Vášnivosti české debaty o palestinsko-izraelských vztazích nepřekáží okolnost, že význam stanoviska České republiky pro reálnou situaci v Gaze či v Tel Avivu je nicotný. Jistěže si lze představit, že jednoho dne se naše republika vypracuje do stavu, v němž bude schopna podnikat velkorysé a smělé diplomatické akce s cílem otupit ostří i takto spletitých mezinárodních problémů. Leč jest se co obávat vzhledem ke stavu našich vlastních poměrů, že než se k tomu dopracujeme, v Palestině již zavládne šťastný mír.

Nemáme v úmyslu snižovat symbolickou váhu jakéhokoli občanského projevu nebo třebas jen mírného posunu v diplomatických důrazech, přesto naše dnešní debaty o Blízkém východě mají smysl především pro nás v českých zemích, pro zdejší politickou kulturu. Mnozí přátelé jsou konsternováni tím, jak sama kritika konkrétních politiků či konkrétních kroků státu Izrael je zaměňována za antisemitismus, latentní nenávist k Židům či ztotožňování se s Hamásem. Ale s typem fanatického myšlení dle kréda „kdo není s námi, je proti nám“ se lze setkat i na druhé straně.

Změníme-li přitom alespoň na chvíli náhled a podíváme-li se na téma tak, že naše diskuse mluví především k nám samým — a vskutku nelze počítat s tím, že by jak Netanjahua tak Hamás nějak zatěžovalo, co se píše v českých komentářích či blozích — pak by snad základní poučení mohlo spočívat v poznatku, že politika eskalace konfliktu, kterou dnes provozují obě strany, vede k vytváření prakticky neřešitelných situací. A to se děje i u nás.

Vztahy mezi Gazou a Izraelem jsou nyní beznadějně zablokovány, protože reprezentace obou politických pospolitostí upevňují svou podporu zostřováním konfliktu. Je přitom jasné, že jej nelze žádným myslitelným způsobem zplna vyhrát. A že na konci všeho násilí, zničených lidských životů a siláckých gest se bude nutné propracovat k nalezení pravidel, v nichž obě pospolitosti budou žít v míru a důstojnosti vedle sebe.

Ani izraelská militaristická pravice, ani Hamás dnes takto ovšem nesmýšlejí a uvážlivější hlasy na obou stranách jsou nynějším vývojem zatlačovány na okraj. Tak Hamás evidentně zcela chladnokrevně počítá s tím, že provokace vůči Izraeli povedou k přemrštěné represi, která vyčerpá další díl z již tak notně vysychajícího rezervoáru sympatií, jimž se Izrael původně těšil v mezinárodním společenství, ale zejména vůči němu vystupňuje nenávist mezi obyvateli Gazy a posílí ochotu podporovat radikální, krajní politické přístupy, jichž je právě on sám reprezentantem.

Rovněž izraelská politická reprezentace může blaženě dávat průchod svým sklonům k autoritářství a militarismu, neboť v dané fázi eskalace konfliktu všemi svými projevy absurdně přemrštěné manifestace vojenské síly a pohrdání Palestinci jen upevňuje své postavení u převážné většiny izraelské společnosti. Fakt, že všechny strašné civilní oběti reálně upevňují pozici politických reprezentací na obou stranách, je snad vůbec nejhorší výpovědí o důsledcích politiky stupňovaného nepřátelství a zostřování konfliktu. Spánek rozumu plodí monstra.

Je přitom mnohokrát popsáno, že typ mobilizace, v němž se podpora ve vlastním politickém společenství získává stupňováním nenávisti vůči jakkoli definovaným nepřátelům, je technikou, jíž se demokracie spolehlivě proměňují v totality. Překročí-li se určitá mez, rozmach fanatismu se už velmi těžko krotí a jeho politickou reprezentaci je takřka nemožné zastavit běžnými demokratickými prostředky. Vědomí, že se jedná prakticky pokaždé o politiku z dlouhodobého hlediska sebedestruktivní, se vytěsňuje tak dlouho, až už je pozdě.

Že do této pasti dnes padá Izrael, lze pochopit: hrozby a nepřátelství, vůči nimž tu mohou autoritářští politici mobilizovat, jsou reálné tak, že je to pro našince obývající vcelku poklidnou střední Evropu těžko představitelné. I tak je ale třeba argumentovat a vysvětlovat, že politika, která svou oporu čerpá z vyostřování nenávisti, nakonec přivodí zhoubu i těm, jejichž zájmy se ohání.

