„Nejvíc mi chyběla rodina, cítila jsem se osamělá,“ vypráví Syřanka Šíla. Uspává dítě, takže šeptáme. Šíla žije v České republice od roku 2007. Přijela sem v šestnácti letech. Sama. Rodiče zůstali v Sýrii, sourozenci žili v Německu. Mířila za nimi, na letišti v Praze ji ale chytila policie. Neměla vízum ani povolení ke vstupu do země. Skončila v dětském domově.

Několik let strávila v dětských domovech, sourozencům se ji pak podařilo dostat do Německa, kde pobývala dva roky nelegálně. „Arabská holka a sama v jiném státě? To by nešlo,“ glosuje.

Nakonec ji ale v Německu chytli a deportovali zpátky k nám. Dva týdny strávila ve vězení…

Šíla byla šťastná, že může v České republice zůstat. Rodina však její rozhodnutí nerespektovala. Dopadlo to špatně. Rozvázali veškeré kontakty. Nejvíce podpory a pomoci se jí nakonec dostalo od vychovatelek z dětského domova u Příbrami. Jedna z nich Šílu dokonce brávala k sobě domů. „Jsem s nimi ve spojení do dnes. Je to moje nová rodina, nevím, kde bych skončila, kdyby mi nepomohli,“ říká dnes už třicetiletá žena.

Problematika nezletilých migrantů bez doprovodu je celoevropským tématem. Děti a teenageři na útěku před válkami, bídou a nulovými vyhlídkami se ocitají v neznámém prostředí sami bez rodinného příslušníka či jiného dospělého člověka. Nemají se na koho spolehnout. Snadno se tak mohou dostat do různých nezákonných a nebezpečných oblastí, jako je obchod s bílým masem nebo otrocká práce.

V posledních letech se proto věnuje stále více pozornosti zlepšování péče o mladistvé migranty bez doprovodu a jejich integraci do nové země. Česká republika — ačkoliv to může znít vedle nedávných vyjádření samotného premiéra Babiše na adresu migrantů překvapivě — nezůstává pozadu a inspiruje se zahraničními projekty.

Jedním z takových je hostitelská péče, známá také jako náhradní rodinná péče. Ve zkratce jde o to, aby každé dítě a mladý člověk na své cestě k integraci potkali rodinu, která jim pomůže. Podobně jako tomu bylo v případě Šíly.

Hostitelská péče, nová rodina, nový domov

S projektem hostitelské péče přišla v roce 2017 Organizace pro pomoc uprchlíkům. Podle bývalého sociálního pracovníka organizace Tomáše Knězka, který stál u jeho zrodu, šlo o velký krok vpřed: „Děti dostaly možnost zažít na vlastní kůži, jak to funguje v českých rodinách,“ popisuje.

Cílem projektu je spárovat vybrané rodiny s nezletilými migranty, a tím usnadnit jejich integraci do české společnosti. Děti se mají v hostitelských rodinách cítit dobře, aby tak rychleji a přirozenou cestou poznaly českou kulturu a dostaly příležitost sžít se s ní.

Jde o pilotní projekt, který potrvá do února roku 2022. Financují jej Evropský sociální fond a ministerstvo práce a sociálních věcí. Inspiraci čerpá hlavně v Nizozemska, kde dnes funguje pro nezletilé migranty bez doprovodu i pěstounská péče.

O tom, jak v České republice fungují státní zařízení pro děti—cizince, jsme už Deníku Referendum psali. Po třech měsících pobytu v zařízení sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům klientům představují hostitelskou péči. „Hodně dětí Českou republiku bere jako tranzitní zemi a při první příležitosti utíkají pryč. Proto jsme nastavili hranici tří měsíců. Zatím se nám nestalo, že by někdo neměl o hostitelskou péči zájem,“ říká Štěpánka Stehlíková, sociální pracovnice, která má ještě s kolegyní Olgou Džulajovou projekt na starost. Aktuálně u nás organizace eviduje čtyři nezletilé zájemce o hostitelskou péči: z Maroka, z Bangladéše, z Afghánistánu a z Pákistánu.

Stehlíková si ale myslí, že by bylo lepší, kdyby se děti o možnosti hostitelské péče dozvídaly dříve. Například v Nizozemsku je celý proces mnohem rychlejší a výsledkem je, že pak nemají tendenci utíkat z jedné evropské země do druhé a snáz se usadí.

