A zase sloup
Ivan ŠtampachVedení Prahy odmítlo obnovu pomníku na Staroměstském náměstí. Jeho stavba i jeho zboření jsou podle Ivana Štampacha politickými akty. Více jeho „sloupek o sloupu“.
Viceprimátor Matěj Stropnický začerstva oznámil, že Rada hlavního města Prahy odmítla obnovení památníku na Staroměstském náměstí, který byl stržen v prvních dnech svobodného státu, 3. listopadu 1918.
Hlavní aktér diskutované minulé události František Sauer se dovolával (nevíme, zda právem nebo neprávem) přání vedoucích politiků vznikajícího státu, národního socialisty Václava Klofáče a národního demokrata Karla Kramáře. Akt byl koordinován s táborem lidu, který týž den na Bílé hoře organizovali sociální demokraté a národní socialisté u příležitosti blízkého výročí bitvy, v níž bylo poraženo vojsko českých stavů a byla tak násilně nastolena moc, která záhy omezila práva stavů a relativní svobodu vyznání nedávno zaručenou Majestátem Rudolfa II., moc, která postupně vedla i k (nakonec neúspěšnému) potlačení české národní identity.
Pomník stál na náměstí od r. 1652. Po skončení Třicetileté války jej nechal vztyčit císař Ferdinand III. na poděkování za údajné osvobození Prahy od nepřátel, čímž bylo míněno švédské vojsko, které ke konci války dobývalo Prahu. Kdo byl obránce a kdo uchvatitel, není tak jasné. Je známa korespondence a snad i osobní jednání Jana Ámose Komenského se švédským kancléřem Axelem Oxenstiernou, při kterém mělo právě jít o zásah Švédů v Praze ve prospěch Čechů a proti Habsburkům.
Je zřejmé, že násilná rekatolizace v polovině 17. století už přinesla plody a že obyvatelé Prahy si už politickou nadvládu Vídně a náboženskou nadvládu Říma natolik zvnitřnili, že možná chápali Švédy jako nepřátele a zapojili se do obrany města na straně tehdejší říšské branné moci. Jisté však je, že takto nekolaborovali všichni. Komenský v té době působil ve Švédsku na školském reformním projektu, napsal tam část své Obecné nápravy věcí lidských. Po porážce Švédu i Čechů se pak učitel národů usídlil blíže vlasti a napsal spis nostalgický, však neopouštějící naději, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.
Pravidla lidového hněvu
Sloup oslavující potupnou porážku Čechů (a mám na mysli obyvatele zemí Koruny české obojího jazyka), resp. českých kacířů sousedil tři roky na náměstí s pomníkem Mistra Jana Husa postaveným r. 1915. Umělecká hodnota sochy Marie Immaculaty (neposkvrněné panny) na čtrnáctimetrovém sloupu doprovázené čtyřmi sochami andělů na podstavci i námět Ježíšovy matky, jak ji známe z Nového zákona, ostře kontrastoval s politickým využitím a zneužitím díla. Dva památníky vedle sebe byly konstruktivním řešením. Vyjadřovaly dvě historické koncepce, jejich svár a jejich možný dialog.
Hněv českého obyvatelstva se stupňoval v důsledku útrap spojených s válkou, do níž zavlekla habsburská monarchie národ a nutila české vojáky bojovat proti vitálním zájmům národa a proti přirozeným spojencům. Legie, kterým vděčíme za obnovu naší státnosti, se postavily proti monarchii a na stranu Dohody. Proto se nelze divit několik dní po konci války výbuchu lidového hněvu.
Zboření sloupu snadno vyhodnotíme jako barbarský čin rozvášněného davu. To stejně jako někdejší postavení sloupu nebylo uměleckým nebo náboženským, ale především politickým počinem. Stavba i zboření měly symbolickou hodnotu. A symboly jsou někdy v politice silnější, než takzvaná realita. Stržení mariánského sloupu bylo drastickým činem, avšak symbolizovalo osvobození. Byl to symbol svržení habsburské dynastie z českého trůnu po staletích vnucené nelegitimní nadvlády.
Symbolický čin u zrodu Republiky se neměl stát programem. Čeští vojáci zabránili tomu, aby aktéři naházeli části zničeného pomníku do Vltavy a tehdejší dočasný státní orgán (Národní výbor československý) vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků na celém území státu. Většina pomníků odkazujících k pobělohorskému režimu a k jeho římskokatolické ideologické opoře skutečně zůstala zachována, a dnes se můžeme bez resentimentů těšit z jejich výtvarné kvality a můžeme s respektem přijímat jejich duchovní obsah.
Občané, jak se tehdy říkalo, „skoncovali s Vídní a mínili skoncovat i s Římem“. Téměř milion z tehdejších asi sedmi milionů Čechů žijících na našem území opustil římskou církev. Někteří vytvořili národní náboženské společenství liberálně katolického typu, které přijalo název Církev československá (od r. 1971 husitská), další přestupovali k Církvi českobratrské evangelické, která vznikla v prvních dnech po osvobození sloučením reformovaných a luteránu s odvoláním na husitskou a (česko)bratrskou tradici. Jiní opustili institucionalizované náboženství.
