Papež František a gender
Filip OutrataVyhraněný odpůrce „genderové ideologie“ papež František zasazuje svou kritiku do celkového rámce ekologie člověka. Z jakých zdrojů jeho postoj vychází a v jakém smyslu je gender přijatelný, nebo dokonce inspirativní pro křesťany?
Slovo gender rezonuje veřejným prostorem, je částí veřejnosti vnímáno jako závažná a podceňovaná hrozba, ovlivňuje politiku. Jak ukázala například letošní poutní mše ve Staré Boleslavi, kde se kritika „genderových teorií“ stala jedním z námětů přímluvných modliteb, stává se toto téma stále přítomnějším a aktuálnějším i v českém křesťanském (a nejen v něm) prostředí. Vyvolává a zcela jistě vyvolávat bude silné emoce a spory.
I ten, kdo — tak jako autor této úvahy — není odborníkem v oblasti genderových studií, si musí povšimnout, jak nejasně se o dané věci mluví a referuje. Je náležitější mluvit o genderové teorii, nebo o teoriích v množném čísle? Nebo je používání slova „teorie“ jako takové zavádějící a vhodnější by bylo mluvit prostě o genderu, jak se domnívají autorky a autoři zprávy o postojích konzervativních a krajně pravicových stran ke genderu v několika evropských zemích?
Lidská sexualita, pohlavní identita a celá oblast s ní spojená nicméně nemůže být vyhrazena pouze akademickému přístupu, ať již z hlediska sexuologie, nebo genderových studií či jakékoli jiné disciplíny. Jako něco, co se bytostně týká každého člověka, musí být principiálně otevřená a přístupná každému. Zároveň je téma lidské sexuality natolik intimní, osobní, v tom nejhlubším smyslu posvátné (tajemné), že si zaslouží jistý ostych a obezřetnost, kdykoli se již přistupuje k tomu o něm uvažovat.
Jako jaderná hrozba
Hlavní linií této úvahy bude pohled papeže Františka, jeho kritika genderové teorie v širším kontextu jeho ekologie člověka. Ačkoli se to příliš často nezdůrazňuje, rozhodně ne v prostředí papeži Františkovi příznivě nakloněném, právě on je jedním z nejotevřenějších kritiků genderu a genderové teorie dnes. Není divu, že třeba pro polské feministické autorky se papež v reakci na jeho polskou návštěvu stal prostě konzervativním „vůdcem pravicových populistů“.
Právě při besedě s polskými biskupy při návštěvě Polska v červenci 2016 zaznělo jedno z nejotevřenějších papežových vyjádření k otázce genderu. Z přepisu tohoto soukromého setkání vyplývá, jak důležité téma genderová ideologie pro Františka představuje. Na toto téma nebyl tázán, ale sám k němu přešel, a to zcela na závěr besedy, v otázce věnované postoji k uprchlíkům.
Genderová ideologie je podle Františka nástrojem ideologické kolonizace ze strany bohatých zemí. Děti se dnes ve školách učí, že je možné změnit pohlaví, protože se tak píše v učebnicích, jež platí vlivní jednotlivci či instituce. Tato forma ideologické kolonizace je součástí hlubšího problému, jímž je vykořisťování — vykořisťování stvoření a přírody, ale také lidské osoby. Jak řekl papež polským biskupům, „žijeme v okamžiku, kdy je ničen člověk jako obraz Boží“.
V roce 2015, v knize rozhovorů s italskými novináři A. Torniellim a G. Galeazzim věnované převážně ekonomickým otázkám s názvem Tato ekonomika zabíjí (český překlad dosud nevyšel, pouze slovenský), přirovnal papež genderovou teorii ke genetickým manipulacím a jaderným zbraním. Považuje ji tedy za jednu z nejvážnějších hrozeb pro současné lidstvo.
Ta skutečnost, že existují lidé s neidentifikovatelnou (či jiným způsobem "posunutou") genderovou příslušností, ovšem zcela zásadně otřásá tím křesťanským článkem víry o tom, že "člověk je obraz Boží", a že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.
František celou záležitost ovšem pojal tak, že ten člověk jako obraz Boží je "ničen". Jako by se tedy jednalo o jakýsi zákeřný plán, že se teď najednou vyrojily celé zástupy těch, pro které je jejich dosavadní genderové zařazení nepřijatelné a nesnesitelné.
