Česká ambasáda v Hanoji je uzlem v kriminální síti. Stát to dosud neřešil

Martina Křížková

Vydávání českých víz ve Vietnamu kontrolují zprostředkovatelé. Přístup k nim umožní jen žadatelům, kteří jim zaplatí. Počty jsou navíc omezeny kvótami. V překonávání obou překážek byli nápadně úspěšní vietnamští zaměstnanci Agrofertu.

Při dovážení vietnamských dělníků do Vodňan musel Agrofert překonat dva filtry: kriminální struktury, které ovládly vydávání víz v Hanoji, a české kvóty. Je evidentní, že bez dohody s vietnamskými „zprostředkovateli“ by neměl šanci zaměstnance z Vietnamu, nota bene v takovém počtu, získat. Ilustrace Šárka Motyčková

O kriminální praxi spojené s vydáváním českých víz na některých zastupitelských úřadech se ví dlouho. Během posledních dvaceti let ji řešily české instituce od vlády až po tajné služby. Periodicky se o ní objevují svědectví v médiích.

Zájem veřejnosti ani politiků však nikdy nebyl dost velký na to, aby se kriminální praxi podařilo potlačit. Spíše to vypadá, že se tiše toleruje. V minulých volebních obdobích však na nelegálním obchodu s českými vízy fakticky parazitoval člen vlády — bývalý ministr financí a posléze premiér Andrej Babiš (ANO). Nelegálními „zprostředkovateli“ je totiž zablokovaná i ambasáda ve Vietnamu, odkud přijížděli lidé na práci do firmy Vodňanská drůbež z holdingu Agrofert.

V čase, kdy do drůbežáren Agrofertu proudili za prací dělníci z Vietnamu, je možné poprvé svědectví o obchodování s českými vízy doložit. Jednak díky experimentu úřadu ombudsmana a také díky policejnímu vyšetřování, jež zpětně rozkrylo některé ze zprostředkovatelských praktik při vydávání víz na české ambasádě v Hanoji. Mírou zapojení firmy Vodňanská drůbež do popsané kriminální praxe se budeme zabývat nyní.

Do České republiky každoročně míří za prací či za studiem tisíce zadlužených lidí, kteří jsou prakticky od začátku svého pobytu v „pasti“. Za možnost získat české vízum museli totiž zaplatit často i stotisícové částky.

Suma je například pro běžné Vietnamce tak velká, že ji z normálního platu ve Vietnamu nedokáží nikdy splatit. Nezbývá jim tudíž, než za každou cenu zůstat v České republice a pokusit se tu na svůj dluh nějak vydělat.

To je činí zranitelnými vůči některým českým zaměstnavatelům, kteří neváhají jejich těžkou situaci zneužít. Přesně jako se to podle zjištění reportérky DR dělo v drůbežárnách Agrofertu — jak jsme tu popsali.

Každý z vietnamských zaměstnanců ve Vodňanské drůbeži musel zaplatit zprostředkovatelům za přístup k českým vízům čtrnáct tisíc dolarů. S kriminální sítí však nemuseli jednat jen oni, ale i firma Vodňanská drůbež.

Víza oficiálně za 2500 Kč reálně stojí až osmnáct tisíc dolarů

K pochopení toho, co se kolem českých ambasád vlastně děje a do čeho se drůbežárny bývalého premiéra v Hanoji přímo zapletly, je ale nejprve nutný krátký exkurz do historie. „Všude, kde je poptávka [po vízech], vyšší než nabídka, jsou na českých zastupitelských úřadech dlouhodobě problémy: na Ukrajině, v Mongolsku, ale především ve Vietnamu,“ vysvětluje Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci-SIMI.

Situaci podle ní zhoršuje především fakt, že ji česká strana — tedy zejména Ministerstvo zahraničí — systematicky neřeší. A když tak jen pod velkým tlakem a pozdě.

Během posledních dvaceti let se — nejen — ve Vietnamu se železnou pravidelností objevují svědectví o nutnosti platit za česká víza vysoké sumy. Či přesněji řečeno: za možnost přístupu k nim. Mění se jenom částka, kterou je nutno složit do rukou zprostředkovatelů.

Nabrání žádosti o vízum a její zpracování českými úřady stojí ve Vietnamu oficiálně 2500 Kč. Více by, jak upozorňují webové stránky české ambasády v Hanoji, nikdo platit neměl. Realita je však zcela jiná.

V roce 2008 organizace La Strada odhadovala cenu za česká víza v Hanoji na sedm tisíc dolarů, o tři roky později již byla podle předchozích zjištění reportérky DR na deseti tisících dolarech. Po ekonomické krizi v letech 2011—2012 v České republice byl počet vydávaných víz pro Vietnamce omezen, cena se proto rychle vyšplhala ještě výš.

