Příštím prezidentem České republiky by měl být podle premiéra Petra Fialy někdo, koho podpoří celá vládní koalice. Měla by to prý být osobnost, která bude dobře reprezentovat Českou republiku, bude mít jasnou prozápadní orientaci, bude respektovat ústavu i jejího ducha, a nebude rozdělovat společnost.

Prezidentský kandidát vládní koalice prý také má mít tah na branku a dokázat oslovit voliče. Podle premiéra, který je předsedou Občanské demokratické strany, může být kandidát z ODS, ale není to podmínkou. Fiala si též nepřeje, aby by byl kandidát bývalým členem komunistické strany.

Fialův seznam požadovaných kvalit prezidentského kandidáta v době, kdy do prezidentských voleb zbývá sedm měsíců, přičemž vládní koalice ještě ani nebyla s to nikoho nominovat, je dobrou ukázkou toho, jak ani po více než třech dekádách demokratického vývoje neumějí čeští politici dělat politiku. Když totiž přidáme k Fialově seznamu poněkud absolutistických nároků i ty, které se vynořují, nebo ještě vynoří z útrob ostatních koaličních stran, má koalice zaděláno v prezidentské volbě na fiasko.

Ty tam jsou ony několikeré světlé okamžiky po sněmovních volbách, kdy se pět stran dnešní vládní koalice v rekordně krátkém čase dohodlo na společném postupu i programu, který musel být nutně kompromisem, protože na jedné straně škály budoucích vládních stran stáli konzervativní občanští demokraté a na druhé progresivističtí Piráti. A Fiala tehdy státnicky odmítl i názory některých prominentních členů ODS, že by vládní koalice měla Piráty poslat do opozice, protože se početně obejde i bez nich.

Absolutistické nároky na prezidenta

Umění pragmatického kompromisu je nyní, zdá se, ve vládní koalici zapomenuto. Jako by už jen uvažování o tom, kdo by měl být prezidentem, v jisté části politického spektra a nemalé části voličstva, u nás automaticky sklouzávalo do marného hledání kandidáta, který musí být dokonalý. Někoho, kdo bude politicky umět vše, o čem mluví Fiala, bude mít bezvadnou minulost už od mateřské školky, a navíc ještě bude všechny spojovat. A samozřejmě: nejlépe by to měl být též někdo, kdo umí krásně mluvit, a bude národu sdělovat z televizních obrazovek neotřelá moudra a ucelené názory na svět.

Dokonce i voliči Miloše Zemana, jehož „intelektuální“ produkce se postupem času scvrkla na bonmoty, jedovaté výpady a špatně zapamatované citace z kdysi přečtených knih, chodili na setkání s ním během jeho výjezdů za občany nebo sledovali jeho televizní vystoupení s tím, že národu věci takříkajíc vysvětlí. Vše pěkně shrnula jedna z jeho příznivkyň, když mu na jednom setkání rozrušeně sdělila, že jeho „moudrost je nad naše chápání“.

Podobná očekávání měli od Václava Klause jeho příznivci. I ten tak strávil podstatnou část svého prezidentování pseudofilozofickým blouzněním o nejrůznějších „ismech“ a předešlými sliby o tom, jak bude společnost sjednocovat, se rozhodně neřídil.

Nároky na české prezidenství jsou bohužel silně ovlivněny masarykovskou a havlovskou tradicí. Slovo „bohužel“ je na místě proto, že si jen málokdo uvědomuje, že Masaryk i Havel byli vyneseni do prezidentských postů jedinečnými historickými událostmi, a že v běžném, již zaběhnutém, demokratickém provozu by se prezidenty jen těžko stali. Zejména poté, co u nás byla zavedena přímá volba prezidenta.

Je nesmyslné poměřovat dnešní prezidenty životopisy a intelektuálními výkony obou „otců zakladatelů“. Za normálních okolností se takoví lidé buď nevyskytují, anebo nejsou pro politiku nejlepším materiálem.

Co teď?

Pokud se bude vládní koalice při svém hledání společného kandidáta řídit absolutistickými požadavky, je odsouzena k fiasku. Nenajde nikoho, kdo by splňoval kritéria „ideálního kandidáta“, a byl přitom dostatečně známý.

V koalici Spolu, která tvoří část vládní koalice, se tak na poslední chvíli rodí různé, poněkud zoufalé nápady: vhodným kandidátem by prý mohl být kupříkladu poradce Fialy Tomáš Pojar. Ten má jistě úctyhodný životopis už z dob, kdy působil jako ředitel nadace Člověk v tísni, a později jako velvyslanec v Izraeli, jenže jeho vyhraněně konzervativní názory jen těžko vyvolají nadšení u Pirátů nebo v hnutí STAN.

ODS by tak musela v jeho případě přinejmenším slevit z Fialova požadavku, aby prezidentský kandidát společnost nerozděloval. Nemluvě o tom, že nabízet veřejnosti třeba i úctyhodná, ale širší veřejnosti málo známá jména v okamžiku, kdy se prezidentské volby konají už za zhruba sedm měsíců, je riskantní.

Bohužel v ODS i v některých dalších stranách české pravice, které tvoří páteř současné vládní koalice, dál funguje černobílý antikomunismus. Generál Petr Pavel, který by splňoval všechna Fialova kritéria, tak není pro Fialu a další politiky vládní koalice vhodným kandidátem, protože byl coby voják před rokem 1989 členem komunistické strany.

Co na tom, že si svoje členství po roce 1989 plně „odpracoval“, a nikdo dnes nemůže pochybovat o jeho loajalitě vůči demokracii i zakotvení České republiky v západních strukturách. A také o impozantní kvalifikaci navigovat v komplikované bezpečnostní situaci. Byl sice dosavadním nejvyšším českým představitelem ve strukturách NATO, s nejvyšší možnou bezpečnostní prověrkou, ale prezident evidentně v logice některých politiků vládní koalice musí být ještě „čistší“.

Průzkumy navíc ukazují, že Pavel má jako jediný z již širokého pole možných prezidentských kandidátů šanci porazit ve druhém kole Andreje Babiše. Koalice ovšem hledá někoho, kdo snad ani nebyl v Pionýru. Co na to, že takového ideálního kandidáta Babiš nejspíš hravě porazí.

Paradoxně Pavel podporu koalice nijak moc nepotřebuje. V druhé polovině roku se bude vláda topit v problémech způsobných energetickou a ekonomickou krizí, a „její“ kandidát může čelit stejné nevraživosti části společnosti, jaké čelil Karel Schwarzenberg v roce 2013 jen proto, že byl členem nepopulárního kabinetu Petra Nečase.

Je docela možné, že to bude vládní koalice, která se bude k Pavlovi narychlo hlásit v druhém kole prezidentské volby, aniž by o to on sám nezbytně stál. To, že lze tímto způsobem vůbec věrohodně spekulovat, je ale smutným dokladem toho, jak současná vládní koalice už prezidentskou volbu takříkajíc prokaučovala.