Potřeba smíření
Jakub PatočkaVzhledem k úrovni české debaty o dění v Gaze je vcelku jasné, proč nemohou radní slavné městské části Praha 2 doporučit k vyznamenání haličského Žida a komunistu Františka Kriegela. V listopadu 1989 by to šlo. Co jsme od té doby zapomněli?
Vášnivosti české debaty o palestinsko-izraelských vztazích nepřekáží okolnost, že význam stanoviska České republiky pro reálnou situaci v Gaze či v Tel Avivu je nicotný. Jistěže si lze představit, že jednoho dne se naše republika vypracuje do stavu, v němž bude schopna podnikat velkorysé a smělé diplomatické akce s cílem otupit ostří i takto spletitých mezinárodních problémů. Leč jest se co obávat vzhledem ke stavu našich vlastních poměrů, že než se k tomu dopracujeme, v Palestině již zavládne šťastný mír.
Nemáme v úmyslu snižovat symbolickou váhu jakéhokoli občanského projevu nebo třebas jen mírného posunu v diplomatických důrazech, přesto naše dnešní debaty o Blízkém východě mají smysl především pro nás v českých zemích, pro zdejší politickou kulturu. Mnozí přátelé jsou konsternováni tím, jak sama kritika konkrétních politiků či konkrétních kroků státu Izrael je zaměňována za antisemitismus, latentní nenávist k Židům či ztotožňování se s Hamásem. Ale s typem fanatického myšlení dle kréda „kdo není s námi, je proti nám“ se lze setkat i na druhé straně.
Změníme-li přitom alespoň na chvíli náhled a podíváme-li se na téma tak, že naše diskuse mluví především k nám samým — a vskutku nelze počítat s tím, že by jak Netanjahua tak Hamás nějak zatěžovalo, co se píše v českých komentářích či blozích — pak by snad základní poučení mohlo spočívat v poznatku, že politika eskalace konfliktu, kterou dnes provozují obě strany, vede k vytváření prakticky neřešitelných situací. A to se děje i u nás.
Vztahy mezi Gazou a Izraelem jsou nyní beznadějně zablokovány, protože reprezentace obou politických pospolitostí upevňují svou podporu zostřováním konfliktu. Je přitom jasné, že jej nelze žádným myslitelným způsobem zplna vyhrát. A že na konci všeho násilí, zničených lidských životů a siláckých gest se bude nutné propracovat k nalezení pravidel, v nichž obě pospolitosti budou žít v míru a důstojnosti vedle sebe.
Ani izraelská militaristická pravice, ani Hamás dnes takto ovšem nesmýšlejí a uvážlivější hlasy na obou stranách jsou nynějším vývojem zatlačovány na okraj. Tak Hamás evidentně zcela chladnokrevně počítá s tím, že provokace vůči Izraeli povedou k přemrštěné represi, která vyčerpá další díl z již tak notně vysychajícího rezervoáru sympatií, jimž se Izrael původně těšil v mezinárodním společenství, ale zejména vůči němu vystupňuje nenávist mezi obyvateli Gazy a posílí ochotu podporovat radikální, krajní politické přístupy, jichž je právě on sám reprezentantem.
Káže vodu, pije víno
Nechápu, co Vás na tom v případě DR udivuje
Tehdejší demokratická reprezentace si zakládala na sebevědomí, které se zakládalo na neznalosti osidel platného neliberálního kapitalismu, na neznalosti psychopolitického zázemí funkční demokracie.
Tak co - zeptal jsem se v r. 90 u prvního piva dělníků z ČKD - jak vyjednávají odbory s Havlem........ nevyjednávají protože s nimi nikdo nemluví..... řekli. To proč - zda šlo politický záměr nebo politickou tupost - zůstalo tehdy mezi námi v následujících pivech zakleto......demokraciižel.
Dnes po vystřízlivění je to již vše nabíledni...... skoro bych neřekl.
Vlastně je to dobrá příležitost ukázat, jak je participace zdola myšlena vážně. Zda redakce žádost zdola od velké části diskutujících bude reflektovat, nebo se usadí v dosavadním "bude po našem, račte si trhnou protézou".
Proč by mně tady mělo nebo nemělo líbit?
Libí se mi tu dost na to, abych si opatřil za drobný obolus roční přístup ...
popisuju DR, tak, jak je vidím, to je vše ...
ještě chvíli a pan Kolařík bude lidí vyzývat podle vzoru :
"když se Vám nelíbí dnešní kapitalismus, jděte do severní Koreje ke Kimovi" ...
Ale možná vás časem bude trápit, že nikdo z těch, kteří se chtěli takto izolovat, neskončil dobře. Bez výhrady se to bude týkat i DR.
Samozřejmě, i zcela legální rozhodnutí může být pitomé --zčásti i naprosto -- a nikde není psáno, že by šéfredaktor internetového deníku měl mít vkus a takt. Kdybych Jakuba Patočku z vlastnictví obojího v míře větší než malé podezíral, urazilo by mě jeho vrchnostenské vyjádření pod diskusí u Štampachova článku.
Ale jsem mu nakonec za jeho vyjádření vděčný, právě ta zupácka forma předešla určitým kulturním nedorozuměním. Domníval jsem, před jeho přečtením -- a to i po Hellerově odstřižení, které jsem chápal jako jedno z možných špatných řešení situace, která dobré řešení nemá -- že nevyrovnaná kvalita článků na DR, včetně vysokého procenta těch, které zcela postrádají jinou než agitační kvalitu, je cenou za záměrně pěstovanou atmosféru otevřenosti. Inu, rozdělení publika na slušné a na ty, kteří podléhají kampaním a o nichž pan šéfredaktor ví z moci svého úřadu, že jsou neinformování, úvaha o temné organizaci zpozadí a další rudoprávné skvosty --použité s dramatickou zkratkou na malé ploše -- mě ukázali, jak byla tato interpretace pochybná.