými ministry v Lánech, vytvořit — i vizuálně — dojem, že jsou budoucí premiér a jím navržení ministři vůči němu v podřízeném postavení. S pomocí nového aranžmá, v němž ve svém domácím „hradním“ prostředí dominuje „přijímací místnosti“ ve vlastní kukani, a proti němu na malé židličce sedí prezidentem přezkušovaný ministr, uspěl ještě lépe než obvykle.

Vše bylo navíc dokreslováno „tiskovými konferencemi“ ministerských kandidátů před bránou do Lánského zámku, kde přičinlivě informovali média o tom, že pan prezident je ve formě a dobře připraven. Pokud padla otázka, zda má prezident k nějakému kandidátovi výhrady, nedostalo se novinářům odpovědi.

Hradu se tak podařilo vytvořit situaci, v níž ústavně neodpovědný prezident, s jehož různými výkony, které spadají do oblasti kontrasignovaných pravomocí, musí souhlasit vláda, „přezkušuje“ budoucí členy této vlády jako žáčky. A již jmenovaný premiér po celou dobu trvání této šarády vyjadřoval opatrnou naději, že prezident po dokončení celého procesu, který je zčásti zjevnou zdržovací taktikou, jmenuje celou vládu.

Teprve poté, co se po setkání Zemana s Lipavským ukázalo, že se ho prezident opravdu nejspíš bude zdráhat jmenovat, oznámil Fiala „statečně“, že by se musel v takovém případě obrátit s kompetenční žalobou na Ústavní soud.

Ztráta času, ztráta tváře

Nová vládní koalice ztratila tím, že přistoupila na Zemanovy byzantinské způsoby, čas. A pro mnohé svoje příznivce i tvář, protože koalice „změny“, když už se neodvážila aktivovat článek 66, mohla, ba měla, Zemana tlačit k tomu, aby postupoval rychleji a striktně v souladu s ústavou od okamžiku, kdy byl přesunut na běžný pokoj.

Kdyby si Zeman postavil hlavu, a hrozil, že si rozmyslí i jmenování samotného Fialy, mohl budoucí premiér pohrozit aktivací článku 66, čehož se Zeman a jeho okolí zjevně bojí. Sehráli kvůli tomu několik představení pro veřejnost, která měla ukázat, že navzdory prohlášením lékařů, že prezident není schopný plné činnosti, a jeho prognóza je nejasná, je schopný alespoň částečně fungovat.

Fiala ale mohl také na Zemana zatlačit i po svém jmenování. Stal se v té chvíli příštím premiérem, kterého Zeman nemůže odvolat, a mohl mu tudíž jasně sdělit, že jeho plánované pohovory s ministerskými kandidáty jsou zbytečná šaráda, zdržující ustavení vlády v době hluboké krize. Navíc mohl argumentovat, že aranžmá s kukaní, je nedůstojné, a světová média si na České republice s jistou dávkou ironie a nevěřícnosti „smlsnou“.

Jenže premiér přistoupil na Zemanovu hru. Snad v naději, že když bude Zemanovo zjevné zdržování a faktické ponižování příštích ministrů tolerovat, nebude Zeman nakonec dělat potíže se jmenováním vlády. Jak hodlá Zeman postupovat, jsme se od Fialy nedozvěděli ani po jeho překvapivé neformální schůzce se Zemanem 9. prosince, na níž oba politici prý probírali další postup.

Trapné lánské představení způsobilo v řadách voličů stran pětikoalice vcelku logicky nemalé pobouření a nechuť. Vláda „změny“ se nechala vmanipulovat do způsobu, jakým jednal Zeman s Babišem — a to dokonce ještě před tím, než vznikla.

Když to někteří komentátoři kritizovali, zle se na ně obořili někteří příští ministři, jako je Jana Černochová. Není divu, že podle posledních průzkumů stranických preferencí, vzrostly preference Babišova ANO, zatímco preference koalic Spolu a PirStan klesly.

Lipavský coby nejslabší článek?

Je možné, že Zeman nakonec ve světle hrozby kompetenční žalobou jmenuje po skončení svých pohovorů s ministerskými kandidáty celou vládu. Nikdo by se ale neměl divit, pokud by pokračoval ve své zdržovací taktice a v představení, které má ukázat, kdo je na politické scéně pánem.

Ví dobře, že i kdyby se Fiala nyní obrátil na Ústavní soud s kompetenční žalobou, bude se na rozhodnutí čekat přinejmenším několik týdnů. Ví také, že Ústavní soud sice dá skoro jistě za pravdu Fialovi, ale jen těžko stanoví nějakou lhůtu, dokdy musí prezident konat. Pětikoalice přitom nemá ústavní většinu ve Sněmovně, aby mohla případně schválit ústavní žalobu, na jejímž základě by Zeman mohl být odvolán z funkce.

Fialovi tak nakonec možná nezbyde nic jiného než po domluvě s koaličními stranami Zemanovi vyhovět, a nejmenovat Lipavského do postu ministra zahraničí s tím, že prozatímně bude vykonávat funkci ministra zahraničí on sám — jak ostatně navrhoval hned na začátku Zeman. Návrh na jmenování Lipavského by pak sice nejspíš poslal Zemanovi hned po jmenování vlády s hrozbou kompetenční žaloby, ale části veřejnosti bude pětikoalice jen těžko vysvětlovat, že neutrpěla porážku.

Zeman si přitom vybral Lipavského zcela záměrně. Nejen proto, že tak míří na Piráty coby nejslabší stranu koalice — se zřejmou nadějí, že tak vyvolá v rodící se vládě rozkol. Také tak veřejnosti ukazuje, že si nenechá jen tak vyvlastnit zahraniční politiku.

Ústava sice jasně stanoví, že výkon zahraniční politiky prezidentem je podřízen souhlasu vlády, tedy zejména souhlasu ministra zahraničí a premiéra, ale Babiš dovolil Zemanovi, aby si značnou část zahraniční politiky „zprivatizoval“ do vlastních rukou.

Prezidentovy snahy zkompromitovat Lipavského, který se v minulosti vymezil proti Zemanově proruské a pročínské politice, jsou tedy i součástí udržet si na zahraniční politiku, zejména na vztahy s Ruskem a Čínou co nejdéle vliv.

Pokud Fiala nakonec přistoupí na Zemanův požadavek nejmenovat Lipavského spolu se zbytkem vlády, ví Zeman, že případná kompetenční žaloba se může táhnout, a že i když Ústavní soud rozhodne, že Lipavského musí jmenovat, může vše natahovat, pokud součástí rozhodnutí Ústavního soudu nebude i konkrétní lhůta. Jinými slovy: ví, že ministerstvo může být bez ministra dlouhou dobu, což znamená, že si dál podrží na zahraniční politiku určitý vliv — určitě větší, než jaký by měl v případě jmenování Lipavského.

Fialova koalice tak může brzy zjistit, že jediný účinný nástroj, který mna Zemana má, je i nadále článek 66. Jenže aktivovat ho, pokud bude prezident dál ukazovat, že stačí alespoň na výkon části svých pravomocí, bude těžké. Jinými slovy: svoji šanci vypořádat se se Zemanem už pětikoalice nejspíš promeškala, a nemalou cenu za to zaplatíme všichni.