Směšné, podivínské figurky, které charakterizuje pouze jejich menšinová identita. Tak jsou podle ředitele filmového queer festivalu Mezipatra Petra Bicka v české filmové a televizní tvorbě většinou zobrazováni LGBTQ+ lidé. Festival, který se snaží přispět k emancipaci sexuálních a genderových menšin promítáním tematických filmů či pořádáním přednášek a diskusí, končí ve čtvrtek 9. listopadu. Zato emancipace těchto menšin má před sebou ještě dlouhou cestu.

„Z komunity, která se za minulého režimu potajmu scházela v podzemí, jsme se posunuli k situaci, kdy nás většina lidí toleruje a mnozí respektují. Pořád je to ale málo,“ potvrzuje Bicek.

Chybí možnost přiosvojit si biologické dítě partnera. Stejnopohlavní páry nemohou uzavřít manželství. Výrazně pozadu za Západem jsme podle Bicka, co se týče trans osob. „Trans ženy a muže u nás kromě slabší lékařské péče trápí omezující a nepružná legislativa, nedostatek informací a nepochopení veřejnosti,“ vysvětluje.

Manželství je pro všechny i v katolických zemích

Co se týče legislativních změn, nejblíže jsme byli k novele zákona o registrovaném partnerství, která by umožnila přiosvojení. Návrh novely vloni s tehdejším ministrem pro lidská práva Jiřím Dienstbierem (ČSSD) vypracovala platforma PROUD. Návrh tehdy podpořila těsná většina ministrů.

Hlasování o novele se ale nedostalo ani na program schůze poslanecké sněmovny, proti jejímu zařazení hlasovali zástupci TOP 09, ODS a část ČSSD. Cestu do Parlamentu si bude muset novela, o níž se diskutuje už šest let, prorazit od začátku.

„Když zemře biologický rodič, hrozí dítěti, že půjde do ústavu,“ komentoval pro Deník Referendum potřebnost novely Czeslaw Walek, ředitel organizace Otevřená společnost. Dítě má navíc nárok na sirotčí důchod pouze po jednom rodiči. Partner či partnerka biologického rodiče zkrátka nemá vůči dítěti ani práva, ani povinnosti, případně musí prokazovat svoji zodpovědnost za dítě speciálním potvrzením. „Představte si, že byste musela neustále dokazovat, že dítě je vaše, nějakým papírem,“ doplňuje Walek.

„Podle mě je problém už fakt, že pro svazek leseb a gayů existuje speciální ohrádka,“ poznamenává Walek. Registrovaným partnerům automaticky nevzniká institut společného jmění. Po úmrtí jednoho z nich nemá druhý nárok na pozůstalostní důchod. Nemohou mít společné členství v bytovém družstvu. Odlišnosti mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím řeší asi sto různých právních předpisů.

Zásadní odlišnosti se týkají i aktu registrace. Zaregistrovat se lze v celé republice pouze na čtrnácti matričních úřadech a partneři nemají v den registrace nárok na neplacené volno stejně jako nastávající manželé. A podle Pavla Bicka nemá „samotná registrace nic společného se slavnostním obřadem nebo oslavou lásky“.

„Žijeme jakž takž v pohodě, ale musíme se přizpůsobovat a přemýšlet o tom, co můžeme, víc než heterosexuálové. Obzvláště, když máme děti, musíme si životní trajektorie jasně nastavit,“ popisuje Walek.

O tom, že stejnopohlavní páry by měly mít právo na plnohodnotný manželský svazek, se hlasitěji začalo mluvit až letos v dubnu díky kampani Jsme fér. Během trvající kampaně se organizátoři snaží zjistit i postoj veřejnosti.