První republika byla po dramatických událostech prvních dní státem tolerantním, umírněným, liberálním, ale stržení symbolu starého režimu naznačilo, že to též byla republika plebejská a sekulární. Že v ní šlo o to, aby se na troskách monarchie ustavila demokracie, a aby se (jak se vyslovil Eduard Beneš na pohřbu T. G. Masaryka) buržoazní demokracie přerodila v demokracii humanitní. V takovém státě platí svoboda vyznání, ale církve a náboženské společnosti jsou odkázány do soukromé sféry. Nemají ekonomicky ani politicky privilegované postavení. Stát jim nemluví do jejich vnitřních záležitostí, ale neumožňuje církevní instituci mluvit státu do jeho záležitostí a prosazovat v něm své partikulární (ekonomické a mocenské zájmy). Stát střeží veřejný prostor před nebezpečným vlivy náboženského sektářství, lhostejno, zda se tak chová náboženské uskupení nové a malé nebo zavedené a mohutné.
K omezení, až potlačení občanských svobod a lidských práv komunistickým režimem v létech 1948 — 1989 patřily i značné restrikce svobody vyznání. Církve byly pod státním dohledem, církevní činitelé byli drasticky trestáni, některé společenské skupiny (učitelé, vedoucí hospodářští pracovníci) nesměly veřejně žít nábožensky. Bylo přirozené, že nový režim nastolený na přelomu let 1990 jako jeden z prvních svých aktů obnovil plnou svobodu vyznání a záhy vrátil v rozsáhlé výčtové restituci církvím budovy far, kostelů, klášterů a biskupství včetně pozemků pod nimi a kolem nich. Bezpráví minulého režimu vůči náboženství byla zveřejněna, a tam kde to ještě bylo možné, došlo k rehabilitaci.
Proto se nelze divit, že téma vztahu státu a církví bylo a je dlouhodobě háklivým tématem. Nový režim je svobodný, ale stát zůstal sekulární. Nelze se tomu divit. Náš stát znovu symbolicky vstoupil do Evropy, k níž vždy patřil. V ní převládá odluka církví a států (i když existují výjimky jako Řecko, Spojené království nebo Malta). Tím lze vysvětlit slabost státu vůči dlouhými staletími nacvičenému vytrvalému zápasu zejména římské církve o větší vliv a kontrolu nad státním životem. V symbolické rovině, která však není bezvýznamná, stát často ustupuje. Ústavní principy však platí.
Politický čin
Současné vedení Prahy se zastoupením hnutí ANO, sociálních demokratů a Trojkoalice zabránilo, alespoň pro danou chvíli, realizaci připraveného plánu znovupostavení sloupu. Kopie sochy Marie i ostatních součástí památníku jsou připraveny. různé varianty částí památníku stojí na různých místech Prahy, mimo jiné nedaleko původního místa na pozemku patřícím ke kostelu Panny Marie před Týnem z jeho jižní strany.
Vztyčení sloupu, jeho zboření, jeho případná obnova i její odmítnutí byly a jsou eminentně politickými činy. Ve všech těchto možných variantách je duchovní obsah potlačen a znásilněn a umělecká hodnota byla postavena do služeb takové či onaké politiky. Umělecké škody je možno želet.
Duchovně lze ctít Marii Ježíšovu matku a zároveň odmítat její agresivní politické zneužití. Přesto je možno trvat na tom, že zničení památníku r. 1918 je konečné a je výrazem i současné naší svobody a nezávislosti.
Ostatně, tito takzvaní "Švédové" byli pravými národnostními Švédy jenom v relativně nepatrné menšině; v převažující míře se jednalo o soldatesku naverbovanou z celé Evropy. Nejhorší pověst z nich měli Balkánci, Srbové.
-----------------------------
Co se toho Mariánského sloupu týče, pak je skutečně možno zaujmout pozici, že tato záležitost byla jeho svržením uzavřena; ale stejně tak je možno zaujmout postoj zcela opačný, že je nejvyšší čas tuto historickou nespravedlnost konečně napravit.
Pochybnosti o znovuobnovení Mariánského sloupu je možno mít spíše z ryze estetického hlediska: podle všeho se jedná o zcela typický barokní, svými formami přebujelý až kýčovitý artefakt, bez kterého se pražské Staroměstské náměstí opravdu může velmi dobře obejít.
Dneska je pomník ohraničený, roztrhává prostor a spolu s boudama trhovců a zahrádkami restaurací přispívá k pocitu přecpaného skladu nábytku. Místo aby se obnovil dostatečný komunikační prostor náměstí, postavíme v místech, kudy se dneska většinu roku musíte prodrat davem turistů další monstrum -- protože tam stálo v době, kdy tamtudy denně prošlo padesát lidí, tři koně a v průměru jeden konšel za dva dny.
