Letos tomu bude dvacet let od „pádu“ Tálibánu v Afghánistánu. Islámský emirát sice přestal existovat, hnutí Tálibán však nezmizelo, naopak sílí. Diplomatické jednání mezi prezidentským palácem a představiteli Tálibánu nevychází podle plánu a fundamentalisté ukazují svou přesilu. Útočí na bezpečnostní složky státu, na novináře, na školy.

Do mírových jednání se vložil také Írán, který v minulých dnech oficiálně hostil tálibánskou delegaci — a to navzdory tomu, že Írán nadále eviduje Tálibán jako teroristickou skupinu. Budoucnost mírových rozhovorů se má vyjasnit s novou americkou vládou prezidenta Bidena. Zda mírové rozhovory povedou skutečně k nastolení míru, si nikdo neodvažuje odhadovat.

Fundamentalisté se do světových dějin zapsali jako potlačovatelé ženských práv, a právem. Během pětileté vlády Tálibánu ženská práva fakticky neexistovala, a to ani na papíře. Rok 2001 znamenal pro afghánské ženy nový začátek. Zákon jim opět umožnil studovat, chodit ven bez doprovodu svých otců, bratrů či manželů, svobodně pracovat či volit. Nicméně realita v konzervativním a patriarchálním Afghánistánu je často jiná. Mnoho Afghánek i Afghánců proto nadále usilují o to, aby otázka ženských práv nebyla jen symbolická.

Dějiny ženské emancipace

Historie boje za genderovou rovnost a osvobození žen v Afghánistánu bývá často nepochopená. Odstavení Tálibánu od moci nepředstavuje počátek ženské emancipace. Je sice pravdou, že současná Islámská republika přinesla posun: první starostku, první prezidentskou kandidátku, první dervíšku, první rapperku, první ženský televizní kanál nebo první kavárny a restaurace pro ženy. Nicméně příběh emancipace Afghánek se začal vyprávět mnohem dříve.