Jakub Černý je psychoterapeut, sociální pracovník a výzkumník. Během posledních čtyř let několikrát navštívil Afghánistán, kde se věnoval rozvoji drogové prevence. Mluvili jsme s ním o situaci a vývoji drogové scény v Afghánistánu.

Vy jste byl v Afghánistánu, jestli se nemýlím, během posledních čtyř let snad třináctkrát. Jak se stalo, že jste tolik jezdil právě tam?

Původně se na mě obrátila organizace Podané ruce. Jedná se o brněnskou organizaci, která podala v rámci afghánských programů projekt s velmi obecným názvem „Rozvoj drogové prevence“. Obrátili se mě, zda bych neměl zájem jet do Kábulu jako člen týmu.

Zaujalo mě to a rozhodl jsem se vyrazit. V Afghánistánu jsme dělali nejdřív vzdělávání zdravotnického personálu. Později jsme prováděli také výzkum, v němž jsme se snažili zachytit zkušenosti pacientů s léčbou, co by potřebovali změnit či zlepšit.

Dále jsme měli spolupracovat s klinikou, která nebyla státní, zároveň neměla dostatek finančních prostředků, takže si léčbu částečně hradili pacienti. Měli jsme se v projektu zaměřit na práci s lidmi na ulici a obstarávat služby, které nemíří pouze k léčbě drogových závislostí, ale zajišťují péči i těm, kteří nechtějí s užíváním drog přestat. To znamená výměnu injekčních stříkaček a jehel, rozšiřování prostředků proti předávkování nebo testování na infekční choroby.

Tam jsme však narazili na to, že klinika byla plna lékařů, kteří nechtěli pracovat s lidmi na ulici. Hledali jsme tedy cestu, jak se k lidem dostat. Mluvili jsme se se zástupci ministerstva zdravotnictví a s dalšími institucemi. Později jsme se seznámili s organizaci Madawa, která měla jasnější závazek a odhodlání něco dělat s lidmi na ulici.

Měli vazby na komunitu uživatelů drog. Postupem času jsme jim pomohli postavit službu mobilního kontaktního centra, což byla v podstatě ambulance se zdravotnickým i sociálním personálem, s možností základního zdravotního ošetření. Mohla jezdit po Kábulu a pomáhat lidem přímo na místech, na které se nikdy žádná jiná pomoc neměla možnost dostat.

Říkáte, že jste narazili na lékaře, kteří nechtěli jít na ulici. Lékaři mají v afghánské společnosti velmi specifické postavení. Vystudovaný lékař je vnímán jako někdo postavený velmi vysoko a tak odmítá dělat některé práce, jež vnímá jak podřadné…

Speciálně v Afghánistánu jsem měl pocit, že vzdělání v oboru bylo až jakousi překážkou v komunikaci nebo pro sblížení se s lidmi, kteří potřebují pomoc. Není to samozřejmě pouze v Afghánistánu. Podobné věcí se dějí i tady v České republice. Čím vyšší pozice má člověk v sociálních službách, tím méně je v kontaktu s lidmi na ulici.

V Afghánistánu je ale bariéra větší, oblast pomoci drogově závislým byla doménou převážně doktorů, mediků. Později jsem pochopil, že psychologická pomoc nebo sociální práce, jak ji známe u nás, tam chybí. Hlavní člověk, který má drogově závislým poskytnout pomoc, je lékař.

To nutně vede odborníky k tomu, že o člověku přemýšlejí jinak, než by o něm přemýšlel psycholog či sociální pracovník. Přemýšlení o drogách je potom velmi medicinské, a přitom zrovna v Afghánistánu je situace mnohem komplexnější.

Člověk na ulici užívající drogy má mnohem více problémů, ať je to bezdomovectví, trauma z rodiny, traumata z války, anebo se třeba vrátil z Íránu nebo Pákistánu a nikoho už v Afghánistánu nemá. Přistupovat k nim tedy pouze skrze závislosti často nutně vede k neúspěchu.

Během svých cest v Afghánistánu jste navštívil nebo přímo působil v několika léčebnách. Jak tyto zařízení vypadají a jak pracují s pacienty?

Některé léčebny mi připomínaly vězeni. Navštívil jsem čtyři hlavní, které se všechny nacházely v Kábulu. Na oknech jsou často mříže, v místnostech železné pryčny, dvě nebo tři nad sebou, na kterých lidé spí. Slyšel jsem, že v některých provinciích na menších odděleních je situace lepší.

V Kábulu jsou nicméně zařízení umístěna často daleko od všeho. Hodně lidí je tu na jednom místě, lékaři mají svá oddělení a moc mezi pacienty nechodí. Na zdech visí obrazy s přeškrtnutými symboly drog financované zahraničními organizacemi.

Mezi klienty funguje úplně jiný svět, do nějž jsem sám moc nepronikl. Mezi pacienty jsou samozřejmě rozšířeny různé formy zneužívání, například sexuální. Když jsme s nimi měl možnost mluvit, zněli odevzdaně, sklesle. Říkali mi, že v životě udělali mnoho chyb, že jsou jednoduše špatní, zkažení a zlomení.

Podobné vnímání sama sebe jsem zažil i jinde po světě, například v odvykacích centrech v Mexiku. Souvisí to prostě s určitým typem terapeutického paradigmatu, který je tu rozšířen. Podle tohoto paradigmatu člověk musí přijmout, že je špatný, porouchaný, aby se odrazil ode dna. Takto to ale většinou nefunguje, zotavující se člověk potřebuje naopak získat důvěru v sebe sama a napojit se na své zdroje energie.

Jak sama péče o drogově závislé lidi v Afghánistánu vypadá?