V roce 2015 se platilo za zaměstnaneckou kartu, což je druh pracovního víza, čtrnáct až patnáct tisíc dolarů. Podle posledních zjištění Deníku N bylo v období před propuknutím pandemie covidu za české vízum ve Vietnamu nutné zaplatit až osmnáct tisíc dolarů. Částku tam museli lidé platit bez ohledu na to, že je tu čeští zaměstnavatelé zoufale chtěli.

Ve Vietnamu jsou podle zjištění reportérky DR korupčním způsobem „zpoplatněny“ všechny druhy víz. Turistické stojí tisíc dolarů, svůj ceník mají i studentská nebo podnikatelská víza. Vietnamci musí navíc kvůli nefunkčnosti české ambasády v Hanoji platit i za víza, na něž mají po splnění všech podmínek de facto nárok.

Například podnikatel Pham Tung Anh, který má v České republice trvalý pobyt, v roce 2017 zaplatil prostředníkům obchodujícím s českými vízy ve Vietnamu celkem milion korun, aby za ním do České republiky mohla přijet i jeho rodina. Manželka a dvě děti by přitom měli vízum automaticky dostat, protože jde o sloučení rodiny. Přesto byl nucen za každého z nich dát přes tři sta tisíc korun.

Jan Novák, který má ženu z Vietnamu, chtěl zase do České republiky pozvat její rodiče, o které se již neměl kdo postarat. Platit zprostředkovatelům z principu odmítal, bez „neoficiální“ platby to ale marně zkoušel několik let. K českým vízům se prostě nedostali.

Visapoint fatálně selhal

„Technicky to vypadá asi takto,“ vysvětluje migrační právník Pavel Čižinský praxi nelegálně zpoplatněného přístupu k vízům: „Na ambasádu je nutno podat žádost o vízum a dostavit se na osobní pohovor. Komu se podaří žádost podat, vízum skoro vždy dostane. Zprostředkovatelé ale vždy našli způsob, jak nechat podat formulář se žádostí na českou ambasádu jen tomu, kdo za to zaplatí.“

Nejprve fyzicky ovládli frontu před velvyslanectvím, kde lidé museli čekat na podání žádosti i několik dnů. Česká ambasáda reagovala až po velkém tlaku ze strany občanských organizací i Vietnamců samých, zavedením lístečků s pořadovými čísly, a později zprovozněním call centra, kde měli žadatelé získat termín bez nutnosti za to někomu platit.

Jak lístečky, tak centrum ovšem po krátkém čase opět ovládli zprostředkovatelé. Sami určovali pořadí nebo blokovali mechanicky linku a uvolnili ji jen pro platící. „Kdo jim nezaplatil, ten se nemohl do call centra dovolat a nedostal tak termín, aby mohl žádost o vízum vůbec podat,“ vysvětluje Pavel Čižinský.

V mezičase se začaly objevovat i články v médiích, které naznačovaly, že problém s korupcí při vydávání českých víz může zasahovat až mezi pracovníky ambasády. Ministerstvo zahraničních věcí se proto dlouhodobý chaos kolem některých zastupitelských úřadů rozhodlo vyřešit zavedením jednotného elektronického systému Visapoint. Měl umožnit rezervovat si termín pro podání žádosti na úřadě přes počítač.

„Systém byl vytvořen a zaveden právě z důvodu netransparentnosti při objednávání k podání žádosti a neustálého obviňování MZV a zastupitelského úřadu v Hanoji z podjatosti, či dokonce podílu pracovníků ambasády na zajišťování víz za úplatu,“ říká Mariana Wernerová z odboru komunikace ministerstva zahraničích věcí.

Visapoint fungoval od roku 2009 nejprve zkušebně v Hanoji, poté byl spuštěn i na českých ambasádách v dalších zemích. „Domnívám se, že prozatím jde o nejlepší způsob registrace pro přijímání žádostí o víza,“ pochvaloval si jeho fungování Jan Vyčítal, ředitel Odboru konzulárních koncepcí a metodiky Ministerstva zahraničních věcí ČR, který Visapoint pomáhal uvádět v život, v roce 2010 v rozhovoru pro server migraceonline.cz.

Podle zjištění reportérky DR minimálně ve Vietnamu ale systém Visapoint fatálně selhal. V důsledku laxnosti českých úřadů a vlivu zprostředkovatelů se Visapoint pro Vietnamce, kteří se chtěli nebo potřebovali dostat do České republiky, ukázal naopak na několik let jako překážka, kterou nebylo možné nijak legálně obejít.

Překážka jménem Visapoint

V Hanoji totiž i přes chvilkové zlepšení nový systém velmi rychle opět ovládli zprostředkovatelé. Zvládli jej účinně mechanicky blokovat a termíny opět uvolňovali pouze v okamžiku, kdy dostali zaplaceno.

