Jako zastupitel MČ Praha 2 jsem navrhl na čestného občana Prahy 2 Františka Kriegla, který léta žil až do své smrti na rohu vinohradských ulic Italská a Na Smetance. Návrh úspěšně prošel kulturní komisí, bohužel neprošel Radou Městské části. Radní ODS i TOP 09 návrh nepodpořili a jeden jediný zelený hlas nic nezmohl.

Odůvodnění v rozpravě padlo jednoduché: byl to komunista. S rozhodnutím Rady se mohu smířit, nebo se rozhodnout “nadivoko” návrh předložit na Zastupitelstvu. Váhal jsem několik dnů, ale dnes jsem se rozhodl, že návrh na udělení čestného občanství Františku Krieglovi na zasedání zastupitelstva podám. Tedy věc je ještě otevřená...

František Kriegel je významnou postavou československých dějin, která se v roce 68 zachovala mimořádně statečně. Jeho odvahu v Moskvě, kdy jako jediný odmítl podepsat moskevský protokol, bychom si měli navždy připomínat. Moskevský protokol byl prvním čs. oficiálním uznáním zločinného vojenského obsazení země sovětskou armádou a začátkem následného politického a morálního úpadku.

Jméno Františka Kriegla se stalo synonymem pro statečnost a je po něm pojmenována cena Nadace Charty 77, která se uděluje za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii.

Jako haličský Žid byl v padesátých letech během antisemitských čistek odvolán z funkcí. František Kriegel byl signatářem Charty 77 a do své smrti v roce 1979 byl činný v opozičním hnutí.

Debatu o tom, zda František Kriegel je osobou, která si zaslouží čestné občanství nebo ne, považuji samu o sobě za absurdní, cítím z ní snahu o nevkusné přepisování a přepólování našich dějin. Dělat z hrdinů padouchy a z padouchů hrdiny. Ano, když ji zasadíme ještě do širšího kontextu jiných kandidátů na čestné občanství, lze ji označit za zvrácenou — vadí politici, kteří dělají těžká a statečná, byť z povahy věci rozporuplná rozhodnutí, ale umělci, kteří prorežimně přizvukují, nevadí?

Nevadí ani normalizační umělci, honosící se titulem „zasloužilý umělec” od ÚV KSČ, kteří pomáhali aktivně budovat režim v nejpokrytečtějším období našich dějin? Budeme ohýbání zad vymazávat z našich pamětí a tvářit se, že nebylo?

U Kriegla pravděpodobně vadí, že dělal celý život to, co považoval za správné (včetně Února 1948), a to se u nás neodpouští. Jinému kandidátovi — umělci, který byl od roku 1977 v KSČ, je vystaven generální pardón. Vždyť tomu v té době nikdo nevěřil, a ohýbat si záda pro kariéru je v pořádku.

S takovou se nám minulost rychle vrátí.