Péče je ve větší míře převzata ze západního modelu. To znamená, že závislost se považuje za nemoc a léčí se odvykací kúrou, a to jak terapeuticky, tak farmaceuticky. Tím, že reprezentanty systému jsou pouze lékaři, a tomu tak je, jak už jsem řekl, opravdu ve většině případů, systém pomoci je založen na pobytu ve zdravotnickém odvykacím středisku.

Pomoc na ulicí je tedy malá nebo vůbec žádná. Dobrovolně, někdy s pomocí rodin anebo i násilím se nasbírají lidé, kteří pak přežívají v detoxikačních zařízeních.

Zažíval jsem situaci, kdy pod tlakem obyvatel Kábulu vláda uskutečnila velký zátah na pouliční uživatele drog, kteří žili pod známým mostem v Kábulu, Pol-e-Sochta. Přijela armáda a dodávky, lidi posbírali a odvezli je do léčebného zařízení. Jde v podstatě o psychiatrickou nemocnici, která se specializuje na léčbu závislostí.

Pacienti tam prostě přežívají, neexistuje plán, co s nimi v nemocnici dělat, většinou se pacienti prostě nudí. Mají sice k dispozici vzdělávací program, nějaké pracovní aktivity, ale nestačí to. V průběhu dne dostávají léky na ztišení odvykacích příznaků.

Udělali jsme výzkum s lidmi, kteří systémem prošli. Někteří respondenti nám řekli, že když měli těžké stavy a nezvládali svou situaci, ze strany personálu je potkalo i fyzické násilí. Bili je, chovali se k nim hrubě, dávali jim například studené sprchy.

Člověk systémem sice prošel, fyzicky se odvykl, případně utekl. Skoro vždy to ale skončilo stejně. Devadesát procent lidí, kteří prošli tímto systémem a dostali se ven z psychiatrických nemocnic, skončilo zpátky na ulice a vrátili se k drogám.

Funguje tam psychiatrický systém odvykání, ale chybí terénní práce s lidmi na ulici, práce s komunitou a rodinou. Problém závislosti souvisí s traumatizací z války a neustálým stavem ohrožení, což se nedá řešit jen léčbou.

V léčebně mají postel, mají tam jídlo, ale když ji opustí, nemají zase nic. Lidem, kteří zařízení opouštějí, se už pak žádná pomoc nenabízí?

To je jedná z chybějících služeb. Problém je systémový a obtížně řešitelný. V Afghánistánu existuje strašně moc oblastí, kde systém selhává, kde by lidé zasloužili víc, než k čemu mají přístup. Přesvědčovat místní politiky, že tohle je priorita, když mají problém vůbec udržet základní funkce státu, není lehké.

Samozřejmě, že drogová závislost je velký problém, který mnoho lidí vnímá, a ze zahraničí jdou velké peníze na jeho řešení. Bohužel mnoho z prostředků míří špatným směrem, přesněji jedním nebo dvěma velmi specifickými směry. Velkou část pohltí boj s produkcí, který je bojem s větrnými mlýny. Druhým směrem je abstinenční léčba v nemocnicích, kterou jsem popsal.

Když jsme byli diskutovat se zástupci ministerstev a různými odborníky, nestaví se principiálně proti většímu spektru pomoci, naopak jsou velmi pragmatičtí a jsou otevřeni i poměrně progresivním řešením, nicméně jedním dechem dodávají, že Afghánistán je tak zvaná donor-based country, tedy země založena na darech od zahraničních donorů a z vlastních prostředků sami nejsou schopni moc zajistit.

Afghánistán má pak poměrně dobře napsané drogové strategie, které píší místní odborníci se zahraničními experty, problém je ale v jejich praktickém plnění. Dalším problémem je odliv inteligence do zahraničí a všudypřítomná korupce, která má podobu obsazování nekompetentních lidí do různých funkcí na základě rodinných vazeb.

Každopádně jsem dalek tomu zaujímat nějaký povýšenecký moralistní postoj. Společnost je dlouhodobě deprimovaná, standardy přežití jsou úplně jinde než u nás.

V Kábulu funguje zajímavá organizace Bridge, založená lidmi, kteří sami užívali drogy. Rahim, jeden z jejích členů dostal za svou práci i mezinárodní ocenění. Je to skupinka lidí, kteří chodí mezi lidi na ulice a dělají osvětu zdola.

Bohužel jsou systémem velmi přehlížení. Nikdo je nezve na oficiální schůzky nebo při rozdělování dotací se na ně často zapomíná. Přitom právě oni dělají na ulici podstatnou práci. Jsou ve styku s lidmi.

A proč? Protože jsou to sami bývalí narkomani, jeden z nich je i HIV pozitivní. Vědí, jaké to je přežívat na ulici bez pomoci. Jejich organizace je ale příliš malá, a tudíž pro velké zahraniční donory nedůvěryhodná. Místo toho jdou peníze do problematických institucí, ze kterých už ale do podobných spolků skoro žádné „neprokapou“.

V Afghánistánu je také poměrně velké procento žen a dětí závislých na drogách. Víte o tom víc?

My jsme působili ve vyloženě mužských centrech. I organizace, se kterými jsme spolupracovali, měly převážně mužské klienty. Lůžkové služby jsou převážně také mužské. Drogová závislost žen je neviditelná.

Služby jsou bohužel většinou pro muže. Málokdo dělá oboje. My jsme si na začátku museli vybrat a zvolili jsme jednodušší cestu, a tou je v afghánské společnosti práce s muži. Náš tým byl ze začátku také hlavně mužský, což se na rozhodování podílelo. Zpětně to vnímám jako problém. K závislým ženám se člověk dostává velmi těžce.