Jenže, nedá se nic dělat, tato genderová "popletenost" je prostě naprosto objektivní fakt. (Což ovšem naprosto nemusí znamenat, že se dozajista najdou takoví, kteří této skutečnosti spíše používají pro svůj vlastní exhibicionismus.) Ale - opakuji znovu - samo o sobě je to nezpochybnitelný fakt.
A tak se zdá, že než natrvalo železně setrvávat na obrazech které jsou z objektivního hlediska neudržitelné, spíše bude zapotřebí do budoucna nalézt nový obraz člověka, který dokáže obnovit jeho (transcendentni) hodnotu, aniž by se přitom dostával do rozporu s realitou.
Pokud to chápu správně, pak radikální pojeti genderové teorie směřuje právě k tomuto - gender je zcela "tekutý", normou je nevyjasněnost, tudíž je osobní volbou každého, co si z toho vybere a jaký gender přijme za svůj.
Myslím, že není nutné hledat nový obraz člověka, protože ten stávající křesťanský - člověk stvořený jako muž a žena - není faktem, že existují jedinci nevyhraněné orientace (existovali zřejmě vždy, v mnoha různých kulturách), zrušen a zneplatněn.
Co ale potřeba je, je tento obraz prohlubovat, obnovovat jeho sdělnost. K tomu tyto diskuse a úvahy o genderu podle mě přispívají, nebo spíš mohou přispívat.
A někteří se zřejmě domnívají, že oslabením až potlačením rodiny, samozřejmě v jejich pojetí té "tradiční", což ale znamená té stále nejběžnější, dojde k osvobození ženy a člověka obecně.
"Biologické pohlaví" je podle ní ideální hypotéza (nikoliv statický stav těla), která se teprve vlivem regulujících norem v procesu vynuceného soustavného opakování předpisů materializuje, tedy ta hypotéza se materializuje, a tím podle paní profesorky vznikne "biologické pohlaví". (Judith Butlerová: Závažná těla, O materialitě a diskursivních mezích "pohlaví")
Tvrzení paní profesorky poněkud odporuje mé osobní zkušenosti. Naše děti totiž měly rozeznatelné biologické pohlaví ihned po porodu, aniž by během těhotenství byly vystaveny "vynucenému soustavnému opakování předpisů regulujících norem".
Lidí, kteří si dělají nárok mít jiný gender než je ten, který by jim přisouzen při narození, je v populaci asi jedna desetina promile. Většina z této desetiny púromile chce být jednoznačně muži ženami. Někteří snad nechtějí ani jedno ani druhé.. O těch se moc neví, většinou jde spíše o myšlenkový experiment, nicméně právě na nich by se měla odhalovat pravá podstata mužství a ženství. A tak se vede diskuse o jevu, o kterém většina zúčastněných neví vůbec nic, zatímco to, čemu všichni nějak po svém rozumí, zůstává stranou pozornosti..
Čeština nemá určité a neurčité členy takže, když se napíše pro „polské feministické autorky se papež v reakci na jeho polskou návštěvu stal prostě konzervativním „vůdcem pravicových populistů“ není jasné, zda papeže z řad levice vyloučily ty dvě autorky pod článkem podepsané nebo všechny polské feministky. Z hlediska esencialismu je to ovšem jedno, protože esence feminismu a levice je beze zbytku vtělena do jakékoliv levicové feministky, stejně jako esence ženství do jakékoliv ženy., jinak by to nebyl podstata.
Zabývat se extrémními a neobvyklými případy je v vědě – zřejmě tedy včetně teologie – důležité. Například v roce 1919 vyčkávali teoretičtí fyzici s napětím výsledky Eddingtonova pozorování přechodu Merkuru přes zatmění slunce. Ohýbá se světlo působením sluneční gravitace o nepatrný zlomek stupně tak, jak předvídá obecná teorie relativity, nějak jinak či vůbec ne? Zeměměřiči byli v klidu, nehrozilo jim, že by museli ve svých měřeních působení gravitace zohledňovat.
Přece se myslím snadno shodneme, že není jen duchovní úroveň, ale i duševní a tělesná, a ty všechny společně tvoří realitu lidského života a vztahů.
