Věcná poznámka k těm Švédům před Prahou: v pozdní fázi třicetileté války se už v podstatě vůbec nejednalo o nějaké ideové záležitosti, nýbrž o čirou kořist. Pražané tedy měli velice dobré důvody, své město proti těmto nájezdníkům bránit; o čemž svědčí ostatně vyrabování Pražského hradu, jehož obránci naprosto selhali.

Ostatně, tito takzvaní "Švédové" byli pravými národnostními Švédy jenom v relativně nepatrné menšině; v převažující míře se jednalo o soldatesku naverbovanou z celé Evropy. Nejhorší pověst z nich měli Balkánci, Srbové.

-----------------------------

Co se toho Mariánského sloupu týče, pak je skutečně možno zaujmout pozici, že tato záležitost byla jeho svržením uzavřena; ale stejně tak je možno zaujmout postoj zcela opačný, že je nejvyšší čas tuto historickou nespravedlnost konečně napravit.

Pochybnosti o znovuobnovení Mariánského sloupu je možno mít spíše z ryze estetického hlediska: podle všeho se jedná o zcela typický barokní, svými formami přebujelý až kýčovitý artefakt, bez kterého se pražské Staroměstské náměstí opravdu může velmi dobře obejít.

V roce 1915 mohly být dva památníky dobrý nápad. V sedmdesátých letech dvacátého století představoval podstavec Šalounova sousoší milou klidovou oázu, kde člověk seděl a užíval si nepřeplněný prostor náměstí.
Dneska je pomník ohraničený, roztrhává prostor a spolu s boudama trhovců a zahrádkami restaurací přispívá k pocitu přecpaného skladu nábytku. Místo aby se obnovil dostatečný komunikační prostor náměstí, postavíme v místech, kudy se dneska většinu roku musíte prodrat davem turistů další monstrum -- protože tam stálo v době, kdy tamtudy denně prošlo padesát lidí, tři koně a v průměru jeden konšel za dva dny.

Nevadí mi, když v obnovení té stavby někdo vidí historický revanš a ani pochybnosti o umělecké kvalitě, ale nešlo by to postavit někde, kde to nebude překážet? Třeba doprostřed té proluky po novorenesančním křídle rozstřílené Němci za povstání. Se sv. Mikulášem by to mohlo docela štymovat.

Dobrým řešením by bylo někam přestěhovat to monstrum s Husem.

Pane Profante, vyslovil jste myšlenku kterou už sám dlouho mám. A to i přesně z těch samých důvodů: nadále "ucpávat" Staroměstské náměstí další sochou, to by opravdu nebyl smysluplný nápad. A když už ten katolický tábor bezpodmínečně tento pomník chce obnovit, pak skutečně ten prostor za radnicí by se k tomu jevil jako zcela optimální.

Odbyt trdel vykazuje strmou křivku a i v jiných segmentech je trh nedostatečně sycen.
Skulpturální doklady nejen pražské i jakékoli spirituality si tržiště nezaslouží a možná i nežádá......bych mínil.