Na celý problém okamžitě a opakovaně začal upozorňovat tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský. Na jeho úřad se totiž začali prakticky ihned po spuštění systému obracet cizinci, jež se přes blokovaný Visapoint nedokázali k českým vízům legální cestou dostat.

„Fungování systému Visapoint odporuje mezinárodním závazkům České republiky a je v rozporu i s nejzákladnějšími principy práva na spravedlivé řízení,“ uvádí se v oficiálním stanovisku úřadu veřejného ochránce lidských práv z roku 2012. I přes snahu ombudsmana Varvařovského problém s vízy ale nadále nikdo z české strany neřešil.

Ministerstvo zahraničí odpovídalo na kritiku obvykle argumentem, že potíž je na vietnamské straně, proto nemůže nic dělat. „Na tuto skutečnost bohužel nemá náš zastupitelský úřad vliv, vzhledem k tomu, že tyto praktiky probíhají mimo úřad, již dlouho před podáním žádosti,“ vysvětluje, proč je nutné za česká víza platit zprostředkovatelům ve stejném duchu i dnes, Mariana Wernerová.

„Z pohledu ministerstva zahraničních věcí systém alespoň formálně fungoval. Termíny se vždy zaplnily, žádosti o víza se nabíraly. Že to bylo jen pro ty, kteří si předem zaplatili, se nikdo nestaral,“ podotýká k tomu migrační právník Pavel Čižinský.

Blokování Visapointu ve Vietnamu se mezitím zprofesionalizovalo. Systém byl „hacknut“. Nejpozději v roce 2013 jej podle Seznamzpravy.cz na několik let ovládla skupina vietnamských zprostředkovatelů napojená na ruské bratry Andreje a Alexandra Voroniny žijící v Praze. Mluvčí ministerstva vnitra Adam Rözler používá při popisu kauzy formulace jako „ovlivňování až paralýza činnosti konzulárního úseku zastupitelského úřadu v Hanoji“.

Jednalo se o stejný systém jako dříve, jen již nikdo nemusel mechanicky klikat, aby zabránil v přístupu k registraci. Ovládání Visapointu nyní zprostředkovatelům umožnil počítačový program.

Podle zjištění reportérky DR byl Visapoint mechanicky blokován mafií i v dalších zemích, například na Ukrajině nebo v Mongolsku. Ve Vietnamu se však české policii poprvé podařilo alespoň částečně celý mechanismus rozkrýt.

Kdo obchodoval s kým

Skupina kolem bratrů Voroninů byla českou policií odhalena v roce 2018. To už byl Visapoint v Hanoji díky aktivitě úřadu ombudsmana, občanských organizací a žalobám na český stát definitivně zrušen — praxe ilegálního „zpoplatnění víz“ ovšem nikoliv, stejně jako aktivity skupiny. Případ po mnohaletém vyšetřování teprve míří k soudu. Na Vrchním státním zastupitelství v Praze byl ale již dán návrh na podání obžaloby.

Zjevné je zatím jediné. Přes Visapoint se po několik let mohl dostat z Vietnamu do České republiky opravdu jen ten, kdo zaplatil korupční poplatek. Sourozenci Voroninové si takto měli podle Seznamzprávy.cz vydělat zhruba 400 miliónů korun — a celkově si měla celá skupina přijít na více než 750 miliónů korun.

Podle policie i médií byli iniciátory akce dva mladí Rusové z Prahy, kterým v době, kdy měli poprvé prolomit Visapoint, bylo osmadvacet a třicet let. Měli si nějak obstarat vietnamské zprostředkovatele v Hanoji a spolupracovat s nimi.

Podle zjištění reportérky DR celá věc ovšem probíhala spíše opačně. Tedy tak, že technicky zdatní bratři Voroninové pracovali „na zakázku“ pro zprostředkovatele z Vietnamu, kteří systém uměli obejít již dříve. Odpovídal by tomu i „podíl“, který si podle policejních odhadů měli Voroninové vydělat.

Celková suma, kterou skupina za víza v období 2013—2018 utržila, totiž musela být ve skutečnosti mnohem vyšší, než zmiňovaných 750 miliónů korun. A to především kvůli rozsahu „zpoplatnění“ českých víz v Hanoji — celková částka pravděpodobně vysoce přesahuje miliardu korun. Policejní vyšetřování podle informací médií zatím kalkuluje pouze s penězi za zaměstnanecká víza, nepočítá s nutností platit i za všechny ostatní druhy víz — podnikatelská, studentská, sloučení rodiny, turistická.

O nefunkčnosti Visapointu a nutnost za víza platit české úřady ovšem věděly i před zatčením bratří Voroninů. Nebylo jasné, kdo přesně za blokováním ambasády ve Vietnamu stojí. Co se děje, se však vědělo. Nevědělo se jen, že se do obchodů se zprostředkovateli pustila i firma jednoho z členů vlády.

