↗

Víkendové volby rozhodnou o tom, zda půjdeme cestou k národně-firemnímu modelu s jediným držitelem klíčů, anebo zůstaneme na trajektorii liberálně demokratického právního státu s funkční kontrolou moci. Foto aitoff, pixabay.com

Někdy se cynicky říká, že nejsilnějším argumentem proti demokracii je desetiminutový rozhovor s voličem. Jeden takový jsem v minulém týdnu absolvoval. Trval hodinu a deset minut, a kdybych nemusel položit mobil a spěchat na schůzku, mohl pokračovat ještě hodně hodně dlouho. Nešlo přitom o voliče ledasjakého — zavolal mi sympatizant Andreje Babiše, kterému se nelíbilo, když jsem v předvolební debatě Českého rozhlasu o podporovatelích ANO uvedl, že jsou ve srovnání s elektorátem středopravicového tábora vesměs starší a snadno se stávají oběťmi dezinformací.

Žádné drama se ale nekonalo. Pán byl středního věku, z Vysočiny, se solidním politickým rozhledem (kdysi volič ODS) a se zkušenostmi z podnikání. Ve věcech, které byly nakousnuty, jsme se víc shodovali, než rozcházeli. Pokaždé to ale mezi námi zajiskřilo, když došlo na roli Andreje Babiše.

Například nám oběma utkvěly v paměti rozkrádačky v nechvalně známých devadesátých letech. Mému spoludiskutérovi vadilo, jak si tehdy mastili kapsy kmotři, kmotříčci a nejspíš i na ně navázaní politici. Proto ostatně přestal podporovat občanské demokraty a vsadil na člověka politikou nepoznamenaného.

Tak jsem mu připomněl, kdo byli ti úspěšní podnikatelé, kteří za tehdejších poměrů vyrostli — Petr Kellner, Zdeněk Bakala, Andrej Babiš… Nebo to nebyl dnešní premiér, který byl jedna ruka s tehdejším premiérem Grossem? Nebyl to dnešní premiér, kdo si potykal na tenise s Miroslavem Kalouskem? Nebyl to dnešní premiér, komu nedělalo problém se na benzince potkat s nejvyšším strážcem hospodářské soutěže?

Když došlo na Babišovy kauzy, například Čapí hnízdo, byli jsme zajedno, že to byl přinejmenším etický faul. Můj protějšek ale vznesl otázku, jestli se podobných malých domů nedopouštěli i jiní, o kterých se však nemluví. A není prý vlastně normální zkoušet využívat skulin v zákoně? Odkýval mi ale, že od politiků bychom měli chtít, aby šli pozitivním příkladem. Jen namítl, co slýchám často, a sice že Babiš už toho pro republiku udělal tolik, že si tím své hříchy odpracoval.

Řídit stát jako Orbán

Ze všeho nejzajímavějším tématem ale byl vztah Babiše k Viktoru Orbánovi. Pán maďarskému premiérovi vůbec nefandí. Myslí, že rozdmýchává nacionalismus, který ničemu nepomáhá, naopak škodí. Pevně doufá, že „orbanizace“ Česka není na pořadu dne a ANO nepřevezme Orbánovu rétoriku ve vztahu k médiím, menšinám a Evropě. A už vůbec si nedokáže představit, že by k vládnutí byla přizvána SPD. Protože ale chlapík na drátě několikrát zopakoval, že se mu na Babišovi líbí snaha řídit stát jako firmu, připomněl jsem mu, jak moc to s Orbánovým konceptem neliberální demokracie souvisí.

Babiš koketuje s teatrálním národovectvím kombinovaným s autokratickým modelem. Od „ředitele státu“ to je k „národnímu vůdci“ už jen kousek. Oba se obejdou bez politické kontroly, parlamentní demokracie, aktivních neziskovek a zvědavých novinářů. Vždyť Orbán už Maďarsko jako svoji firmu řídí, stačí se podívat kde kdo sedí, na co má vliv a kdo z toho profituje.

Chování Babiše je srovnatelné. Vše má sklon řídit sám, třeba po esemeskách. Parlament má za žvanírnu, na interpelace do Sněmovny nechodí nebo je mění v nedůstojné divadlo. O kolik by ale bylo lepší mít zde správní radu, dozorčí radu a šéfa, který by měl tyto orgány pod palcem? A co kdyby se Babišovi skutečně podařilo demontovat standardní formát demokratického právního státu — a pak jej ve funkci vystřídal Okamura, Volný nebo jiný exot? Není nakonec lepší parlamentní demokracie s etablovanými stranami a politiky znalými svého řemesla?

Jediný držitel klíčů

Díky tomuto rozhovoru jsem si uvědomil, že víc než o Babišovy kauzy, víc než o fámy, které jeho tým vyrábí, a bohužel i víc než o témata typu sociálních jistot v nadcházejících volbách půjde o styl vládnutí a hnětení demokracie. Rozhodne se totiž, zda půjdeme cestou k národně-firemnímu modelu s jediným držitelem klíčů, anebo zůstaneme na trajektorii liberálně demokratického právního státu s funkční kontrolou moci.

První půlku verdiktu mají v rukou voliči. Nepochybně budou ovlivněni tím, kdo s nimi rozmlouval a jak trpělivě to provedl. Zásadní mohou být hlasy dosavadních nevoličů a těch, kteří zatím na politiku dlabali, poněvadž mají plné ruce svých vlastních existenčních problémů. Atraktivní, avšak náročnou disciplínou, kterou zdejší partaje moc neovládají, pak je přetahování voličů z protějšího tábora.

Druhá půlka verdiktu ale bude na politických stranách, až si spočítají mandáty. Snad je k odpovědnosti ještě víc než blížící se české předsednictví EU povede snaha zamezit destrukci státu a s ním i svobody, spravedlnosti a solidarity. Co poslanec Volný již s nemalou mírou symboliky provedl sněmovnímu řečnickému pultíku, hrozí totiž naší demokracii jako celku.