Netvrdím, že znám reprezentativní počet křesťanských rodin, ale znám docela dost takových, ve kterých sice nevládne úplná harmonie, ale přesto tam převládá duch přijetí, vzájemné pomoci, péče a respektu. Se všemi nutnými lidskými nedokonalostmi.
Mimochodem, pro mě je harmonií už to, když "převládá duch přijetí, vzájemné pomoci, péče a respektu se všemi lidskými nedokonalostmi". A jistě se vyskytuje i v rodinách, které nejsou křesťanské.
Ale máte pravdu: K čemu je dobrá taková otázka?
S tou otázkou... podle mě je odpověď na ni příliš jednoduchá. Ta nedokonalost lidské harmonie a vztahů je dána jednoduše tím, že jsme lidé. Na tom, jaké kdo vyznává náboženství, tolik nezáleží, v tomto jsou všichni lidé na tom stejně.
Pokud ale někdo tvrdí, neexistuje ani biologické pohlaví, je to trochu na pováženou. Jaký smysl má pak v takovémto pojetí "reality" boj za ženská práva, když ženy jako biologické pohlaví údajně vůbec neexistují, ale existují jen jako sociální pohlaví, tedy jako jeden z desítek různých genderů, mezi kterými je možno opakovaně volně přecházet dle své vlastní volby? Pak už nejspíš nejde o otázku diskriminace, ale o otázku zdravého rozumu.
Ostatně... někteří antifundacionalističtí filozofové tvrdí, že lidský rozum také neexistuje ((nejspíše mají na mysli rozum v Kantově osvícenském smyslu, který odhaluje a akumuluje trvalé pravdy morálního světa)).
Tomuto tvrzení o neexistenci rozumu jsem nakloněn věřit o mnoho více, než tvrzení o neexistenci biologického pohlaví.
Ostatně, tato jejich neschopnost identifikace není jenom jakýmsi jejich výmyslem či "roupem" - nýbrž stojí za ní zcela objektivní lékařsky ověřitelný stav organismu.
A takovýchto osob je v Německu nějakých 160 000 - čili opravdu nijak zanedbatelný počet.
Námitky vůči autoritativnímu prosazování genderového přístupu (obecně) jsou vznášeny z jiných důvodů.
Pro transgender lidi by to vlastně bylo dobré řešení, protože by k změně pohlaví nepotřebovali žádný požehnání od státu stačilo by změnit, jak vystupují vůči okolí. U nás musí podstoupit dost drastické operace, aby jim to bylo umožněno, to ale již v Německu není.
Skutečně by možná šlo neuvádět pohlaví v matrikových zápisech. Realita biologického pohlavního rozlišení by se tím ale nezrušila, protože mezní případy ji neruší, ale doplňují (podle mě).
Zákony vám snad nikdy nenařídí, abyste si o zmíněném Vietnamcovi *myslel*, že je Čech, ale mohou vám například zakázat mu říkat "Vietnamče", pokud jde o českého občana který se cítí být Čechem, a oslovení "Vietnamče" ho uráží.
To mi opět připadá celkem normální. Já mám například sousedku, které soukromě říkám "mrtvola" protože mi přijde, že se tak skoro pořád tváří, ale jenom proto ji nebudu oslovovat "Frau Leiche".
Nikdy jsem si ale nemyslel, že by jednou mohla přijít doba, kdy soud bude řešit podobné spory (s ohledem na antidiskriminaci) tím, že nařídí všem okolo oslovovat dotyčného tak, jak si on sám přeje (když už tedy soudní rozsudek nenařídí rovnou změnu smýšlení:-)
Podobně to vidím i s tím zatraceným genderem.
Ale nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Pokud ti lidé o sobě mluví, pak vypovídají, že se vědomí jejich opačné pohlavní identity nedostavilo z vnějšího popudu. Říkají, že si od mala uvědomovali, že jejich tělo a jejich cítění sebe sama nejsou v souladu.
Μůžete namítnout, že takoví lidé se v našem civilizačním okruhu určitě vyskytovali i v minulosti a dokázali prožít svůj život bez nároků na uvedení své mysli a svého těla do souladu. Křesťanská morálka ostatně nic jiného nepřipouštěla.
