Před dvaceti lety se v Brně konal malý filmový festival nazvaný Duha nad Brnem, jehož organizátoři a organizátorky si kladli nemalý cíl — seznámit českou, moravskou a slezskou veřejnost s filmy, jejichž hrdinové a hrdinky nebyli příslušníky a příslušnicemi většinové heterosexuální společnosti, ale naopak součástí tehdy na první pohled nenápadné LGBT komunity, která v devadesátých letech teprve hledala svou hrdost a cestu k právní a společenské emancipaci.

Jistě, nebylo to nic jednoduchého, obtíže byly obrovské, ale přesto se nakonec za těch dvacet podařilo vytvořit z maličkého festivalu Duha nad Brnem queer filmový festival Mezipatra, největší festival věnovaný filmům a dokumentům s hrdiny a hrdinkami neheterosexuální orientace a identity. A zdaleka nejde o filmový festival pro pár teplých diváků a divaček.

Tuto významnou kulturní akci pravidelně zaštiťují oficiální instituce. Jejím cílem je především šířit osvětu a strhávat mýty a stigmatizující nálepky. Forma filmových představení a s nimi spojených přednášek a diskusí je pro to nejlepším způsobem, o čemž svědčí dvacet úspěšných let, která zrodila již novou generaci nezatíženou minulostí.

Mezipatra slaví dvacet let své existence, a to by se mělo pořádně oslavit. Nejlépe samozřejmě filmovými projekcemi, které si i v letošním jubilejním roce jistě najdou své příznivce a příznivkyně. Vzájemný respekt a uznání by měly platit v životě všeobecně. Toto motto si budou muset připomenout například hrdinové snímku Adam, celovečerního debutu Rhyse Ernsta, případně protagonisté švédsko-gruzínského dramatu Dokud se tančí.

S Mezipatry jsou spojeni mnozí queer filmaři a filmařky, jejichž tvorba ve velkém překračuje hranici a je spojena i s dalšími filmovými festivaly doma i v zahraničí. K takovým festivalovým miláčkům patří mladý nonkonformní umělec Xavier Dolan, jehož každý nový film je napjatě očekáván už od jeho slavného deset let starého debutu Zabil jsem svou matku.

Právě bez Xaviera Dolana se nemůže obejít žádný ročník Mezipater. Mladý tvůrce má ve svých 30 letech (!) na svém kontě již osm celovečerních snímků. Všechny byly s mimořádným ohlasem uvedeny na Mezipatrech a ani ten nejnovější nazvaný Matthias a Maxime jistě nebude výjimkou. Sám jsem zvědav, s čím režisér legendárních Imaginárních lásek a Mami! přichází nyní.

Dvacet let existence Mezipater představuje dobrou příležitost ohlédnout se spolu s několika hosty a hostkami do minulosti a připomenout si některé slavné snímky, jejichž kvalitu prověřil nejen čas. Ještě před třemi desetiletími by si sotvakdo mohl pomyslet, že jednoho dne se budou moci brát i homosexuální páry. Zatímco v České republice se  s uzákoněním manželství pro všechny stále trápíme, ve Spojených státech amerických už tato možnost existuje celé čtyři roky. Boj to nebyl vůbec snadný, jak uvidíme v dokumentu The Freedom to Marry.

Před deseti lety bylo na festivalu v Karlových Varech a samozřejmě i na Mezipatrech uvedeno drama Slečna Kicki o cestě švédské matky a jejího dospívajícího syna na Tchaj-wan. Tento snímek stojí vidět i z toho důvodu, že Tchaj-wan se v letošním roce stal prvním asijským státem, kde manželství mohou uzavřít i páry stejného pohlaví, což bylo před deseti lety prakticky nemyslitelné.

Nakonec bych nabídl ještě slavné televizní drama Vojákova dívka, které se odehrává v době, kdy v americké armádě ještě platil zákon zvaný Don’t Ask, Don’t Tell. Ten spočíval v tom, že velení americké armády se nesmělo ptát vojáků na jejich sexuální orientaci, ovšem vojáci zase nesměli dát nijak najevo, že jsou homosexuálové, jinak by je čekalo okamžité propuštění z armády. Tento přežitý zákon dnes už naštěstí neplatí, byť se současný prezident hodně snaží, aby americkou armádu opustili transgender vojáci.

Festival se bude konat tradičně v Praze od 7. do 14. listopadu a v Brně od 14. do 22. listopadu. Přeji spoustu nejen filmových zážitků.