Vášnivosti české debaty o palestinsko-izraelských vztazích nepřekáží okolnost, že význam stanoviska České republiky pro reálnou situaci v Gaze či v Tel Avivu je nicotný. Jistěže si lze představit, že jednoho dne se naše republika vypracuje do stavu, v němž bude schopna podnikat velkorysé a smělé diplomatické akce s cílem otupit ostří i takto spletitých mezinárodních problémů. Leč jest se co obávat vzhledem ke stavu našich vlastních poměrů, že než se k tomu dopracujeme, v Palestině již zavládne šťastný mír.

Nemáme v úmyslu snižovat symbolickou váhu jakéhokoli občanského projevu nebo třebas jen mírného posunu v diplomatických důrazech, přesto naše dnešní debaty o Blízkém východě mají smysl především pro nás v českých zemích, pro zdejší politickou kulturu. Mnozí přátelé jsou konsternováni tím, jak sama kritika konkrétních politiků či konkrétních kroků státu Izrael je zaměňována za antisemitismus, latentní nenávist k Židům či ztotožňování se s Hamásem. Ale s typem fanatického myšlení dle kréda „kdo není s námi, je proti nám“ se lze setkat i na druhé straně.

Změníme-li přitom alespoň na chvíli náhled a podíváme-li se na téma tak, že naše diskuse mluví především k nám samým — a vskutku nelze počítat s tím, že by jak Netanjahua tak Hamás nějak zatěžovalo, co se píše v českých komentářích či blozích — pak by snad základní poučení mohlo spočívat v poznatku, že politika eskalace konfliktu, kterou dnes provozují obě strany, vede k vytváření prakticky neřešitelných situací. A to se děje i u nás.

Vztahy mezi Gazou a Izraelem jsou nyní beznadějně zablokovány, protože reprezentace obou politických pospolitostí upevňují svou podporu zostřováním konfliktu. Je přitom jasné, že jej nelze žádným myslitelným způsobem zplna vyhrát. A že na konci všeho násilí, zničených lidských životů a siláckých gest se bude nutné propracovat k nalezení pravidel, v nichž obě pospolitosti budou žít v míru a důstojnosti vedle sebe.

Ani izraelská militaristická pravice, ani Hamás dnes takto ovšem nesmýšlejí a uvážlivější hlasy na obou stranách jsou nynějším vývojem zatlačovány na okraj. Tak Hamás evidentně zcela chladnokrevně počítá s tím, že provokace vůči Izraeli povedou k přemrštěné represi, která vyčerpá další díl z již tak notně vysychajícího rezervoáru sympatií, jimž se Izrael původně těšil v mezinárodním společenství, ale zejména vůči němu vystupňuje nenávist mezi obyvateli Gazy a posílí ochotu podporovat radikální, krajní politické přístupy, jichž je právě on sám reprezentantem.