Pamatujete si, kdy jste poprvé šli do kina? Já ano. Bylo to v roce 2001. Vzala mě do kina moje hodná „adoptivní“ teta. Paní, s níž jsme se seznámili v uprchlickém táboře a po celou dobu nám neúnavně pomáhala a pomáhá dodnes. Už to ale není adoptivní teta, je součástí naší rodiny.

Pamatuju si dokonce přesně místo, kde jsem seděla. Bylo to ve druhé řadě a nemohla jsem se dočkat. Sice jsem neuměla dobře česky, ale obří obrazovka mě nadchla natolik, že jsem stejně skoro nic jiného nevnímala.

Kino bylo plné dětí. Vůbec si nepamatuju děj ani název filmu, zato dětské davové nadšení mi utkvělo. V tom stejném roce padl v Afghánistánu Tálibán a i tamní dětí mohly po dlouhých letech vytáhnout televize ze sklepa a podívat se na nějakou pohádku. Tehdy začalo fungovat několik soukromých i státních televizních stanic a znovu otevřelo i jedno kino.

Dnes, o osmnáct let později, zaznamenávají kina v Afghánistánu tak trochu éru rozkvětu, ačkoli některá města na své kino stále čekají. V Kábulu se většina kin zaměřuje převážně na mladé muže a promítá bollywoodské filmy z Pákistánu nebo Indie. Pro některé mladé muže je kino vzácnou příležitostí, kdy mohou veřejně projevit radost. Diváci nahlas fandí bollywoodským filmovým hrdinům a někdy i tančí. Ženy kina nenavštěvují téměř vůbec, a to převážně z bezpečnostních důvodů…

Na afghánských televizních stanicích se většinou vysílají turecké či indické seriály. Diváci se svými hrdiny prožívají lásku, zklamání, naději i zášť. A protože jsou tyto seriály v podstatě nekonečné, mají dlouho o čem hovořit. Do Afghánistánu se také dostaly mezinárodní pěvecké soutěže, včetně té nejslavnější — Superstar. Afghánská filmová tvorba trochu trpí, v televizích není dostatečně zastoupená. A to přesto, že během roku vznikne v afghánské produkci řada zajímavých snímků i dokumentů.