S každým zájemcem o hostitelskou péči se vede individuální školení. Každý také projde informačně nabitými schůzkami o české kultuře. „Probíráme, jak může česká rodina vypadat. Že to může být jednotlivec bez dětí i jednotlivec s dětmi. Že to může být samotný muž i žena. Že rodinu mohou tvořit dva muži či dvě ženy. Ptáme se, jestli mají nějaké preference. Jestli by chtěli do rodin s menšími dětmi. Zjišťujeme také, jaká mají oni sami očekávání,“ popisuje Stehlíková.

Podle Stehlíkové jsou klienti vděční hlavně za češtinu. Nemají žádné velké požadavky. Touží po úplně základních věcech. „Rozhodně jim chybí vazba na někoho, kdo nemá starost o ně v popisu práce. Chtějí mít vztah s někým, kdo není v instituci. Mají základní psychologickou potřeba někam patřit, mít někoho, kdo se za ně postaví, na koho se mohou spolehnout,“ říká Olga Džulajová.

Očekávají, že v rodině se naučí lépe a rychleji česky, že poznají českou kulturu. „V programu je důležité, aby hostitelská rodina nevymýšlela speciální programy, ale aby dítě přijala. Klidně ať se spolu koukají na televizi, hrají společenské hry nebo zajdou na nákup,“ upřesňuje Džulajová.

Organizace pro pomoc uprchlíkům má aktuálně pět rodin, které se ucházejí o hostitelskou péči. Na začátku se do projektu přihlásilo několik desítek zájemců, většina ale během prvního školení odpadla. „Snažili jsme se hned na počátku projektu vymyslet, jak eliminovat rizika. Počítali jsme s tím, že budeme muset prověřit zájemce,“ říká Knězka. Ukázalo se, že pro řadu zájemců je nakonec problémem dostatek času na hostitelskou péči. Mnozí ale také ztratili zájem proto, že očekávali, že budou pečovat o menší děti.

Rodiny a jednotlivci, kteří se přihlásili do hostitelské péče, procházejí několikaměsíční průpravou a školením. První schůzky jsou obecné, mluví se o tom, jak komunikovat s někým, kdo nemluví stejným jazykem. Školení se účastní také metodička, která se zabývá náhradní rodinnou péčí. Dále mají účastníci možnost pobavit se s člověkem, který už za sebou hostitelskou péči o děti—cizince má. Prochází se také psychologickým sezením a konzultací s etopedem, tedy specialistou na poruchy chování.

Jakmile má dojít k párování, rodina je už velmi konkrétně vzdělaná o kultuře a prostředí, z kterého dítě pochází. Jak často se pak rodina se svým svěřencem stýkají, je na nich. Obecně se ale doporučuje minimálně jednou týdně.

I po párování mají hostitelské rodiny k dispozici odbornou pomoc. „Myslíme na to, že ty děti mohly projít traumatem. Proto jsme jim k dispozici. Můžeme si domluvit individuální schůzky a řešit, cokoliv nastane,“ uzavírá Stehlíková. Vztah mezi rodinami a jejich svěřenci podle ní přetrvává i po konci projektu.

Příběh hostitelky Jany

Pevný vztah se svým svěřencem navázala například Jana Liprtová, která do své rodiny přivedla sedmnáctiletého Walího z Afghánistánu. Bylo to ještě v době, než začal projekt hostitelské péče vůbec existovat. Jana se přihlásila jako dobrovolnice v Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Měla zájem o projekt mentoringu nezletilých dětí, který spočíval ve společném trávení času: chodili do kina, mluvili česky a seznamovali se s městem. „Hledala jsem konkrétní cestu, jak pomoci. Zahlídla jsem inzerát, přihlásila jsem se, prošla úvodním školením a hned se do toho pustila po hlavě,“ vypráví a usmívá se.

Walí žije v České republice zhruba pět let. Z rodného Afghánistánu utekl v šestnácti. V současné době pracuje v Ostravě. Přestože v Afghánistánu nenavštěvoval žádnou školu a byl prakticky negramotný, v Praze vychodil střední odbornou školu, obor cukrář. „Chtěl bych si dodělat maturitu. Rodina ale potřebuje peníze, tak musím pracovat,“ vysvětluje. Prý to ale nevzdává a věří, že jednou odmaturuje. Bez Jany by podle svých slov školu „nedal“.