Co je snad vzhledem ke kontextu pochopitelné, jakkoli ne omluvitelné či přijatelné, v Izraeli, to by mělo být ovšem považováno za ničím nezdůvodnitelnou orientální nepřístojnost zde, kde skutečně žádnými faktickými hrozbami ohrožováni nejsme. Přesto mobilizační rétorika proti vykonstruovaným hrozbám přivedla nevycválance Okamuru do Sněmovny. A klamali bychom sami sebe, pokud bychom neuznávali, že prostor podobným exotům otvírají podobné mobilizační postupy provozované představiteli zavedených, respektovaných politických proudů.

Zářným, čerstvým příkladem myšlení, které Ludvík Vaculík s odkazem na surový a pro všechny zúčastněné strany krutě sebedestruktivní balkánský konflikt v devadesátých letech popsal jako myšlení „bosenské“, je odmítnutí rady městské části Prahy 2 udělit čestné občanství Františku Krieglovi. Jedná se o společné politické dílo místní ODS a TOP 09. Úcta mu nemá být prokazována prý proto, že byl komunista.

Za zvláště půvabný detail, který buňka Hamásu ovládající dnes pražské Vinohrady a přilehlé oblasti jistě ocení, můžeme pokládat skutečnost, že Leonid Brežněv o Kriegelovi s neskrývaným despektem hovořil jako o „haličském Židovi“. Jakpak by mohl být čestným občanem Prahy 2 někdo takový?

Český antikomunismus, aniž by si to jeho protagonisté vůbec jen na vteřinku byli ochotni připustit, tak jako každá jiná snaha o ideologickou redukci skutečnosti a mobilizaci proti určité jasně definované skupině nepřátel, je typem mentality, jež produkuje eskalace konfliktů, za něž dnes tak draze platí obyvatelé Gazy, a která především není slučitelná s demokracií. Snaha kontrolovat českou veřejnou debatu jediným správným výkladem našich moderních dějin je v důsledku podobně nebezpečná jako náboženský či rasový fanatismus, který rozsévá zhoubu kdekoli se prosadí.

↗

V roce 1989 jsme věděli, proč je naše revoluce sametová. Foto Jiří Rubeš, Mediafax

Před blížícím se výročím, už celého čtvrtstoletí od listopadové revoluce roku 1989, bychom možná chvíli bez úšklebků a nabízející se ironie mohli zkusit zapřemýšlet nad tím, proč se o ní mluví jako o revoluci sametové. Co chtěl a z jakých zdrojů vycházel československý disent, který tehdy byl naší politickou reprezentací?

Jeho konstitutivní součástí, nejméně ze třetiny, byli komunisté, kteří své původní přesvědčení nikdy neopustili, byť právě kvůli němu byli po roce 1968 z komunistické strany vyloučeni a politicky pronásledováni. A jedním ze symbolů sametové revoluce je fotografie Václava Havla třesoucího si rukou s reprezentantem komunistické moci, Ladislavem Adamcem.

Princip sametové revoluce byl radikálně demokratický: komunisté předali v klidu a míru moc výměnou za to, že mohli ve společnosti dále působit a účastnit se svobodné soutěže politických stran. Tehdejší demokratická reprezentace si zakládala na sebevědomí, že v takové soutěži vždy obstojí. A ostatně mnozí z komunistů všeho druhu se ihned stali její součástí, včetně předsedy federální vlády Mariána Čalfy.

K demokratické politice patří konflikty, důsledně vzato jsou jejím základem: politika teprve tam, kde vzniká konflikt, začíná. K demokratické politice ale patří také vědomí, že takřka žádný spor nelze vyhrát na celé čáře, že nad všemi konflikty se klene potřeba základního smíření v rámci demokratické shody pramenící z vědomí, že každý z nás je vždy více člověkem a občanem nežli Arabem či Židem, muslimem či křesťanem, komunistou či liberálem, sociálním či křesťanským demokratem, konzervativcem či zeleným.

V listopadu roku 1989 jsme to věděli. Nikoho by tehdy nemohlo zaskočit vědomí, že archetypální hrdina našich moderních politických dějin, František Kriegel byl komunista a haličský Žid.