Ve firmě Vodňanská drůbež z koncernu Agrofert mezi lety 2015 až 2021 pracovalo několik stovek dělníků z Vietnamu v otřesných podmínkách. Po několik let byli v továrně téměř nonstop, dostávali méně, než si vydělali, neměli u sebe smlouvy. Báli se odejít kvůli dluhům za česká víza a strachu ze zprostředkovatelů, které si firma najala jako tlumočníky.

Do drůbežáren přijeli přímo z Hanoje, kde je na práci nalákali. Za česká víza musel každý z nich zaplatit přes 300 tisíc Kč, protože systém udílení pracovních víz do České republiky ovládli zprostředkovatelé. Český stát problém dlouhodobě nechce nebo nedokáže řešit — podrobněji se situaci kolem české ambasády v Hanoji budeme věnovat zakrátko ve zvláštním textu.

Situaci nezlepšily ani vlády, ve kterých zasedal Andrej Babiš, nejprve jako ministr financí a později jako premiér. Jako majitel firmy Vodňanská drůbež z celé situace naopak profitoval.

Zaměstnání u Babiše: třináct až patnáct hodin místo osmi

Nguyen Van Nam by mohl být velmi rozzlobený. Jeho hlas zní ale pouze rezignovaně. V roce 2016 přijel jako jeden z mnoha vietnamských dělníků za prací do Vodňanských drůbežáren. Snil o lepším životě.

Namísto toho skončil v jedné z poboček firmy na Moravě. Dorazil v době, kdy velcí i malí zaměstnavatelé zoufale volali po komkoliv, kdo by byl ochoten pracovat. Nízké mzdy a obvykle těžká práce ve fabrikách Čechy příliš nelákaly. Podniky se tak snažily zaplnit místa zahraničními dělníky.

V drůbežárnách z holdingu Agrofert se postupně začali objevovat Ukrajinci, Rumuni, Bulhaři, Mongolové a také Vietnamci. Zvláště v „dovozu“ Vietnamců se firmě dařilo. Od roku 2013 do roku 2019 (začátkem roku 2020 se kvůli covidové pandemii příliv pracovníků z Vietnamu do ČR de facto zastavil) jich podle Deníku N získala nejméně 538, zdaleka nejvíce ze všech českých zaměstnavatelů.

Kromě personálních agentur žádný další zaměstnavatel tolik lidí z Vietnamu nezískal. Například druhá nejúspěšnější společnost Faurecia Components Písek, jich za stejnou dobu zaměstnala 117.

Deník Referendum se pokoušel několik měsíců získat vlastní aktuální data. Generální ředitelství úřadu práce je hned několikrát odmítlo vydat. Nejprve s ohledem na ochranu osobních údajů, poté s argumentem ochrany obchodního tajemství. K vydání informací, na které má veřejnost zákonný nárok, nepomohl ani nástup nového ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky.

Nguyen Van Nam byl každopádně jedním z nových pracovníků, kteří do Vodňanské drůbeže proudili v počtech, o nichž si tu jiní zaměstnavatelé mohli leda nechat zdát. Nguyen Van Nam od začátku věděl, že pojede pracovat do „Továrny na kuřata“, jak říká. Tušil, že to nebude jednoduché, tak těžké podmínky ale nečekal.

„Zavěšoval jsem ještě živá kuřata na háky nebo pracoval v chlaďácích. V létě bylo velké horko, v zimě zima větší než venku. Všude hrozný smrad,“ popisuje Nguyen Van Nam svoji práci. K tomu téměř každodenní přesčasy.

„Měl jsem pracovat jenom osm hodin denně, ale ve výsledku jsem pracoval třikrát až pětkrát týdně třináct až patnáct hodin denně,“ vysvětluje. Pracovat osm hodin si dovolil jen tehdy, když už byl opravdu unavený. Vydržel to pět let. „Musel jsem,“ podotýká lakonicky.

Nevolnictví zadlužených

Z Vietnamu stejně jako všichni jeho krajané přijel zadlužený. Za možnost dostat se do drůbežáren zaplatil čtrnáct tisíc dolarů — při kurzech roku 2016 to činí zhruba 340 tisíc korun. Půjčil si v bance, od rodiny a známých. Dluh bylo nutné začít okamžitě splácet.