Jenže dnes doufám převládá mínění, že může-li si člověk odpomoci od neštěstí tohoto druhu /a neštěstí to jistě je/, a jestli součástí jeho přání je i to, aby jeho identitu uznalo i okolí, budiž mu to přáno.
Vy byste s tím asi problém měl (?)
Profesor Wais přehání s tím, že třetí pohlaví zcela jistě neexistuje. O klasifikaci se vlastně nedá říct, že existuje nebo ne, je to výtvor lidské mysli. Má ale pravdu v tom, že skoro všichni lidé se hlásí k identitě buď ženské nebo mužské. ta polarita funguje jako mocný atraktor a vymyká se jí strašně málo lidí, ani transgender lidé obvykle ne. Je v tom něco, čemu asi nikdo zatím nerozumí.
Možná je to něco podobného jako pravolevá dimenze. Tu by málokdo dokázal definovat, Co je to napravo? Zkuste si to definovat, aniž byste v té definici nalevo napravo použili.
Jelikož není známo, jak transsexualita vzniká, tak se u žádného rodiče nedá vyloučit, že se jeho syn začne považovat za holku. Kdyby se to dalo vymluvit, tak by skoro žádní transgender lidé nebyli, protože to skoro všichni jejich rodiče zkoušeli.
Pochybuji ale, že by zásadní změna pocitu genderové identtity mohla být způsobena učebnicí.
.
Nejde přece o rozdíly v chování, ale o svobodu v myšlení. (Nikoho samozřejmě neoslovuji "Vietnamče", natožpak "Čechu".) O našich vietnamských sousedech si nadále myslím, že jsou Vietnamci, a proto je občas zdravím "xin chào". Oni se smějí mé špatné výslovnosti a za Vietnamce mě nepovažují. Jejich vietnamská jména jsou pro Čechy nezapamatovatelná, a tak aby to Čechům usnadnili, nechají si říkat Honza a Maruška a nijak se proto nezlobí.
----------------------
Naproti tomu určitou rozdílnost v chování vůči ženám a vůči mužům přece jen vnímám a také jí pravděpodobně podléhám (jak pasivně od ostatních, tak i aktivně směrem k ostatním).
Považuji tyto rozdílnosti v chování k ženám a k mužům za kulturně i biologicky podmíněné. Snaha autoritativně rušit tyto kulturní vzorce chování mi nepřijde vůbec moudrá. Pokud jde o dalších několik desítek genderů, kultura logicky žádné rozdílnosti v chování vůči nim nevytvořila, neboť gender je poměrně nedávný (desítky let) lidský ... a teď bych řekl vynález, ale politicky korektně bych měl říci objev. No, a navíc je přece požadováno rozdíly v chování vůči rozličným genderům naopak stírat, tím prý uděláte ženě radost, když se k ní budete chovat jako ke chlapovi... Alespoň genderová ideologie to přece tvrdí.
Co se genderu týče, máte pravdu, že to je termín vynalezený poměrně nedávno. Podle mne se genderová teorie zabývá jevem, který existuje odedávna v mnoha různých civilizacích pod mnoha názvy.
Podle mne se nanejvýš promile dětí, okolím braných za kluky, dozví, že se svým problémem, tj. vědomím, že jsou holky, možná nejsou samy. Co s nimi takové zjištění nadělá, nevím. Ale u většiny lidí podle mne vědomí faktu, že obdobnou potíž má pravděpodobně i někdo jiný, paseku nezpůsobí. Spíš pomáhá.
Pane Nusharte, vaší poslední poznámce nerozumím. Co v kontextu předchozí debaty myslíte tou sociální složkou pohlaví?
Podobně si myslím, že si můžu všímat, že biologicky čůrám převážně ve stoje a při tom si současně uvědomovat, že gender je hlavně sociální konstrukt.
Ostatně diskuse o výkladu a případných změnách ústavy bude taky probíhat, dokud se jí budeme chtít řídit.
Další asi stejně velká skupina je původu germánsko-keltského (tyto dvě podskupiny nelze geneticky rozlišit), a deset procent je dokonce původu vikingského! Zbytek tvoří další národnosti, například židovská; ale byly zaznamenány i zdroje nemálo exotické, jako z Mezopotámie.
