Jak hodnotit letošní svatováclavskou poutní mši ve Staré Boleslavi? Tak, aby to bylo hodnocení pokud možno spravedlivé, přiměřené, a zároveň kritické? První, co se vnucuje, je to, že to prostě byla tradiční římskokatolická bohoslužba.

Tradiční či tradicionalistická ve smyslu vědomého navracení se do minulosti, navazování na to, co tu bylo dříve, byla mše jak celým svým průběhem, tak i některými výmluvnými detaily, jako byly oděvy boromejek z doby před 2. vatikánským koncilem, nebo třeba odění dětí rodiny, která přednášela přímluvy, ve stylu pasáčků z portugalské Fátimy, jimž se před sto lety zjevila Panna Maria.

↗

Letošní svatováclavská poutní mše ve Staré Boleslavi byla především tradiční římskokatolická bohoslužba. Foto Česká televize

Je to jako s okuřováním lebky knížete Václava na samém začátku mše. Komu něco takového připadá morbidní, pouhý bizarní staromilský obřad bez skutečného vnitřního smyslu, bude těžko hledat v celé bohoslužbě cokoli pozitivního. Dojde spíš, tak jako Ondřej Slačálek, k závěru, že „nekrofilní preláti“ se nad tisíc let starou lebkou vlísávali většinovému názoru ve jménu pohanského kmenového náboženství.

Všechny soudy a hodnocení, i ty sebepříkřejší, mají podle mě svou cenu, protože vybízejí k uvažování nad podstatnými otázkami, jako je v případě Slačálkova článku vztah křesťanství a křesťanů k univerzalistickému poselství, které je v základu Kristova učení. I ti velmi tradiční katolíci by proto podle mého názoru měli překousnout nekrofilní preláty a zamyslet se nad podstatou věci.

Následující řádky budou převážně zamyšlením nad dvěma nejvíce diskutovanými částmi bohoslužby, totiž nad kázáním kardinála Duky a jeho slovy o umlčované většině, a nad přímluvami, v nichž vyvolala kontroverzi slova o uprchlících a o genderových teoriích. Ještě předtím bych se ale rád zastavil u jiné součásti mše, o níž dosud řeč příliš nebyla. Totiž u závěrečného ocenění osobností a skupin, které se zasloužily o život církve. Složení oceněných dost vypovídá o dnešní české církvi.

Restituce, skauting, protipotratové hnutí a služba nemocným

Jako první byl do hodností „rytíře komandéra papežského rytířského řádu svatého Řehoře Velikého“ povýšen ing. Karel Štícha, ředitel správy majetku Arcibiskupství pražského. Oceněn byl za restituce církevního majetku. Po něm dostal hodnost „prostého“ rytíře (Karel Štícha již rytířem byl) téhož řádu dlouholetý skautský vedoucí a bývalý politický vězeň Miloš Blažek. Jako třetí se stal za ochranu tradiční rodiny a života rytířem papežského rytířského řádu sv. Silvestra Radim Ucháč, prezident Hnutí pro život, pro-life aktivista a otec šesti dětí.

Jako poslední byla oceněna kongregace sester boromejek, jejíž první členky přišly z Francie do Prahy před osmdesáti lety. Všechna předchozí ocenění byla udělena přímo papežem Františkem, kardinál Duka je pouze předával, sestry boromejky pak dostaly pamětní medaili České biskupské konference.

Skutečně výmluvné bylo pořadí oceněných. První a nejvyšší hodností ze všech byl oceněn ekonom, který má na starost správu církevního majetku. Teprve po něm přišla na řadu výchova a pěstování morálních hodnot mládeže, osobní svědectví ve vězení, tradiční rodina a aktivismus pro zachování života a proti potratům i péče o nemocné. Tím bylo zdůrazněno, že majetek je pro církev a její budoucnost něčím základním, primárním, bez čeho nemůže dělat nic dalšího. To je a zřejmě už vždy i bude realita porestituční církve v České republice.

Zajímalo by mě, jestli někoho z organizátorů napadlo zapřemýšlet nad tímto pořadím a přece jen je nezměnit tak, aby majetek nebyl na prvním místě. Aby na prvním místě třeba byl nejstarší z oceněných, skaut a politický vězeň. Že by takový detail možná měl velkou symbolickou hodnotu, přinejmenším pokud jde o hierarchii hodnot, které církev vyznává a za něž oceňuje. Možná by to vyjádřilo i to, že hodnoty, za něž byli oceněni jak Miloš Blažek, tak ale i Radim Ucháč, na majetku nejsou závislé.

Demokracie bez přívlastků?

Kázání kardinála Dominika Duky se neslo v duchu apelu na státnost, zodpovědnost, hodnoty. Jednou z hlavních myšlenek kázání bylo, že se někdo pokouší vylučovat katolíky z národa. Takto napsáno to působí poněkud bizarně až neuvěřitelně, ale v kázání to skutečně zaznělo, jak dokazuje doslovný citát: