Sepsat shrnující komentář na téma, jak si počínal resort ministerstva vnitra v rámci azylové a migrační politiky v právě končícím volebním období, je nečekaně obtížný úkol. Autor snadno zabředne do detailů nebo kritiky jednotlivých pochybení, na druhou stranu hrozí přílišné zobecnění a klouzání po povrchu mnohovrstevnatého tématu.

Vcelku lze pro mnohé snad překvapivě počínání resortu ministerstva vnitra v oblasti legální migrace hodnotit jako dobré. Jistě, ekonomická migrace je vždy ve vleku ekonomického cyklu, a lze ji pouze dobře nebo špatně řídit, a nikoli zastavit.

V době boomu jsou potřeba noví pracovníci, migranti přicházejí, protože potřeby firem, nemocnic, služeb po jejich práci jsou velké. A bude hůře, dlouhodobé prognózy ukazují, že nám nechybí jen lékaři a sestry, ale pracovníci v celé řadě oborů, od automechaniků po řidiče, kuchaře či pečovatelky.

V době ekonomické krize pak počet cizinců stagnuje nebo klesá, prostě zájemci ze zahraničí hledají uplatnění jinde. Hlad firem po pracovní síle v posledním volebním období příliš neslábl, takže přes politické proklamace ve stylu „nepřijmeme ani jednoho migranta“ celkový počet migrantů v České republice za vlády ANO a ČSSD strmě rostl.

Na konci 1. čtvrtletí roku 2021 jsme dosáhli čísla 656.301 cizinců žijících v České republice s přechodným nebo trvalým pobytem. Pro srovnání: k 31. prosinci 2017 to bylo 526.811 cizinců, jedná se tedy o pětadvacetiprocentní nárůst. Cizince pracující v České republice na krátkodobá schengenská víza ponechejme nyní stranou.

Proces přijetí cizince do společnosti tu není zrovna rychlý, ale přesto tu nejsou žádná uzavřená ghetta cizinců v České republice, natožpak scény násilí na jedné či druhé straně. Soužití probíhá nekonfliktně a v principu dobře.

Kritizovat je na místě občas nedůstojné praktiky na ambasádách na začátku vízového procesu nebo vykořisťování cizinců, které stát tak nějak toleruje s cílem hlavně nepoškodit firmy, které se k němu uchylují. Zapomenout nelze ani na vydřidušský systém povinného komerčního zdravotního pojištění, které musí studující nebo podnikající cizinec za drahé peníze platit a přesto se v případě téměř jakékoli nákladnější péče ocitá v neřešitelných dluzích, protože komerční pojišťovna spolehlivě uplatní pojistnou výluku. Ale tyto problémy leží v resortech zahraničí, práce a sociálních věcí respektive zdravotnictví.

Pod kontrolou ministerstva vnitra cizinci organizovaně přicházejí na konkrétní pracovní místa, ze zemí, které jsme si vybrali. To je samozřejmě možné a v pořádku, třebaže „V boji o příliv mozků prohráváme se Západem“, jak správně nedávno konstatovala v týdeníku Ekonom kolegyně Anna Dumont z ministerstva práce a sociálních věcí.

Holt jsme pořád montovnou, a nikoli mozkovnou Evropy, k čemuž bychom měli podle mého názoru směřovat. To by vyžadovalo spíše zavést otevřenější bodový systém přijímající vzdělanější a perspektivnější migranty než lopotně shánět Foxconnu nebo Vodňanskému kuřeti mongolské pracovníky k pásové výrobě.

V oblasti integrace cizinců volí ministerstvo vnitra centralizaci ve svých rukou cestou takzvaných integračních center, která ve velké většině z evropských peněz provozuje Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra. Integrace shora ministerstvem formou nových a nových povinností pro cizince a nulových nároků na přijímající společnost je drahou chybou. Pomíjí místní aktéry, dobrovolníky, spolky a občanské organizace v krajích. Málo nebo vůbec nepracuje s městy a obcemi, školami či místními zaměstnavateli.