Nevadí mi, když v obnovení té stavby někdo vidí historický revanš a ani pochybnosti o umělecké kvalitě, ale nešlo by to postavit někde, kde to nebude překážet? Třeba doprostřed té proluky po novorenesančním křídle rozstřílené Němci za povstání. Se sv. Mikulášem by to mohlo docela štymovat.
Skulpturální doklady nejen pražské i jakékoli spirituality si tržiště nezaslouží a možná i nežádá......bych mínil.
Podívejme se však na problém blíže. Je opravdu potřebné, aby právě na Staroměstském náměstí byla obnovena dualita základních ideových proudů naší minulosti? Praha je, jak se všeobecně uznává, v řadě aspektů výjimečné město, kterému nechybí památky téměř z žádné doby a téměř žádného druhu. Přestože zde nestojí statue srovnatelná monumentalitou třeba s olomockým morovým sloupem, je zde mariánský sloup na Hradčanském náměstí se sochařským dílem F. M. Brokofa. V zásadě podobného architektonického typu jsou i díla na náměstí Maltézském a v horní části náměstí Malostranského (se sv. Václavem a sv. Janem Křtitelem). Na samém Staroměstském náměstí nechybí velmi výmluvná přítomnost Panny Marie v podobě zlacené sochy reliefního typu na průčelí týnského kostela (mariánského zasvěcení). Toto památné zpodobení se dostalo na své místo ještě o 3 roky dříve než byl vztyčen mariánský sloup s Bendlovou sochou. Stalo se tak přičiněním studentů, kteří vylezli do oné výše a shodili symbol kalicha, který tam byl umístěn. Panna Maria průčelí chrámu už neopustila. Na rozdíl od kalichu, jenž se už znovu neobjevil nejen v prostoru samého náměstí.
Významným českým panovníkem byl Jiří z Poděbrad. Měřeno dnešním pohledem byl ovšem možná poněkud blízek kultu osobnosti. Jeho socha byla totiž taktéž na fasádě zmíněného chrámu nad Staroměstským náměstím a zřejmě se jeho zpodobení objevilo i na Karlově mostě. Dnes však král Jiří sochu v Praze nemá. Je po něm pojmenováno jen náměstí na Žižkově a ve vestibulu metra tu je pouhý sádrový reliéf královy hlavy. Mohli bychom žádat zbudování Jiříkovy sochy zde nebo v historických městech Prahy. Kopie sochy z Poděbrad by mohla být podobným krokem, jen jiného symbolického obsahu, jako mariánský sloup v nedávno prosazované poloze. Nesmělo by se ovšem trvat na nepříhodném místě.
Sochy byly nejen v Praze mnohokrát přemisťovány. Ne vždy k horšímu. Např. jiná známá socha J. J. Bendla, pomník sv. Václava byl v době končícího impéria nahrazen na Václavském náměstí výše stojícím (myšleno místně) sousoším Myslbekovým. Barokní pomník byl časem přemístěn na Vyšehrad do Štencových sadů. Dnes už stojí i tam jen kopie. Ryze teoreticky si můžeme představit návrat sochy na Václavské náměstí. Podobně si však můžeme představit i obnovu mariánského sloupu třeba na Mariánském náměstí (zde by ji měl primátor nebo primátorka na očích). Na takovém řešení není opravdu nic pohoršlivého. Právě tak na stávajícím rozdělení, že na Staroměstském náměstí je Husovo sousoší a na Hradčanském, maximálně důstojném, zdejší původní mariánský sloup. Replika mariánského sloupu na tak exponovaném a notoricky známém místě, jako je Staroměstské náměstí, by byla problematická z památkového hlediska (jež na rozdíl od hledisek jiných požívá zákonné ochrany), zároveň by šlo spolu s navazujícími realizacemi o vlivný a nešťastný precedens.
Motivem postavení kopie statue na Staroměstském náměstí by nemělo být odčinění křivdy, která se jejím stržením katolíkům, příp. uměleckému dílu stala. Zvláště je to jasné v situaci, kdy pravice prosadila restituce církevního majetku v té nejvelkorysejší podobě. Konec konců se zdá, že katolická církev vědomě nedávno propásla šanci žádat vypořádání v podstatě symbolické.
Replika mariánského sloupu by v kontextu dnešní doby byla jen kulisou, neprožívaným ornamentem, překážející veteší. Možná by si jako taková zasloužila být konstruována z papundeklu, oblepeného pískovými zrny v pryskyřici. Aneb co bychom neudělali pro turisty - dodám s jízlivým úsměškem.
Zase bychom nějak obohatili české dějiny. Intelektuálové by o tom pak mohli dlouho mudrovat , liberálové se snažit o jeho znovu postavení a estéti říkat, že jeho replika bude dílo neumělecké. A atheisté, že by mohl omezot turistický ruch na náměstí.