Stoupenci obnovení mariánské statue na Staroměstském náměstí patří samozřejmě především ke konzervativním katolíkům. Je mezi nimi ovšem také množství zastánců obnovy, tj. dostavby náměstí do podoby, jaké mělo před sto, ba i více lety. Máme tu tedy co do činění s celkem bežnou symbiózou konzervatismu a liberalismu. Plán na obnovu sloupu, poté Krocínovy kašny a radničního křídla (příp. Krennova domu), který prosazoval primátor Svoboda, se až tak neliší od realizovaného záměru nástavby radnice na náměstí Malostranském nebo od snah stavět při náměstí Václavském.
Podívejme se však na problém blíže. Je opravdu potřebné, aby právě na Staroměstském náměstí byla obnovena dualita základních ideových proudů naší minulosti? Praha je, jak se všeobecně uznává, v řadě aspektů výjimečné město, kterému nechybí památky téměř z žádné doby a téměř žádného druhu. Přestože zde nestojí statue srovnatelná monumentalitou třeba s olomockým morovým sloupem, je zde mariánský sloup na Hradčanském náměstí se sochařským dílem F. M. Brokofa. V zásadě podobného architektonického typu jsou i díla na náměstí Maltézském a v horní části náměstí Malostranského (se sv. Václavem a sv. Janem Křtitelem). Na samém Staroměstském náměstí nechybí velmi výmluvná přítomnost Panny Marie v podobě zlacené sochy reliefního typu na průčelí týnského kostela (mariánského zasvěcení). Toto památné zpodobení se dostalo na své místo ještě o 3 roky dříve než byl vztyčen mariánský sloup s Bendlovou sochou. Stalo se tak přičiněním studentů, kteří vylezli do oné výše a shodili symbol kalicha, který tam byl umístěn. Panna Maria průčelí chrámu už neopustila. Na rozdíl od kalichu, jenž se už znovu neobjevil nejen v prostoru samého náměstí.
Významným českým panovníkem byl Jiří z Poděbrad. Měřeno dnešním pohledem byl ovšem možná poněkud blízek kultu osobnosti. Jeho socha byla totiž taktéž na fasádě zmíněného chrámu nad Staroměstským náměstím a zřejmě se jeho zpodobení objevilo i na Karlově mostě. Dnes však král Jiří sochu v Praze nemá. Je po něm pojmenováno jen náměstí na Žižkově a ve vestibulu metra tu je pouhý sádrový reliéf královy hlavy. Mohli bychom žádat zbudování Jiříkovy sochy zde nebo v historických městech Prahy. Kopie sochy z Poděbrad by mohla být podobným krokem, jen jiného symbolického obsahu, jako mariánský sloup v nedávno prosazované poloze. Nesmělo by se ovšem trvat na nepříhodném místě.
Sochy byly nejen v Praze mnohokrát přemisťovány. Ne vždy k horšímu. Např. jiná známá socha J. J. Bendla, pomník sv. Václava byl v době končícího impéria nahrazen na Václavském náměstí výše stojícím (myšleno místně) sousoším Myslbekovým. Barokní pomník byl časem přemístěn na Vyšehrad do Štencových sadů. Dnes už stojí i tam jen kopie. Ryze teoreticky si můžeme představit návrat sochy na Václavské náměstí. Podobně si však můžeme představit i obnovu mariánského sloupu třeba na Mariánském náměstí (zde by ji měl primátor nebo primátorka na očích). Na takovém řešení není opravdu nic pohoršlivého. Právě tak na stávajícím rozdělení, že na Staroměstském náměstí je Husovo sousoší a na Hradčanském, maximálně důstojném, zdejší původní mariánský sloup. Replika mariánského sloupu na tak exponovaném a notoricky známém místě, jako je Staroměstské náměstí, by byla problematická z památkového hlediska (jež na rozdíl od hledisek jiných požívá zákonné ochrany), zároveň by šlo spolu s navazujícími realizacemi o vlivný a nešťastný precedens.
Motivem postavení kopie statue na Staroměstském náměstí by nemělo být odčinění křivdy, která se jejím stržením katolíkům, příp. uměleckému dílu stala. Zvláště je to jasné v situaci, kdy pravice prosadila restituce církevního majetku v té nejvelkorysejší podobě. Konec konců se zdá, že katolická církev vědomě nedávno propásla šanci žádat vypořádání v podstatě symbolické.

K historii a kultuře patří výstavba pomníků, a patří tam i jejich ničení (jako součást historického kontextu). Proč v dnešní době obnovovat pomník z dob před čtyřmi staletími (se všemi jeho výše zmíněnými politickými souvislostmi)? Neříkáme tím jen, že naše doba nemá hrdiny hodné výstavby pomníku?
Replika mariánského sloupu by v kontextu dnešní doby byla jen kulisou, neprožívaným ornamentem, překážející veteší. Možná by si jako taková zasloužila být konstruována z papundeklu, oblepeného pískovými zrny v pryskyřici. Aneb co bychom neudělali pro turisty - dodám s jízlivým úsměškem.