Janu a Walího seznámila Anežka Polášková, která tehdy společné akce dobrovolníků a klientů Organizace pro pomoc uprchlíků organizovala. „Pamatuji si, že jsme šli společně na výstavu a do čajovny. Walí neuměl moc dobře česky, já jsem byla také nervózní. Ještě párkrát jsme se viděli ve společnosti někoho třetího a potom se začali scházet sami. V průběhu dne jsme často komunikovali on-line,“ popisuje začátky s Walím Jana.

Přestože o konceptu hostitelské péče nevěděla, intuitivně se rozhodla vzít Walího do rodiny. „Chtěla jsme mu zkrátka ukázat, jak to u nás funguje,“ popisuje své rozhodnutí.

„Jsem přesvědčená o tom, že aby člověk pochopil jinou kulturu, musí do ní opravdu proniknout. Proto si myslím, že prosté doučování češtiny nestačí. Postupně jsem Walího brala domů, mezi své dětí. Ze začátku šlo o návštěvy, během měsíce se stal součástí rodiny,“ vzpomíná. Walí měl v hostitelské rodině stejná práva a povinnosti jako Janiny děti. Musel poslouchat, uklízet, pomáhat…

Jana vzpomíná, že zpočátku byl Walí hodně plachý a nedůvěřivý. V prvních týdnech se ostýchal dokonce vzít si jídlo a pití ze stolu. Postupně to opadlo. „Pekli jsme cukroví, hráli společenské hry, zároveň jsme stále mluvili a mluvili česky. Ukazovali jsme si vánoční a mikulášské tradice. Posílala je spolu s dcerou nakoupit nebo vynášet odpadky. Zkrátka trávil čas tak, jak jej trávíme my,“ líčí Jana.

Janě se při budování důvěry osvědčilo nastavení pevného časového harmonogramu. Když se s Walím domluvili, že se uvidí v pravidelný čas každou středu, platilo to. „Vypozorovala jsem, že Walí potřeboval pocit jistoty. Byl emočně vyprahlý, ze začátku se bál, že mě ztratí. Pravidelnost mu dala pocit bezpečí a jistoty,“ vysvětluje.

Walí se na Janu velmi rychle upnul a ona mu proto chtěla věnovat co nejvíce času. Její starší dcera se ale cítila zanedbávaná a začala žárlit. „Bylo to složité období, s kterým jsem si nevěděla rady. Kdybych tehdy měla k ruce odborníka, který by mě tím provázel, vyřešilo by se to rychleji,“ vzpomíná na složitou situaci. Právě s hostitelským programem by to dnes měla podstatně jednodušší.

Postupně se ale sama naučila nastavovat hranice, začala také mnohé věci konzultovat s jednou afghánskou rodinou žijící dlouhodobě v České republice. S dcerou si vše vyříkaly a situace se uklidnila. „Walí se stal součástí mé rodiny, jsme v neustálém kontaktu a tak to už asi bude na pořád,“ říká.

Lepší čeština, dobrá integrace

Jana líčí, že k největším výzvám její hostitelské péče patřilo to, jak zjednodušit český jazyk, aby mu Walí rozuměl. „Neuvědomujeme si, že používáme docela složité fráze. Musela jsem věci vysvětlovat co nejednodušeji,“ říká.

Walí neuměl číst ani psát a česky mluvil velmi špatně. „Nejvíc mi pomohl slabikář. Také jsme hráli společenské hry,“ vysvětluje svou práci s českým jazykem. „Dokonce jsem používala obrázkové pomůcky — barvy, zeleninu, ovoce… Hlavní bylo obklopit ho češtinou.“

Další výzvou byla kulturní nedorozumění. „Měli jsme velkou neshodu v neverbální komunikaci. Něco jsem řekla, Walí na to reagoval gestem, které jsem neznala. Časem mi došlo, že to znamená ne,“ vzpomíná. Odlišnost byla znát také ve Walího pohledu na naši konzumaci alkoholu nebo na to, jak se u nás oblékají holky. Dnes je podle ní Walí mnohem tolerantnější.

Sama si na Walího pamatuju. Potkali jsme se zhruba před třemi lety, když byl s Janou v divadle. Pozdravila jsem ho, on se na mě ale ani nepodíval. Nechtěl se mnou mluvit. Když jsem mu před několika dny volala, měla jsem obavy, jak hovor proběhne. Překvapil mě. Vtipkoval, mluvil dobře česky a nestyděl se.