Mzda v drůbežárně ale byla tak malá, že bez přesčasů by na splátky neměl. „Kdo mohl, měl tu třeba příbuzné nebo známé, při první příležitosti v ‚kuřeti‘ skončil, sám jsem tu ale nikoho neznal,“ říká.

Navíc měl opravdový strach z vietnamských zprostředkovatelů, kteří v továrně působili jako tlumočníci. Ti totiž měli jeho osud v České republice, a to i díky vedení drůbežáren, od začátku pevně v rukou.

„Tlumočníci“, které najala firma Vodňanská drůbež, měli v držení jeho pracovní smlouvu, přestože byl kmenovým zaměstnancem továrny. On sám ji viděl jen při příjezdu, když ji podepisoval, ale do ruky ji nikdy nedostal.

„Vůbec jsem nevěděl, na co mám nárok a na co ne, ve všem jsem závisel na nich,“ říká Nguyen Van Nam. Nevěděl ani, jaký má mít plat. Jen věděl, že značnou část z něj dává právě „tlumočníkům“. Měsíčně byl schopen vydělat s přesčasy mezi dvaceti až třiceti tisíci korunami.

„My jako nově příchozí neumíme moc česky, neznáme pravidla, zákony, takže jsme všechno museli řešit přes ně a oni nám z výplat, které jsme dostávali, ubírali,“ vysvětluje. Kolik si zprostředkovatelé-tlumočníci brali, se lišilo případ od případu. Stávalo se, že pracoval 250 hodin měsíčně a dostal menší výplatu, než když pracoval méně času. Administraci výplat měli totiž v rukou také „tlumočníci“.

Zprostředkovatelé kromě veškeré komunikace s firmou pro něj též vyřizovali všechny formality ohledně prodlužování pobytu, za což jim opět platil. Vzali si například 10 500 Kč za prodloužení zaměstnanecké karty, což byla i podle dalších vietnamských zaměstnanců drůbežáren, se kterými reportérka Deníku Referendum mluvila, obvyklá taxa.

I proto z nich měl Nguyen Van Nam opravdu strach. Kdyby musel zpět do Vietnamu, nikdy by se mu nepodařilo vrátit peníze, které si půjčil.

Vedení drůbežáren o nezákonné praxi muselo vědět

„Říkali nám, že mohou zařídit, aby nám nebyl prodloužen pobyt, například tak, že nám nedají z továrny správné papíry.“ Tlumočníky-zprostředkovatele přitom opakovaně vídal s českým vedením provozu drůbežáren, které s ním — kromě jednoduchých pracovních pokynů — odmítalo komunikovat, i když se naučil trochu česky.

„Paní vedoucí, když například viděla můj platový výměr, se divila, proč mám tak málo peněz, když jsem pracoval tolik hodin. Řešit mě to poslala ale zase za nimi,“ říká. „Zavolali je vždycky z vedení, když bylo potřeba Vietnamcům něco vysvětlit,“ potvrzuje jeho slova Alena Novotná, bývalá zaměstnankyně Vodňanské drůbeže.

Zkušenost Nguyena Van Nama se shoduje s osudy dalších dvou vietnamských dělníků, kteří ve vodňanském kolosu — k firmě patří dva zpracovatelské závody v Čechách, jeden na Moravě a distribuční centrum u Pardubic — v posledních letech také pracovali a kteří s reportérkou DR hovořili nezávisle na sobě.

Pham Thanh Ha do firmy přijela pracovat o rok dříve než Nguyen Van Nam, v roce 2015. Byla zaměstnaná přes pět let na jiné pobočce Vodňanské drůbeže než on. Vedlo se jí ale podobně. Před příjezdem musela také zaplatit ještě ve Vietnamu 14 tisíc dolarů za česká víza. Po příjezdu jí opět čekala těžká práce s pravidelnými přesčasy a naprostou závislostí na zprostředkovatelích.