Takže, ze všech současných "Čechů" jen 35 procent je původu slovanského; když tedy z celé této skupiny odečteme všechny jiné slovanské národnosti, jako Slováky apod., vyjde nám nakonec, že "pravých" etnických Čechů je tu konec konců zřejmě nanejvýš 30 procent.
Jestliže tedy za normálních okolností považujeme bez jakýchkoli problémů za pravé a starousídlené Čechy i ty Vikingy - proč by to pak nemohlo jít s Vietnamci? Jenom proto že mají trochu tmavší pleť? - Však oni časem přirozeným míšením také trochu vyblednou...
Pan Hajek Vám zcela jasně napsal, že Vám Ústavní soud nemůže nařídit, co si máte myslet. A Vy stále melete totéž.
Na druhou stranu musí Ústavní soud upozornit zákonodárce či instituce, kteří a které by toho nedbali, že naše Ústava definuje zcela výslovně národnost subjektivně (volbou), a tudíž je ten český občan s vietnamskými kořeny "Čech jako poleno", když to říká. A ty instituce i Vy se k němu mají podle zákona tak chovat.
Obdobně existuje dohoda, podle které uvádíme v matrikách, pasech atd. pohlaví (sexus, nikoli gender). V tomto případě je určení naopak objektivní (rozhoduje zápis porodníka, ne nositel falu či vlastnice vaginy).
A existují malé skupinky lidí, které se do těch kolonek nevejdou. V důsledku diagnostikovatelného stavu. Když se jim říká, že se vejít musí, pak se jim zároveň oznamuje, že jsou "divní", "pochybní" atd. Německý soud rozhodl, že je takový nátlak zbytečný, že případné obtíže, které s respektem k situaci těchto lidí vyvstanou, jsou snesitelnější, než jejich úřední ponižování.
Vím, je to pro Vás složité pochopit, ale ono to celé nemá nic společného s "genderovou ideologií" (jak píšu, jde v tomto případě o "sexus").
Jistě, v pedagogickém aktivismu se setkáte s neobyčejným množstvím pitomostí a asi nebude těžké najít mezi vzdělávacími dokumenty škvár, ve kterém se dočtete o problému "třetího pohlaví" řadu nesmyslu. Můžeme tomu říkat ideologie, ale...
Jistá učitelská husa pekáče dozrálá snížila mojí dceři známku z německé kompozice, protože psala o Vinohradském divadle jako o Theater in den Weinbergen, a nikoliv o Weinbergenes Theater. Když jsem se podivil, proč by měla používat ten absurdní patvar místo sto let zavedeného oficiálního německého názvu divadla, vysvětlila mi paní učitelka, že učí děti (aj brožurku mi k tomu ukázala), aby se domluvily a je tedy potřeba, aby používaly ty tvary, které dokážou se svoji znalosti gramatiky utvořit, i když jsou chybné.
Měl bych to vysvětlení považovat nikoliv za hloupost, ale za projev anti-grammar-nazis ideologie?
Dobře míněný rasismus.
Prostě národ a národnost jsou, právě tak jako jazyková skupina, kulturní, nikoliv biologické fenomeny.
Pointa je ale v tom, že pohlaví/genderová identita je opravdu vrozená a není právě věcí volby. Volba ale na základě vnějších znaků proběhne po narození, lékařem. Nejvíc je to patrné u intersexuálních lidí, které ani binárně určitelné pohlaví nemají. Pointa je tedy v tom, aby byla uznána vrozená identita dané osoby, ne ta, která pro ni byla zvolena na základě anatomických znaků, které, jak víme, nemusí takové identitě odpovídat. Pokud daná osoba nemůže žít v souladu se svým vrozeným pohlavím, chcete-li, vede to k závažným stresům (polovina transgender lidí má zkušenost se sebevraždou). Věřím, že to je z křesťanského hlediska nepřijatelné.
Jiná věc je otázka edukace -- měla by to být edukace, nikoliv asistence, je vhodná forma prostřednictvím učebnice a zda by se ta nehodila spíše pro ty, kdo onu dysforii neprožívají a v jiném věku (zralosti), než ve kterém potřebují asistenci ti první.