Fatima Rahimi v Deníku Referendum v poslední době publikovala několik textů týkajících se integrace cizinců v České republice. Články spojují příběhy a příklady systémových opatření, jako například brněnský projekt interkulturních pracovníků, nebo systém hostitelské péče, se kterým v roce 2017 přišla Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Tyto projekty posouvají dlouho opomíjenou politiku integrace směrem k větší připravenosti a umožňují hladší integraci cizinců do společnosti. To dokládá i Fatima Rahimi v případě nezletilých migrantů bez doprovodu, když píše: „Navzdory obecné společenské atmosféře, která není tématu migrace příliš nakloněná, však zjišťujeme, že se náš stát o tyto děti a mladistvé dokáže postarat poměrně dobře a ve spolupráci s nevládními organizacemi se zde daří i jejich integrace.“

Jak novinářka naznačuje, česká veřejnost není k přijetí uprchlíků, migrantů příliš nakloněna, což potvrzují výzkumy veřejného mínění i akademické práce upozorňující na to, že migranti jsou označování jako kulturní a bezpečnostní riziko. Tyto pozice se promítají i do azylového přístupu ČR, která např. v rámci „nenáviděných“ kvót přijala pouhých dvanáct žadatelů o azyl.

I přes tyto negativní postoje v naší společnosti existují iniciativy snažící se o změnu ve vnímání migrujících osob. Výzkumy se ovšem mnohem více zaměřují na antiimigrační aktéry a proimigračním snahám není věnováno tolik pozornosti. Nicméně bližší zájem vědecké společnosti si zaslouží i proimigrační aktivity, neboť i ony mohou formovat postoje české veřejnosti. Z toho důvodů jsem se společně se socioložkou Bernadette Nadyou Jaworsky působící na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity pokusil tuto neprozkoumanou oblast alespoň částečně zaplnit.

V nedávně době jsme publikovali článek v mezinárodním časopise European Journal of Cultural and Political Sociology. V článku analyzujeme diskurs Nadačního fondu generace 21 a křesťanského časopisu RC-Monitor spadající pod neziskovou organizaci Res Claritatis — svět katolickými očima, jež se podíleli na kampani za přijetí 153 křesťanských uprchlíků z Iráku v letech 2015 a 2016. Dále jsme sledovali diskurs europoslankyně Michaely Šojdrové a občanské iniciativy Češi pomáhají z let 2018 a 2019, kteří se zasazovali o přijetí 50 syrských sirotků z řeckých ostrovů.

Průsečíky diskurzů

Ve výzkumu jsme se konkrétně zaměřili na to, jakými atributy tito aktéři dané uprchlické skupiny popisovali a jak se snažili argumentovat v jejich prospěch. Kromě humanitárních a historických narativů spojující přijetí uprchlíků s morálním odkazem na Václava Havla, nebo sira Nicholase Wintona, jsme narazili na nábožensky, kulturně a bezpečnostně orientované argumenty, jež se objevují především v diskursech protiimigračních aktérů.

Kampaň Res Claritatis „Bratr je více než bližní“ má jasný symbolický cíl upřednostňující pomoc křesťansky založeným lidem (bratrům), následně až ostatním (bližním) lidem v nouzi. Res Claritatis v roce 2015 zaslala dopis premiérovi Sobotkovi, ve kterém argumentuje za přijetí iráckých uprchlíků následovně: „Máme proto mravní povinnost podat pomocnou ruku křesťanským rodinám, které čelí humanitární katastrofě, tím spíše, že díky křesťanství patří ke stejnému kulturnímu okruhu jako naše vlast.“

Na roli náboženství a kultury naráží i Michaela Šojdrová v otázce nedoprovázených dětí: „Češi mohou mít obavu z nelegálních uprchlíků, potenciálních islamistů, ale dítě je pořád dítě — je schopné vzdělání, formování, je ovlivnitelné tak, aby přijalo zásady naší kultury.“ Jinými slovy, tzv. proimigrační aktéři upozorňují na vysoký potenciál kulturní asimilace v případě iráckých uprchlíků a „ještě ne-zradikalizovaných“ syrských dětí.

Legitimizaci přijetí uprchlíků pomocí bezpečnostních argumentů reprezentuje například Michaela Šojdrová, jež na svém webu píše: „Rozumím lidem, co mají obavy, mám je též. Ale skupiny nezaopatřených sirotků se může bát jen hlupák nebo sobec. Vždyť je to naopak prevence jejich budoucí radikalizace.“ Michaela Šojdrová tedy bezpečnostní argumenty otáčí ve prospěch sirotků, když říká, že jejich nepřijetí je větším bezpečnostním rizikem než jejich ponechání v řeckých táborech, kde jim hrozí radikalizace.

Nadační fond generace 21 ve svých výročních zprávách taktéž reaguje na rozvinutý bezpečnostní diskurs a ujišťuje, že finální list křesťanských uprchlíků bude zahrnovat jen ty, kteří projdou bezpečnostní prověrkou Ministerstva vnitra ČR. To znamená, že ani kulturní a náboženské charakteristiky nemusí pro přijetí daných skupin stačit.

Je tedy zřejmé, že tzv. proimigrační aktéři se na jedné straně snažili reagovat na argumenty protiimigračních sil působících v ČR upozorňujících na odlišné kulturní a náboženské pozadí lidí mířících do Evropy a na bezpečnostní rizika z toho vyplývající. Na druhou stranu těmito argumenty pomohli prohloubit propast (symbolické hranice) mezi migranty sekulárního nebo křesťanského přesvědčení a migranty vyznávajícími islám.

Úspěch?

Je přitom dost možné, že i díky bezpečnostním a nábožensky orientovaným argumentům byly tyto kampaně vůbec slyšet. Uvedené iniciativy byly však přesto realizovány (v případě iráckých uprchlíků) jen částečně nebo nebyly vyslyšeny politickým vedením země (v případě syrských sirotků). Když už tedy ani bezpečnostní a kulturně náboženské argumenty nebyly dostačující, co může změnit postoje českých zákonodárců a české veřejnosti?

Věřím, že se na toto téma postupně podaří rozproudit debatu, a to nejen na akademické a novinářské půdě, ale především mezi organizacemi pohybujícími se v oblasti integrace cizinců. Neboť, jak odhalily jiné výzkumy, v úspěšnosti proimigračních snah hraje výraznou roli pravidelnost diskurzu, jímž operují jednotliví proimigrační aktéři. Síla a úspěch tkví v jednotě.