„Podpora manželství pro stejnopohlavní páry stoupá každý rok, v průzkumech se nyní vyjadřují pro asi dvě třetiny lidí. Občas někdo namítne: vždyť máte manželství. Když jim vysvětlíme, jak velký je mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím rozdíl, zpravidla reaguje: No jasně, proč byste měli mít jiná práva, vždyť láska je stejná,“ dodává Walek, který se na kampani Jsme fér podílí. K posunu debaty by mohlo přispět i uzákonění manželství pro všechny v Německu, Americe či Irsku — tedy v zemích se silnou katolickou tradicí.

Každodenní coming out

Co se týče trans, nejpalčivější problém představuje sterilizace jako podmínka ke změně genderové identity. Letos v dubnu Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že požadavek sterilizace je v rozporu s lidskými právy. Od podmínky se neustoupilo pouze ve většině zemí západní Evropy, ale třeba i v katolickém Polsku.

Když si chce ale úředně změnit pohlaví trans osoba u nás, musí podstoupit dvou až tříletý proces. Změně předchází sezení s komisí ministerstva zdravotnictví a vyplňování dotazníku. Podle Lucie Zachariášové, členky vládního výboru pro sexuální menšiny, přitom tento proces ovlivňuje kolektivní povědomí o tom, jak se má „správně“ odpovídat. Podmínkou je i roční zkouška „života nanečisto“, během níž zájemce pobírá hormony, používá obvykle rodově neutrální jméno a prokazuje, že je života s kýženým genderem schopen. Následuje operace, během níž lékaři dotyčnému či dotyčné vyjmou reprodukční orgány.

„Proti nutnosti zákroku mluví řada racionálních argumentů. Nejde jen o budoucí možnost rodičovství, ale i o zdravotní rizika. Je to silně invazivní zákrok, jehož přítomnost v zákoně se výrazně promítá do běžného života trans lidí třeba při kontaktu s úřady či jinými veřejnými orgány,“ komentuje pro Deník Referendum trans aktivistka Marie Feryna.

Vážný problém představuje přístup českých sexuologů, kteří se snaží trans osoby i proti jejich vůli zařadit do jasné škatulky muž/žena. „Sexuologie tím řadě lidí komplikuje život — zaujmout genderově stereotypní roli nemohou či nechtějí — třeba s ohledem na své jiné tělesné dispozice,“ popisuje Feryna. „Obecně by podmínkám v České republice prospělo omezení vlivu sexuologů na únosnou míru. Řada odborných autorit stále považuje trans identity za patologické a odmítá ze svých názorů a mocenských pozic ustoupit,“ doplňuje aktivistka.

Díky podobě českých dokladů obsahující údaj o pohlaví, genderově zabarveným rodným číslům a těžkostem se změnou jména musí podle Zachariášové mnozí trans takřka dennodenně absolvovat coming out. Kdo chce změnit pohlaví, zpravidla si mění jméno hned dvakrát — poprvé na neutrální. Není lehké zbavit se třeba genderově zabarvených koncovek příjmení. Pokud se člověk nechce vzdát národnosti nebo přijmout cizí jméno, může si změnit příjmení pouze na rodově neutrální tvar (třeba Matějů).

S diskriminací se zpravidla setkávají trans — ale i ostatní queer — senioři. Pracovníci ve zdravotních a sociálních zařízeních si mnohdy neuvědomují, že jejich klienti mohou k LGBTQ+ komunitě patřit. „A to je u nich dvakrát větší pravděpodobnost, že budou stárnout sami, a čtyřikrát větší pravděpodobnost, že nebudou mít děti, které by se o ně postaraly,“ upozorňuje Deník Referendum Jolana Novotná z platformy PROUD, která se problematikou LGBTQ+ seniorů zabývá.

„Společnost se utváří i podle toho, jak smýšlejí její reprezentanti,“ myslí si ředitel Mezipater Bicek. „Jak ukazují některé zkušenosti ze zahraničí, potřebujeme nejprve rovnou legislativu. Poté může přijít na řadu spravedlivé smýšlení většinové společnosti,“ uzavírá.