Výhodou je možná jednodušší kontrola takového systému, nevýhodou pak rezignace na občanskou participaci cizinců ve veřejném životě nebo absence zcela zásadní právní pomoci v mnoha krajích. Má-li cizinec plnou hlavu starostí s prodloužením pobytu a existenciálním ohrožením své rodiny, asi ani příliš neocení nově povinný kurz sociokulturní orientace, který si sám musí platit.

Zapojení měst, firem, dobrovolníků a místních spolků je do budoucna nutnou podmínkou efektivního fungování takových center. Ministerstvo vnitra si podle všeho začíná potřebu mnohem intenzivnější práce s veřejností uvědomovat a nově podporuje z Azylového, migračního a integračního fondu EU osvětové projekty jako například projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, který realizujeme v Organizaci pro pomoc uprchlíkům od roku 2021.

V oblasti azylové velmi oceňuji dobrovolné přijetí skupiny 170 afghánských spolupracovníků českých sil v zemi nebo přijetí, pokud se nepletu, již stovky běloruských obětí násilí a perzekuce ze strany Lukašenkova režimu. Ukazuje se, že umíme rychle a efektivně pomoci i přesídlením a za to patří ministerstvu vnitra dík a uznání.

Samozřejmě návrat k osvědčenému a aktéry zvládnutému přesídlovacímu programu (resettlementu), který Česká republika realizovala do roku 2015, by byl systémovější a správný. Potřebné a dobře zvládnuté jsou často také zahraniční programy vnitra v rámci takzvané Pomoci na místě, které ministerstvo vnitra realizovalo mimo jiné v Iráku, Jordánsku, Libanonu, Mali, Nigeru, a tak dále.

Výhrady jsou pak samozřejmě na místě k české „pomoci“ směřující nikoli k lidem v nouzi, ale třeba libyjské pobřežní stráži nebo makedonským policistům s cílem zastavení uprchlíků na hranicích daleko od České republiky. Tím spíše, když se potom dozvídáme o hrubém zacházení s uprchlíky ve Středomoří a na balkánských hranicích.

Běžná azylová praxe je pak o poznání horší, kvalita a délka azylového procesu u silných případů je ostudná, v odborné literatuře dobře popsaná. Tady je třeba zásadní změny. Léta marného čekání v uprchlických táborech devastují životy žadatelů o azyl a stojí daňové poplatníky spoustu peněz.

Některé české azylové statistiky jsou doslova tragikomické — na odborných fórech v zahraničí se prostě člověk stydí říci, že za posledních šest let nezískal azyl ani doplňkovou ochranu v České republice třeba ani jeden občan Íránu. Vypadá to, jako kdybychom v České republice Írán řadili do rodiny demokratických států.

Podobnou ostudou je, že v případech takzvaných čínských křesťanů právníci Organizace pro pomoc uprchlíkům vyhráli na soudech všech zhruba třicet případů do jednoho. To jen ukazuje, že rozhodování o azylu je u nás kromě nízké kvality také dosti politickou záležitostí.

Tím se dostáváme k největší slabině azylové a migrační politiky, kterou jsou samozřejmě naši bojácní a migrací strašící politici. Člověk nakonec musí obdivovat azylový odbor ministerstva vnitra, že se v těchto politických mantinelech plných nekompetence, hlouposti a xenofobie vůbec dokáže takto relativně zdatně pohybovat.

Z cizineckého zákona se stal naprostý právní paskvil, více než padesátkrát novelizovaný, a to často pomocí přílepků a hloupých nápadů jednotlivých poslanců, které student prvního ročníku práv správně posoudí jako protiústavní a nesmyslné. V takovém prostředí se koncepční migrační politika snad realizovat vůbec nedá.

Potřebujeme přehledné předpisy a migrační proces dramaticky zjednodušit, zrychlit, potřebujeme nový cizinecký zákon, vysvětlit odborníkům i veřejnosti, proč je migrace nutná a nevyhnutelná. A hlavně musíme přestat migrací a uprchlíky veřejnost strašit, protože to činí život a integraci nově příchozích mnohem těžší.

Kdo v tomto úkolu selhal, je jasné. Nikoli ministerstvo vnitra jako úřad, ale politici jako Jan Hamáček, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vojtěch Filip či Tomio Okamura a další zklamali v končícím volebním období na celé čáře.