Sobotní sněm politického hnutí ANO byl nudnější než kdy jindy. Andrej Babiš, kterému se znovu nepostavil žádný vyzyvatel, byl potvrzen ve funkci předsedy. Bez souboje se obešla i volba prvního místopředsedy, jímž se stal Karel Havlíček. A na výběr delegáti neměli ani při obsazování dalších míst ve vedení partaje, když se o čtyři křesla řadových místopředsedů ucházeli přesně čtyři kandidáti. Stanovám bylo učiněno za dost.

Potvrdilo se tak, co všichni, kteří alespoň zběžně sledují českou politiku, dávno dobře vědí: Politické hnutí ANO není klasickou partají, ale projektem jednoho muže, v němž na diskuse není místo. Kde všichni skáčou, jak on píská. A který sněmy pořádá jen proto, aby dostál zákonným povinnostem, respektive zachoval demokratické mimikry, přičemž podstatná rozhodnutí činí jinde. Navzdory tomu jednání přineslo pár zajímavých momentů.

Tím bezpochyby nejzajímavějším bylo Babišovo oznámení, že za dva roky již nehodlá obhajovat předsednickou funkci. „Musíte si zvolit někoho jiného, který se stane novou tváří a povede hnutí do parlamentních voleb,“ řekl delegátům. Ty jeho avizované odcházení ale nechalo zcela netečnými. Buď vědí, že „šéfův“ vztah k pravdě je více než volný, a proto se nijak nevzrušovali, anebo si vůbec neuvědomili, co pro ně ve svých důsledcích znamená.

Kdyby Babiš politické hnutí ANO skutečně opustil, lze očekávat, že — a to přinejlepším — pozbude voličskou podporu, pravděpodobněji by však začalo chřadnout, bortit se a nakonec se dočista zhroutilo. Je přitom vedlejší, zda by se rozhodl kandidovat na prezidenta, uspěl a odešel úřadovat na Hrad, anebo se vrátil do byznysu. Bez Babiše by politické hnutí ANO ztratilo „raison d’être“ a zůstalo toliko umně vypulírovanou formu, jíž chybí obsah.

Jakkoliv má partaj ve svých řadách několik viditelných politiků, přičemž „druhá“ kariéra Aleny Schillerové je vskutku impozantní, žádný z nich nemůže Babiše — byť je vzdáleně — nahradit. Zatímco v tradičních stranách se o místa v rozhodovacích pozicích vedou střety, během nichž se protivníci tříbí, fungování politického hnutí ANO podobné souboje vylučuje. Jak si posteskl Tomáš Macura: Diskuse o dalším směřování se v našich útrobách nevede.

Nechtějí-li ale všichni, kteří v minulých letech do politického hnutí ANO, ať už z naivity, nebo prospěchářství, vstoupili, přijít s Babišovým odchodem o své politické kariéry, musejí se sebou něco udělat. Romány z devatenáctého století ovšem ukazují, že vybřednout z lenošivé pasivity není jen tak. Oblomovština se člověku zpravidla zarývá hluboko pod kůži. A odevzdanost delegátů sobotního sněmu to jen znovu potvrdila.

Zbystřit by nicméně měli ti, již Babiše vystřídali u moci. Milion a půl lidí, kteří mu naposledy odevzdali hlas, se možná za nedlouho začne porozhlížet kolem sebe, aby nalezl někoho, kdo obhospodaří jeho zájmy. Bylo by přitom nevýslovnou politickou chybou, kdyby tyto voliče nechali bezprizorní. Nevyjdou-li jim programově vstříc, s nevýslovnou radostí si je rozeberou jiní samozvaní spasitelé. A kdo ví, třeba budou ještě horší než Babiš.