Volební sněm hnutí ANO nedal jasnou odpověď na otázku, jejíž zodpovězení si od něj mnozí slibovali. Zda Andrej Babiš bude kandidovat na prezidenta, jsme se nedověděli.

Babiš ve svém projevu prohlásil, že zatím neřekne, zda bude na prezidenta ve volbách v lednu 2023 kandidovat, hnutí prý ale chce v každém případě postavit kvalitního kandidáta. Babišovo rozhodnutí přitom zásadním způsobem předurčí další směřování ANO, takže veškeré další diskuze o tom, čeho chce Babišův politický podnik v příštích letech dosáhnout, se jevily spíše jako podružné.

Jistým návodem k zodpovězení otázky, zda Babiš na prezidenta kandidovat bude nebo ne, by mohlo být jeho vyjádření, že nehodlá kandidovat znovu na předsedu ANO na sjezdu za dva roky, a že nebude na kandidátce hnutí ve sněmovních volbách v roce 2025. Někteří komentátoři to okamžitě interpretovali jako jasný náznak toho, že z ANO hodlá zamířit na Hrad.

Pokud by mluvil pravdu…

Kdybychom Babišovo vyjádření, že už nebude předsedou ANO po roce 2024 a že nebude znovu kandidovat do Sněmovny, vzali vážně, mohli bychom pro hnutí ANO začít psát politický nekrolog. I deset let poté, co vtrhlo na politickou scénu, zůstává ANO projektem jednoho muže, v němž nejenže nefungují vnitřní demokratické mechanismy, ale ani nevygenerovalo politiky, kteří by mohli Babiše případně plnohodnotně nahradit.

Babiš si sice zvolil jako svého korunního prince Karla Havlíčka, který byl zvolen prvním místopředsedou. Ale ani on — avšak ani nikdo jiný — ho nemůže adekvátně nahradit v čele hnutí, které je miliardářovým osobním výtvorem.

Některým politikům, kteří v ANO politicky vyrostli, jako jsou Alena Schillerová, Ivo Vondrák, Tomáš Macura anebo právě Havlíček, nelze upřít jistý politický talent, ale dali se — bohužel pro ně — do služeb soukromého politicko-podnikatelského projektu, jehož voliči hlasují pro Babiše, nikoliv pro demokratické hnutí, které by definovaly ideje spíše než postava jeho stvořitele a vlastníka.

Kdyby Babiš pro jednou splnil, co nyní deklaroval, a z čela hnutí skutečně odešel, je téměř jisté, že podpora pro ANO začne strmě padat. To je nepochybně dobrá zpráva nejen pro strany současné vládní koalice, ale nejspíš i pro sociální demokracii, od níž odešlo mnoho voličů právě za Babišem. Ale špatná zpráva je to pro politiky, kteří na sněmu ANO byli zvoleni do jeho vedení či hrají významnější roli v jeho sněmovních, regionálních a komunálních strukturách.

Babišova slova je ovšem třeba brát s opatrností. V minulosti řadu podobných slibů porušil, a jistě mu nebude činit potíže učinit tak znovu.

Zároveň je ale z jeho slov možné vytušit, že o prezidentské kandidatuře vážně přemýšlí. To, že svůj úmysl na sněmu zatím otevřeně nedeklaroval, může mít řadu důvodů, včetně potřeby získat čas na vyhodnocení dalších průzkumů veřejného mínění.

Nejdůležitějším důvodem je ale zejména skutečnost, že v okamžiku, kdy Babiš oficiálně svoji kandidaturu oznámí, hnutí ANO se ocitá na značně riskantní cestě, z níž není návratu. Pokud by totiž v prezidentském klání prohrál, utrpělo by další porážku i ANO. A nemuselo by být snadné se z ní vzpamatovat, ani kdyby Babiš porušil svůj nejnovější slib, že už do čela hnutí nebude kandidovat.

Ještě riskantnější by pro ANO paradoxně byla Babišova výhra. Nejenže by ANO dál k ničemu nepotřeboval, ale i kdyby se rozhodl s ním udržovat z prezidentské pozice úzké kontakty a využívat ho jako hradní stranu, hnutí vedené kupříkladu Havlíčkem by už nebylo totéž jako hnutí vedené Babišem přímo — a mohl by následovat sešup v preferencích.