Nepropustná hráz propouštěla zaměstnance do Vodňan

V Hanoji nejpozději od roku 2015 probíhal přímý nábor pracovníků do společnosti Vodňanská drůbež z holdingu Agrofert, firmy tehdejšího ministra financí a později předsedy vlády České republiky. I před odhalením celého případu přitom vládu, jejímž členem byl od roku 2014 i Andrej Babiš, na problémy s českými vízy opakovaně upozorňovala i Bezpečnostní informační služba. Ve veřejné části zprávy BIS za rok 2016 se například konstatuje: „Běžní žadatelé pak nemají jinou možnost, než od tzv. zprostředkovatele zaregistrovaný termín na pohovor za značnou finanční částku odkoupit.“

Informace pak experimentálně potvrdil Úřad veřejného ochránce práv, který se zablokovanými ambasádami nepřestal zabývat ani s novou ombudsmankou Annou Šabatovou. Úřad najal studenty, jež se od června 2014 do roku 2016 opakovaně snažili do systému Visapoint registrovat. Samozřejmě bez placení zprostředkovatelům.

V případě Vietnamu s žádostí o zaměstnanecká víza neuspěli ani jednou. „Zjištění jsme několikrát publikovali v oficiálních zprávách úřadu a samozřejmě jsme na ně upozorňovali několikrát ministerstvo zahraničí a ministerstvo vnitra,“ potvrzuje bývalá ombudsmanka Anna Šabatová.

Visapoint se podařilo ve Vietnamu zrušit v roce 2017. Podle Magdy Faltové ředitelky SIMI se tak stalo po lavině vítězných soudních sporů, jež proti České republice vedli občané Vietnamu, kteří neměli možnost legální cestou — to jest bez placení zprostředkovatelům — podat žádost o vízum. Nejvyšší správní soud jim i díky pokusu, který úřad ombudsmana inicioval, musel dát za pravdu.

Ve Vietnamu pak byla k nabírání termínu žádostí opět zřízena telefonní linka. Tu se ovšem podle Seznamzprávy.cz bratrům Voroninům podařilo také rychle dostat pod kontrolu. Až do jejich zatčení v roce 2018 přitom Ministerstvo zahraničních věcí veškerou kritiku své nečinnosti odmítalo s odkazem na pouhé přetížení systému.

Působení skupiny, kterou nešlo při žádosti o vízum obejít, se časově shoduje s příjezdem stovek vietnamských dělníků do Vodňanských drůbežáren. Všichni vietnamští zaměstnanci, se kterými reportérka DR mluvila, dorazili do továrny v čase, kdy Visapoint ovládala právě skupina kolem bratří Voroninů.

Na dotaz, jak se jim podařilo při náboru vietnamských dělníků Visapoint překonat, nikdo z Agrofertu Deníku Referendum neodpověděl. Zda a jak přitom spolupracovali s výše zmíněnou skupinou, může dnes zřejmě tedy zodpovědět jen soud.

Agrofert musel vědět, s kým si dovoz vietnamských pracovníků domlouvá

Je ale evidentní, že bez obchodování s nimi by žádné vietnamské pracovníky do drůbežárny nedostali. Na počet víz byla z české strany stanovena kvóta, která dopředu určovala, kolik lidí z Vietnamu může do České republiky v daný rok za prací vyjet. Neurčovala už ale, kde mají pracovat.

Zájemci jen museli před žádostí o vízum mít v rukou pracovní povolení na místo u konkrétního zaměstnavatele. Zájem o pracovníky z Vietnamu byl v České republice veliký. Přivézt si je ale mohly jen firmy, jejichž budoucí vietnamští zaměstnanci dokázali na rozdíl od jiných získat vízum. V tom vynikali právě dělníci, kteří mířili do Vodňanské drůbeže. Při obsazování kvóty byli dlouhodobě ze všech nejúspěšnější.

Ve Vietnamu ale měli v té době česká víza plně v rukou zprostředkovatelé ze skupiny, k níž patřili i bratři Voroninové. Oni určovali, komu podat žádost o vízum umožní, a komu nikoliv. Tedy, kdo obsadí kvótní místo, a kdo ne.

Nabízí se otázka, kdo jim — zprostředkovatelům — řekl, že ze všech uchazečů, kteří jim chtějí korupční částku za víza zaplatit, mají vybírat právě žadatele, jež mají namířeno do Vodňan. Andrej Babiš na tuto ani na jiné otázky Deníku Referendum neodpověděl.

Článek je součástí investigativní série o vykořisťování vietnamských dělníků ve vodňanských drůbežárnách z holdingu Agrofert Andreje Babiše a o poměrech na české ambasádě v Hanoji. Text podpořil Journalismfund.eu v rámci programu Modern Slavery Unveiled.

advertisment