Výročí pěti set let reformace, přesněji řečeno „velké“ evropské reformace spojené s postavou Martina Luthera, se sice v České republice nepřipomíná tak masivně jako v sousedním Německu, přesto si ale pro svůj význam připomenutí nepochybně zaslouží. Jen je tak trochu otázka, jakého druhu by toto připomenutí mělo být.

Je reformace, spojená (samozřejmě nejen vlastní vinou) s církevním rozkolem, krvavými náboženskými válkami a a často i s netolerancí něčím, co by se mělo oslavovat? Jak je to vůbec s relevancí těchto událostí a křesťanské minulosti jako takové, v celkově převážně odkřesťanštěném prostředí? Jak spojit připomínku reformace a reformního hnutí s dnes diskutovanými otázkami, jako třeba znovupostavením Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí?

Svědomí proti násilí

Pomoc v tápání, jak vlastně velké, a přitom složité téma uchopit, mi nabídla kniha Stefana Zweiga Svědomí proti násilí, jež letos vyšla v českém překladu podruhé po dlouhých 47 letech. Tématem knihy je Castelliův zápas s Kalvínem, střetnutí velkého a vlivného (zřejmě vůbec nejvlivnějšího) z reformátorů s křesťanským humanistou.

Zweigova kniha, vydaná v roce 1936 v předvečer nacistického anšlusu spisovatelova rodného Rakouska, není historickou studií, tím méně reprezentativním zachycením reformace jako dějinného fenoménu. Je velmi zaujatá, vztahuje se neméně silně k současnosti, v níž je psána, než k době, o níž pojednává. Jejím záměrem je zachytit střet mezi totalitním režimem vedeným fanatismem a svědomím jednotlivce, který se mu staví na odpor.

Těžištěm děje je osud Miguela Serveta, učence a náboženského myslitele, který byl z pohledu pravověří své doby nepochybně heretikem non plus ultra, zpochybňoval totiž samotné učení o Trojici. Jádro věci je v tom, že Servet byl heretikem jak z pohledu katolické církve, která usilovala o jeho eliminaci, tak z pohledu mocného ženevského reformátora. A byl to právě Kalvín, nikoli svatá inkvizice, kdo nakonec Serveta, a s ním i jeho dílo, nechal upálit.

Reformace, jejímž základním požadavkem byla svoboda výkladu Písma a víry, se v této své podobě zvrhla ve svůj pravý opak. Podivuhodný a krutý paradox, který vedl hluboce vzdělaného humanistu a překladatele Bible Sebastiana Castellia k tomu, že se postavil „ženevskému diktátorovi“. Je na čtenáři posoudit, kdo z těchto dvou více a plněji ztělesňuje reformační tradici a étos. K dějinám reformace nicméně patří oba.

↗

Byl to Jan Kalvín, nikoli svatá inkvizice, který nechal upálit náboženského myslitele Miguela Serveta, z pohledu své doby heretika. Repro WMC

Příběh zachycený v Zweigově strhující knize ovšem nekončí Castelliovým vystoupením proti hlasateli lidské nesvobody tváří v tvář všemocnému, vše předurčujícímu Bohu-diktátorovi a jeho smrtí z únavy z boje proti mocnějšímu protivníkovi. Pokračuje dál líčením toho, jak právě v zemích kalvinistického křesťanství, jako třeba v Nizozemí, později nalezla svoboda svědomí a myšlení pevné útočiště. Ovšem až poté, co reformovaná církev a její teologie a praxe prošly značným vývojem a nové ocenění nalezla i Castelliova obrana lidské svobody a důstojnosti.

Dalo by se k tomu ještě dodat, že ani Servet nezmizel z dějin křesťanství, ale hlásí se k němu unitářská církev, která podivuhodnou shodou historických okolností zapustila v 16. století kořeny v odlehlém, a snad právě proto nábožensky velmi tolerantním Sedmihradsku. Tam dodnes patří mezi historické místní církve a udržuje dobré vztahy s ostatními, „trojičními“ církevními společenstvími.

Připomínat si rány rozdané i utrpěné

Příběh o tom, jak se hnutí, které od počátku stálo na svobodě vyznání, od této své základní premisy vzdálilo až k naprostému opaku, ale přesto ji zcela neopustilo, má v sobě všeobecně platné poselství. Lidská společenství a lidská díla, včetně církví a ostatních náboženských společností, nejsou dokonalá. Chybují a selhávají, mnohdy v těch úplně nejpodstatnějších věcech. Přesto, či právě proto, není nikdy pevně předem dáno, jakým směrem se jejich vývoj bude ubírat.

Kdo by v samých počátcích českého husitství (či první reformace) očekával, že hnutí vyvolané upálením reformátora, který v jednom ze svých spisků tvrdil, že knihy kacířů se mají číst, nikoli pálit, bude jednou ve svých radikálních proudech upalovat kacíře a jiné jinověrce? Fanatismus a krutost nejsou cizí náboženským hnutím stejně jako těm nenáboženským. Přesto ale neruší to dobré, co dané náboženství, hnutí a směr přineslo.

Rány způsobené fanatismem, touhou ovládat svědomí druhých, vnutit jim svůj vlastní výklad pravdy, své vlastní pojetí Boha a dobra, svůj řád života se nehojí snadno. Reformace některé takové rány způsobila, jiné utrpěla. Stejně jako katolická církev. Připomenutí těchto ran, které jsou sice staré i několik staletí, ale zůstávají někde přítomné v myslích a srdcích žijících, je dobrým způsobem jak oslavit reformační půltisíciletí.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, pokud bude postaven, bude pro některé symbolem nepoddajnosti katolické víry a církve, která přežila mnoho útoků a pronásledování, zejména ve 20. století. Pro jiné bude symbolem mocenského propojení církve a státu, zneužití náboženství mocí, státního monopolu na náboženství a na víru, netolerance ke všem jinak věřícím. Oba pohledy, oba pocity budou mít své opodstatnění.

Není lacinou smířlivostí domnívat se, že jedině vzájemný respekt, uznání k pohledu těch druhých, včetně těch situací, kdy se chovají z našeho pohledu neadekvátně, může být cestou ke skutečnému usmíření. Vědomí, že každé náboženské společenství (jako i každý člověk) ve svém životě některé rány utrpí, jiné rozdá, může být na této cestě dobrým průvodcem.

Stefan Zweig, Svědomí proti násilí. Castelliův zápas s Kalvínem. Přeložil Valter Feldstein, Prostor, Praha 2017.