Jakub Černý je psychoterapeut, sociální pracovník a výzkumník. Během posledních čtyř let několikrát navštívil Afghánistán, kde se věnoval rozvoji drogové prevence. Mluvili jsme s ním o situaci a vývoji drogové scény v Afghánistánu.

Vy jste byl v Afghánistánu, jestli se nemýlím, během posledních čtyř let snad třináctkrát. Jak se stalo, že jste tolik jezdil právě tam?

Původně se na mě obrátila organizace Podané ruce. Jedná se o brněnskou organizaci, která podala v rámci afghánských programů projekt s velmi obecným názvem „Rozvoj drogové prevence“. Obrátili se mě, zda bych neměl zájem jet do Kábulu jako člen týmu.

Zaujalo mě to a rozhodl jsem se vyrazit. V Afghánistánu jsme dělali nejdřív vzdělávání zdravotnického personálu. Později jsme prováděli také výzkum, v němž jsme se snažili zachytit zkušenosti pacientů s léčbou, co by potřebovali změnit či zlepšit.

Dále jsme měli spolupracovat s klinikou, která nebyla státní, zároveň neměla dostatek finančních prostředků, takže si léčbu částečně hradili pacienti. Měli jsme se v projektu zaměřit na práci s lidmi na ulici a obstarávat služby, které nemíří pouze k léčbě drogových závislostí, ale zajišťují péči i těm, kteří nechtějí s užíváním drog přestat. To znamená výměnu injekčních stříkaček a jehel, rozšiřování prostředků proti předávkování nebo testování na infekční choroby.

Tam jsme však narazili na to, že klinika byla plna lékařů, kteří nechtěli pracovat s lidmi na ulici. Hledali jsme tedy cestu, jak se k lidem dostat. Mluvili jsme se se zástupci ministerstva zdravotnictví a s dalšími institucemi. Později jsme se seznámili s organizaci Madawa, která měla jasnější závazek a odhodlání něco dělat s lidmi na ulici.

Měli vazby na komunitu uživatelů drog. Postupem času jsme jim pomohli postavit službu mobilního kontaktního centra, což byla v podstatě ambulance se zdravotnickým i sociálním personálem, s možností základního zdravotního ošetření. Mohla jezdit po Kábulu a pomáhat lidem přímo na místech, na které se nikdy žádná jiná pomoc neměla možnost dostat.

Říkáte, že jste narazili na lékaře, kteří nechtěli jít na ulici. Lékaři mají v afghánské společnosti velmi specifické postavení. Vystudovaný lékař je vnímán jako někdo postavený velmi vysoko a tak odmítá dělat některé práce, jež vnímá jak podřadné…

Speciálně v Afghánistánu jsem měl pocit, že vzdělání v oboru bylo až jakousi překážkou v komunikaci nebo pro sblížení se s lidmi, kteří potřebují pomoc. Není to samozřejmě pouze v Afghánistánu. Podobné věcí se dějí i tady v České republice. Čím vyšší pozice má člověk v sociálních službách, tím méně je v kontaktu s lidmi na ulici.

V Afghánistánu je ale bariéra větší, oblast pomoci drogově závislým byla doménou převážně doktorů, mediků. Později jsem pochopil, že psychologická pomoc nebo sociální práce, jak ji známe u nás, tam chybí. Hlavní člověk, který má drogově závislým poskytnout pomoc, je lékař.

To nutně vede odborníky k tomu, že o člověku přemýšlejí jinak, než by o něm přemýšlel psycholog či sociální pracovník. Přemýšlení o drogách je potom velmi medicinské, a přitom zrovna v Afghánistánu je situace mnohem komplexnější.

Člověk na ulici užívající drogy má mnohem více problémů, ať je to bezdomovectví, trauma z rodiny, traumata z války, anebo se třeba vrátil z Íránu nebo Pákistánu a nikoho už v Afghánistánu nemá. Přistupovat k nim tedy pouze skrze závislosti často nutně vede k neúspěchu.

Během svých cest v Afghánistánu jste navštívil nebo přímo působil v několika léčebnách. Jak tyto zařízení vypadají a jak pracují s pacienty?

Některé léčebny mi připomínaly vězeni. Navštívil jsem čtyři hlavní, které se všechny nacházely v Kábulu. Na oknech jsou často mříže, v místnostech železné pryčny, dvě nebo tři nad sebou, na kterých lidé spí. Slyšel jsem, že v některých provinciích na menších odděleních je situace lepší.

V Kábulu jsou nicméně zařízení umístěna často daleko od všeho. Hodně lidí je tu na jednom místě, lékaři mají svá oddělení a moc mezi pacienty nechodí. Na zdech visí obrazy s přeškrtnutými symboly drog financované zahraničními organizacemi.

Mezi klienty funguje úplně jiný svět, do nějž jsem sám moc nepronikl. Mezi pacienty jsou samozřejmě rozšířeny různé formy zneužívání, například sexuální. Když jsme s nimi měl možnost mluvit, zněli odevzdaně, sklesle. Říkali mi, že v životě udělali mnoho chyb, že jsou jednoduše špatní, zkažení a zlomení.

Podobné vnímání sama sebe jsem zažil i jinde po světě, například v odvykacích centrech v Mexiku. Souvisí to prostě s určitým typem terapeutického paradigmatu, který je tu rozšířen. Podle tohoto paradigmatu člověk musí přijmout, že je špatný, porouchaný, aby se odrazil ode dna. Takto to ale většinou nefunguje, zotavující se člověk potřebuje naopak získat důvěru v sebe sama a napojit se na své zdroje energie.

Jak sama péče o drogově závislé lidi v Afghánistánu vypadá?