Letos tomu bude dvacet let od „pádu“ Tálibánu v Afghánistánu. Islámský emirát sice přestal existovat, hnutí Tálibán však nezmizelo, naopak sílí. Diplomatické jednání mezi prezidentským palácem a představiteli Tálibánu nevychází podle plánu a fundamentalisté ukazují svou přesilu. Útočí na bezpečnostní složky státu, na novináře, na školy.

Do mírových jednání se vložil také Írán, který v minulých dnech oficiálně hostil tálibánskou delegaci — a to navzdory tomu, že Írán nadále eviduje Tálibán jako teroristickou skupinu. Budoucnost mírových rozhovorů se má vyjasnit s novou americkou vládou prezidenta Bidena. Zda mírové rozhovory povedou skutečně k nastolení míru, si nikdo neodvažuje odhadovat.

Fundamentalisté se do světových dějin zapsali jako potlačovatelé ženských práv, a právem. Během pětileté vlády Tálibánu ženská práva fakticky neexistovala, a to ani na papíře. Rok 2001 znamenal pro afghánské ženy nový začátek. Zákon jim opět umožnil studovat, chodit ven bez doprovodu svých otců, bratrů či manželů, svobodně pracovat či volit. Nicméně realita v konzervativním a patriarchálním Afghánistánu je často jiná. Mnoho Afghánek i Afghánců proto nadále usilují o to, aby otázka ženských práv nebyla jen symbolická.

Dějiny ženské emancipace

Historie boje za genderovou rovnost a osvobození žen v Afghánistánu bývá často nepochopená. Odstavení Tálibánu od moci nepředstavuje počátek ženské emancipace. Je sice pravdou, že současná Islámská republika přinesla posun: první starostku, první prezidentskou kandidátku, první dervíšku, první rapperku, první ženský televizní kanál nebo první kavárny a restaurace pro ženy. Nicméně příběh emancipace Afghánek se začal vyprávět mnohem dříve.

Výraznou osobou afghánských dějin dvacátého století byla například královna Soraja. Spolu s manželem králem Amanulláhem Chánem prosadili zákony omezující polygamii a v rámci modernizačních snah se zasazovali o větší osobní svobody pro ženy (stejně jako tehdejší vládnoucí třída v Turecku nebo Íránu). Se Sorajinou pomocí vznikl také první časopis pro ženy. Později se král pokoušel omezovat nošení pokrývky hlavy a obličejů, sama královna vystupovala na veřejnosti s krátkými rukávy a odhalenými vlasy.

Amanulláh Chán se nesetkal s pochopením na všech stranách. Konzervativní duchovenstvo a kmenoví vůdci jeho snahy brali jako útok na náboženskou tradici a bouřili se. Král přišel o jejich důvěru a z toho důvodu se jeho nástupci raději drželi zpátky. Nošení pokrývek hlavy bylo znovu zavedeno a emancipační tempo zvolnilo.

Výraznější změny zavedl poslední afghánský král Záhir Šáh. Na konci třicátých let vznikla v Kábulu první střední škola pro ženy. V roce 1959 Záhir Šáh prosadil zákon, který ženám dovoloval odhalit si vlasy. Manželky příslušníků vládnoucí rodiny a vyššího vládního úřednictva se účastnily vládních ceremonií bez zakrytých vlasů a v západním oblečení. Méně privilegované ženy je brzy následovaly, hlavně ty kábulské. Pravdou je, že na mnoha místech v zemi ženy dál žily v uzavřeném světě.

V Afghánistánu mohly všechny ženy volit dřív než v Portugalsku

Loni jsme v Česku slavili sté výročí volebního práva žen, v Afghánistánu to bylo o několik desítek let později. Ústava přijatá v roce 1964 dala afghánským ženám volební právo a umožnila jim bez rozdílu vstupovat do politiky. Připomeňme, že v některých evropských zemích získaly všechny ženy všeobecné volební právo ještě později: ve Švýcarsku a Portugalsku v sedmdesátých letech, v Lichtenštejnsku až v roce 1984.

V šedesátých letech rovněž vznikly silné ženské spolky, které brojily proti negramotnosti či nuceným sňatkům. Nejhlasitější z nich, Demokratická organizace afghánských žen, se snažila působit především mimo hlavní město. Zatímco v Kábulu změny postupovaly rychle, v ostatních městech či vesnicích stále chyběly školy, kde by se vůbec dívky mohly vzdělávat.

Emancipační snahy podporoval i první prezident Dáúd Chán po pádu monarchie v roce 1973. Během jeho vlády se ženy těšily více osobních svobod a práv. Nicméně rozdíly mezi centrem a periferií přetrvávaly. Většina venkovských oblastí stále zůstávala stranou modernizačního úsilí, ženy byly nadále utlačovány a bylo s nimi zacházeno spíše jako s majetkem než s lidskými bytostmi.

Ještě před afghánsko-sovětským konfliktem v roce 1978 bylo uzákoněno povinné vzdělání pro dívky a minimální věk pro uzavření manželství pro dívky byl stanoven na šestnáct let. Zhoršovat se situace žen začala s propuknutím občanské války začátkem devadesátých let. Jakkoli ozbrojený konflikt zasáhl naprostou většinu obyvatelstva, skutečný milník znamenal až nástup Tálibánu. I během jeho pětileté vlády sice mohly některé ženy pokračovat v práci, byly to však převážně jen lékařky a porodní báby. Bez nich se neobešel ani Tálibán.

Zlepšení nastalo, ale ne pro každou

Současný afghánský režim se hlásí k rovnosti mužů a žen. V ústavě z roku 2004, která zemi prohlásila za islámskou republiku, je uvedeno, že afghánští občané — tedy muži i ženy — jsou si před zákonem rovni a mají stejná práva a povinnosti. Ženy mohou volit, být voleny, mohou pracovat i vzdělávat se.

Díky kvótám se do afghánského parlamentu dostalo i několik žen. V roce 2008 afghánské ministerstvo školství uvedlo, že se do škol zapsalo více než 5,4 milionu dětí, z toho téměř 35 procent dívek. Ženy mohou sportovat, pracovat jako policistky, vojačky či soudkyně, tedy vykonávat povolání, která se dříve brala jako výhradně mužská. Ale i dnes jde o výsadu velkých měst, jako je Kábul, Herát nebo Bámján.

Jeden z posledních zákonů, posilujících ženskou rovnoprávnost, byl přijat teprve před rokem. Prezident Ašraf Ghaní vydal dekret, díky němuž může být jméno matky oficiálně uvedeno na afghánském průkazu totožnosti. Do té doby se uvádělo pouze jméno otce. Matky jako by neexistovaly. Ostatně na některých náhrobcích dodnes chybí jména pohřbených žen.

Afghánské ženy stále narážejí na velké překážky. V odlehlejších částech země či za zavřenými dveřmi některých rodin zůstávají rovná práva stále spíše jen nedosažitelným ideálem. Současná jednání s Tálibánem navíc vyvolávají obavy, že i ty výdobytky, které přineslo posledních sto let, budou opět odstraněny.

Co všechno budeme muset ve jménu „smíření“ s Tálibánem obětovat? To je otázka, kterou si tamější ženy usilující o svá práva kladou čím dál častěji — ač si uvědomují, že lepší budoucnosti bez míru dosaženo nebude.