Jinými slovy: bude-li Babiš kandidovat na prezidenta, ANO se může octnout v problémech, a to jak v případě jeho porážky, tak i v případě jeho výhry.

Byli jsme skvělí, za vše mohou ostatní

Babišovy projevy na sněmu byly především účtováním s prohrou ve sněmovních volbách. Představil zde novou knihu „Může za to Babiš a jeho vláda“, jejíž smysl je stejný jako jádro zejména jeho prvního projevu na sněmu — vláda pod jeho vedením dělala většinu věcí dobře a doplatila především na epidemii covidu-19, což bylo cosi jako přírodní katastrofa, které zneužila opozice.

I Babišův první projev tak vyzněl více jako příprava na prezidentskou kandidaturu, než projev lídra hnutí, které se hodlá vrátit zpět do čela vlády. Ten kandidátský byl pak spíše jen nemastným neslaným pokusem ukázat, že má pro hnutí ještě jakési priority, ač z něj nejspíš míří ven. Nepředstavil tudíž žádné vize do budoucnosti, snažil se především sebe i svojí vládu portrétovat jako oběti okolností a nelítostné opozice řídící se heslem „čím hůř, tím lépe“.

I jeho případná prezidentská kandidatura by se nepochybně nesla v totožném duchu. Jeho PR mašinérie by se spolu s ním pokoušela nabídnout obraz politika, který přišel zachránit zemi zdevastovanou předchozími vládami, což se mu v prvním roce a půl jeho vlády zdánlivě velmi dobře dařilo, budeme-li situaci v zemi nahlížet primárně optikou ekonomického růstu a štědré sociální politiky.

Obraz oběti okolností, údajně vymyšlených kauz a nespolupracující, mstivé opozice je pro Babiše důležitý, pokud chce do svého tábora přivést i jiné než současné a minulé voliče ANO. Ve spojení s obrazem ochránce národních zájmů v orbánovském stylu tak může oslovit i voliče krajní pravice a dalších uskupení, které se nedostaly do Sněmovny.

Budoucnost ANO

Sněm se tedy netýkal v prvé řadě budoucnosti ANO, ale Babiše. Na tom není nic nového. Hnutí fakticky vlastní. A když už se rozhodl, že se nechá znovu zvolit do jeho čela, vcelku logicky se ani nepokoušel předstírat, že by proti němu mohl někdo kandidovat.

Jeho zvolení byla tudíž opět čirá formalita. Snahu o vytvoření zdání, že v ANO rozhodují i jiní než jen Babiš, bylo tedy třeba přenést na úroveň volby prvního místopředsedy a řadových místopředsedů.

Kolik jednotliví kandidáti získali před sněmem nominací, by nás ale nemělo zmást: pokud by Babiš toho či onoho uchazeče o místo ve vedení vetoval, jistě by zvolen být nemohl.

Nějakou dobu před sněmem se zdálo, že Babišově přízni se začíná těšit více Alena Schillerová než Karel Havlíček. Vůdce chválil její politické schopnosti. A pro koho se nakonec rozhodne, nebylo jisté bez ohledu na skutečnost, že Havlíček získal více krajských nominací. Schillerová nakonec padla především proto, že ani Babiš si nemohl dovolit jednoznačně se postavit za někoho, kdo se potýká se skandálem okolo sebeprezentace placené z ministerských fondů.

Mnoha účastníkům sněmu ANO muselo bezpochyby vrtat hlavou, zda ještě mají nějakou politickou budoucnost. Ani oni asi po minulých zkušenostech s vůdcem všichni nevěřili Babišovu slibu, že za dva roky v čele hnutí končí, ať už se stane prezidentem nebo ne, ale jeho slova musela vnést do hnutí nervozitu.

Bez Babiše v čele už bude ANO v lepším případě jen poloviční. Ba mnohem spíše se rozloží, protože ho kromě téměř sektářské loajality k vůdci, který věrným posloužil jako výtah k vlivu a moci, nestmelují žádné ideje.

A většina politiků ANO, z nichž někteří dokonce ukázali jistý politický talent, bude spoluprací s Babišem v budoucnosti značně hendikepována. Zejména ti, kteří by chtěli v politické dráze pokračovat v některé z demokratických stran.