Ve stejném duchu o své zkušenosti z drůbežáren mluví i Tran Hung Lam, který dva roky pracoval v provozu na Moravě. Kromě vyčerpávající práce mu nejvíce vadila nutnost pravidelně platit zprostředkovatelům. V České republice měl ovšem již nějaké kontakty, proto se mu podařilo odejít z továrny již po dvou letech, kdy mu skončila smlouva. Nyní pracuje v pohostinství.

Nguyen Van Nam i Pham Thanh Ha museli vydržet v drůbežárně pět let, až do získání trvalého pobytu. Jen díky tomu přestali být závislí na „tlumočnících“. Získali tak totiž nejen neomezený přístup na český pracovní trh, ale odpadla jim konečně i nejistota spojená s prodlužováním povolení k pobytu.

Redakce má k dispozici i příběhy dvou vietnamských žen, které byly v drůbežárnách nuceny vrátit se k vysilující práci do provozu krátce po porodu dítěte — v jednom případě prakticky ihned, v druhém po osmi měsících. Tlumočníci jim totiž tvrdili, že jinak přijdou o legální statut — povolení k pobytu.

Podle vietnamských dělníků, se kterými redakce hovořila, se přitom ve stejné situaci jako oni, ocitli v drůbežárnách řádově další stovky jejich krajanů. „Pár jich zmizelo již na začátku, dost jich zůstalo dva roky, několik desítek lidí pak vydrželo celých pět let jako já,“ popisuje Nguyen Van Nam.

Etickému kodexu navzdory

Konkrétní zjištění reportérky DR manažerka komunikace a PR Agrofertu Adéla Čabayová, na kterou ji odkázal tehdejší tiskový mluvčí holdingu Karel Hanzelka, odmítla komentovat. V předchozích vyjádřeních — veškerá komunikace na přání společnosti Agrofert probíhala v písemné podobě, přes email — na dotazy ohledně postavení vietnamských dělníků odpovídá takto:

„V našich společnostech neklademe důraz na národnost. I cizince bereme po vyřízení všech potřebných formalit raději do hlavního pracovního poměru. Mají u nás pak zcela stejné podmínky jako ostatní tuzemští pracovníci. Mzdu mají ve stejné výši jako kmenoví zaměstnanci a problémy na pracovišti mohou řešit se svým nadřízeným.

Pokud by zaměstnanec pocítil, že se děje něco v rozporu se zákonem nebo třeba s naším koncernovým etickým kodexem, může se v rámci našeho programu Compliance obracet na nezávislé Compliance officery, a to prostřednictvím naší telefonické nebo online linky Tell Us, kteří pak každý případ zodpovědně prověří a najdou příslušné řešení dané situace.“

Linka ovšem funguje pouze v češtině a v některých případech v angličtině. A nevědí o ní ani dlouholetí čeští zaměstnanci firmy, jak potvrzuje Alena Novotná, jež v jihočeské pobočce drůbežáren vietnamské spolupracovníky vídala denně.

Podle zkušeností občanských organizací, které pracují v terénu se zahraničními dělníky, se zaměstnavatelé často tváří, že o problémech svých zaměstnanců nic nevědí. „Prokázat jim úmyslné vykořisťování je velmi těžké,“ vysvětluje Blanka Tollarová z Konzorcia občanských organizací pracujících s migranty. Přesto je podle ní zřejmé, že zadlužení cizinci, bez znalosti jazyka, se v České republice běžně stávají obětí vykořisťovatelských praktik.

„Považují nás za podřadné pracovníky. Kdybych řekl otroky, trochu bych přeháněl, ale už se to tomu blíží. Chci jenom, aby tento systém skončil,“ říká dnes Nguyen Van Nam. Faktický majitel Agrofertu Andrej Babiš na otázky Deníku Referendum, týkající se vykořisťování vietnamských dělníků v jeho Vodňanských drůbežárnách neodpověděl.

Článek je součástí investigativní série o vykořisťování vietnamských dělníků ve Vodňanských drůbežárnách z holdingu Agrofert Andreje Babiše a o poměrech na české ambasádě v Hanoji. Text podpořil Journalismfund.eu v rámci programu Modern Slavery Unveiled.