„Nejvíc mi chyběla rodina, cítila jsem se osamělá,“ vypráví Syřanka Šíla. Uspává dítě, takže šeptáme. Šíla žije v České republice od roku 2007. Přijela sem v šestnácti letech. Sama. Rodiče zůstali v Sýrii, sourozenci žili v Německu. Mířila za nimi, na letišti v Praze ji ale chytila policie. Neměla vízum ani povolení ke vstupu do země. Skončila v dětském domově.

Několik let strávila v dětských domovech, sourozencům se ji pak podařilo dostat do Německa, kde pobývala dva roky nelegálně. „Arabská holka a sama v jiném státě? To by nešlo,“ glosuje.

Nakonec ji ale v Německu chytli a deportovali zpátky k nám. Dva týdny strávila ve vězení…

Šíla byla šťastná, že může v České republice zůstat. Rodina však její rozhodnutí nerespektovala. Dopadlo to špatně. Rozvázali veškeré kontakty. Nejvíce podpory a pomoci se jí nakonec dostalo od vychovatelek z dětského domova u Příbrami. Jedna z nich Šílu dokonce brávala k sobě domů. „Jsem s nimi ve spojení do dnes. Je to moje nová rodina, nevím, kde bych skončila, kdyby mi nepomohli,“ říká dnes už třicetiletá žena.

Problematika nezletilých migrantů bez doprovodu je celoevropským tématem. Děti a teenageři na útěku před válkami, bídou a nulovými vyhlídkami se ocitají v neznámém prostředí sami bez rodinného příslušníka či jiného dospělého člověka. Nemají se na koho spolehnout. Snadno se tak mohou dostat do různých nezákonných a nebezpečných oblastí, jako je obchod s bílým masem nebo otrocká práce.

V posledních letech se proto věnuje stále více pozornosti zlepšování péče o mladistvé migranty bez doprovodu a jejich integraci do nové země. Česká republika — ačkoliv to může znít vedle nedávných vyjádření samotného premiéra Babiše na adresu migrantů překvapivě — nezůstává pozadu a inspiruje se zahraničními projekty.

Jedním z takových je hostitelská péče, známá také jako náhradní rodinná péče. Ve zkratce jde o to, aby každé dítě a mladý člověk na své cestě k integraci potkali rodinu, která jim pomůže. Podobně jako tomu bylo v případě Šíly.

Hostitelská péče, nová rodina, nový domov

S projektem hostitelské péče přišla v roce 2017 Organizace pro pomoc uprchlíkům. Podle bývalého sociálního pracovníka organizace Tomáše Knězka, který stál u jeho zrodu, šlo o velký krok vpřed: „Děti dostaly možnost zažít na vlastní kůži, jak to funguje v českých rodinách,“ popisuje.

Cílem projektu je spárovat vybrané rodiny s nezletilými migranty, a tím usnadnit jejich integraci do české společnosti. Děti se mají v hostitelských rodinách cítit dobře, aby tak rychleji a přirozenou cestou poznaly českou kulturu a dostaly příležitost sžít se s ní.

Jde o pilotní projekt, který potrvá do února roku 2022. Financují jej Evropský sociální fond a ministerstvo práce a sociálních věcí. Inspiraci čerpá hlavně v Nizozemska, kde dnes funguje pro nezletilé migranty bez doprovodu i pěstounská péče.

O tom, jak v České republice fungují státní zařízení pro děti—cizince, jsme už Deníku Referendum psali. Po třech měsících pobytu v zařízení sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům klientům představují hostitelskou péči. „Hodně dětí Českou republiku bere jako tranzitní zemi a při první příležitosti utíkají pryč. Proto jsme nastavili hranici tří měsíců. Zatím se nám nestalo, že by někdo neměl o hostitelskou péči zájem,“ říká Štěpánka Stehlíková, sociální pracovnice, která má ještě s kolegyní Olgou Džulajovou projekt na starost. Aktuálně u nás organizace eviduje čtyři nezletilé zájemce o hostitelskou péči: z Maroka, z Bangladéše, z Afghánistánu a z Pákistánu.

Stehlíková si ale myslí, že by bylo lepší, kdyby se děti o možnosti hostitelské péče dozvídaly dříve. Například v Nizozemsku je celý proces mnohem rychlejší a výsledkem je, že pak nemají tendenci utíkat z jedné evropské země do druhé a snáz se usadí.

S každým zájemcem o hostitelskou péči se vede individuální školení. Každý také projde informačně nabitými schůzkami o české kultuře. „Probíráme, jak může česká rodina vypadat. Že to může být jednotlivec bez dětí i jednotlivec s dětmi. Že to může být samotný muž i žena. Že rodinu mohou tvořit dva muži či dvě ženy. Ptáme se, jestli mají nějaké preference. Jestli by chtěli do rodin s menšími dětmi. Zjišťujeme také, jaká mají oni sami očekávání,“ popisuje Stehlíková.

Podle Stehlíkové jsou klienti vděční hlavně za češtinu. Nemají žádné velké požadavky. Touží po úplně základních věcech. „Rozhodně jim chybí vazba na někoho, kdo nemá starost o ně v popisu práce. Chtějí mít vztah s někým, kdo není v instituci. Mají základní psychologickou potřeba někam patřit, mít někoho, kdo se za ně postaví, na koho se mohou spolehnout,“ říká Olga Džulajová.