↗

Uzákoněním přímé volby, která mimo jiné změnila konstrukci ústavní žaloby, Parlament v zásadě přišel o jedinou páku na neodpovědného prezidenta. Chtějí-li zákonodárci předejít dalším střetům s Hradem, měli by zmírnit podmínky pro podání žaloby pro velezradu, respektive pro hrubé porušení Ústavy. Foto FB Miloš Zeman - prezident České republiky

„Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství, a za ním už nebude žádná politická porážka. Protože, jak dobře víte, prezident má Ústavou vymezena pouze dvě pětiletá funkční období a já rozhodně nehodlám iniciovat její změny,“ říkal po svém znovuzvolení hlavou státu před bezmála čtyřmi lety Miloš Zeman. Jakkoliv od té doby žádné volby skutečně neprohrál, porážek utrpěl celou řadu.

Českou republiku byla nucena opustit spousta jeho přátel z ruské ambasády. Ředitel Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka přežil pokusy o odstranění z funkce. Dostavbu jaderné elektrárny Dukovany nezískala ruská společnost Rosatom. Megalomanský kanál Dunaj-Odra-Labe zůstal pouze na papíře. A do Černínského paláce nakonec zamíří i údajně nekompetentní Jan Lipavský.

Naopak úspěchů si Zeman připsal jen málo. Podařilo se mu sice bezmála zničit stranu, kterou kdysi přivedl do Strakovy akademie hlavním vchodem, ale hlavní zásluhy na tom, že sociální demokracie vypadla z Poslanecké sněmovny, nese Jan Hamáček, jehož historie zařadí po bok Bohumila Laušmana se Zdeněkem Fierlingerem. Bez jeho přičinění by totiž prezident svého odvěkého snu dosáhl jen těžko.

Ač je hlava státu na porážky zvyklá, ta poslední přišla nečekaně. To, že velkohubým prohlášením navzdory Petru Fialovi ve věci jmenování ministra zahraničních věcí ustoupí, čekal málokdo. Přestože není zřejmé, co Zemana přimělo změnit názor, nepravděpodobným se zdá premiérovo vysvětlení, že prezident nechtěl mnoha krizemi sužované zemi přidělávat další starosti.

Kdyby se Zeman až na pondělní schůze s Fialou dozvěděl, že v České republice zuří již pátá — a znovu nezvládnutá — vlna pandemie koronaviru, roste inflace a desítky tisíc lidí nevědí, z čeho zaplatí účty za energie, bylo by to na pováženou. A Parlament by jej musel urychleně zbavit kompetencí, neboť zřejmě není schopen vnímat a porozumět tomu, co se kolem něho děje.

Napravit minulé chyby

Skutečnost, že přetahovaná o Lipavského jmenování nevyústila ve vleklou krizi, by ovšem neměla zastřít, že právní řád dává prezidentovi, který se nerozpakuje pravidla ohýbat ve svůj prospěch, až příliš mnoho prostoru. Zákonodárci by proto měli zevrubně prozkoumat, kde Ústavu vyspravit tak, aby hlavu státu udržela v mezích parlamentní demokracie.

Jakkoliv v ní lze větších i menších děr nalézt vícero, přičemž mnohé z nich již před lety odhalil a snažil se zalátat Jiří Dienstbier mladší, podstatná je jedna, a to úprava ústavní žaloby pro velezradu a hrubé porušení Ústavy. Jelikož stávající podmínky její podání v zásadě vylučují, nemusí se prezident, jenž si uzurpuje více moci, než mu náleží, obávat postihu.

Pokud by Zeman, nebo jeho nástupci, věděli, že pro schválení žaloby postačuje — například — prostá většina v jedné z komor Parlamentu, a ne kvalifikovaná většina v obou komorách, jako je tomu dnes, drželi by se při zdi. V posledku proto není nezbytné Ústavu výrazně přepisovat, byť by to nebylo na škodu, ale opravit chyby, které přineslo zavedení přímé volby hlavy státu.

Posílení ochrany prezidenta totiž při jejím uzákonění nebylo ani v nejmenším důvodné. V situaci, kdy je vybaven silným mandátem od voličů, mnohem silnějším než všichni ostatní političtí hráči, se naopak ukazuje jako potřebné bedlivěji dohlížet na výkon jeho funkce a mít podstatně razantnější nástroj, který lze využít, když si usmyslí smést šachovnici ze stolu.

Kdyby přímo voleného prezidenta Parlament mohl rovnou sesadit, věc by stála jinak. Ale Sněmovna, ani Senát jej z úřadu odvolat nemohou. Rozhodují toliko o podání žaloby, přičemž poslední slovo náleží Ústavnímu soudu. „Bude-li se proto mluvit o změnách Ústavy, je třeba začít právě na tomto místě a podmínky pro podání žaloby zmírnit. Tam je zakopán pes,“ podotkl ústavní právník Jan Kysela.