„Jsem teď úplně jiný člověk. Jana a její rodina mě naučili tolik věcí. Vůbec jsem nemyslel, že budu takový. Pamatuji, jak jsem se nemohl dívat holkám do oči. Když jsme se setkali pohledem, hned jsem uhnul,“ vypráví a směje se nahlas. Rozdíly mezi životem v Afghánistánu a v Evropě pochopil právě díky Janě.

„Časem jsme se dostali i k těžším tématům, jako jsou náboženské otázky nebo postavení žen ve společnosti. Myslím, že dnes už je Walí naprosto integrovaný do české kultury. Změnil pohled na mnoho věci,“ vzpomíná Jana závěrem našeho rozhovoru.

Aby pochopili, jak funguje české kamarádství — i s holkou

Bohaté zkušenosti s hostitelstvím a integrací nezletilých cizinců bez doprovodu do české kultury má také zmíněná Anežka Polášková, dobrovolnice Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nejen, že koordinoval projekt spolupráce dobrovolníků a mladých migrantů, sama několik z nich doprovázela.

Během dvou let měla na starost tři kluky z Afghánistánu. Chodila s nimi ven, ukazovala jim Prahu a snažila se jim přiblížit českou společnost. „Byla jsem taková kamarádka, která s nimi chodila jednou nebo dvakrát týdně ven. Povídali jsme si o aktuálních věcech, aby se jim zlepšila čeština, ale také aby pochopili, jak funguje české kamarádství — i s holkou,“ popisuje svou práci Anežka.

„Každý z těch tří byl úplně jiný. Někdo se zorientuje rychle a pak už nepotřebuje pomoc dobrovolníka. Nejdůležitější je udržet svého svěřence v psychické pohodě,“ vysvětluje.

Anežka vzpomíná, jak se chlapci během procesu integrace měnili. „Začali se holit, vlasy si nechali stříhat podle posledních trendů. Zároveň ale bylo na některých vidět, jak jsou rozpolcení mezi dvěma světy a nechtějí přijít o své vazby v Afghánistánu. Někteří mluvili o tom, že se ožení jedině s Afghánkou,“ líčí své vzpomínky. Integrace je zkrátka dlouhodobý proces.

Všichni tři Anežčiny svěřenci zůstali v České republice. Se dvěma je do teď v kontaktu. „Vždy je vidět, že mají radost, když se vidíme. Já ostatně taky. I teď, když se nevědí s nějakou novou situací rady, zeptají a já ráda pomůžu,“ uzavírá Anežka.

Teta Zuzana

„Mnoha dětem by pomohlo, kdyby poznaly někoho podobného jako je Jana. Každý potřebuje člověka, který mu řekne: nebuď smutný, jsem tady pro tebe,“ řekl mi do telefonu přátelsky naladěný Walí.

I moje rodina měla po svém příchodu do České republiky štěstí. Ještě mnoho let před tím, než se vůbec o hostitelské péči začalo mluvit mezi odborníky na integraci cizinců, jsme i my narazili na dobrou českou duši. V roce 2001, v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna, nám vstoupila do života „teta Zuzana“. Její dcera pracovala v táboře jako dobrovolnice a seznámila nás.

Pamatuji, jak jsme jely k rodině tety Zuzany já a moje sestra v létě roku 2001 poprvé na návštěvu domů. Letos tomu bude dvacet let, co se známe a jsme stále v kontaktu. Teta Zuzana a její blízcí s námi byli v dobrém i ve zlém. Tolik diktátů z češtiny, co mi teta dala, nedostalo snad žádné české dítě. Tolik dárku, co nám donesla, nerozdávala snad ani Ježíšek. Brala mě a mou mladší sestru na výlety po České republice, vyprávěla nám příběhy z české historie.

Když jsem v roce 2005 ležela delší čas v nemocnici, jezdila za mnou snad každý týden, i když cesta trvala tři hodiny a venku mrzlo. A když jsem šla jako dítě na vážnou operaci a rodiče se mnou nemohli být, teta Zuzana se mnou zůstala celou noc.

Nejsem si jistá, jestli bych bez ní a bez pomoci její rodiny mohla začít vůbec studovat vysokou školu. Moji rodiče na to neměli peníze a teta Zuzana a její dcera mě podporovaly finančně.

Myslí na naše narozeniny, posílá mi sušené bylinky, jezdíme k ní na prázdniny. Teta Zuzana a její rodina se staly naší rodinou. Jak říká Walí, každý potřebuje někoho, kdo mu řekne: nebuď smutný. Tetu Zuzanu každému uprchlíkovi.

Jméno Šíly bylo na její přání změněno.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.