Je tomu čtyřicet pět let od smrti Jana Palacha a je to dvacet pět let od takzvaného „palachovského týdne“. V médiích jsou uveřejňovány vzpomínky a je vedena debata o smyslu a ceně Palachova činu a o tom, co znamenal tehdy, před dvaceti pěti lety, co znamená dnes a co bude znamenat v budoucích letech.

Na okraj podotýkám, že tehdy, před čtyřiceti pěti lety, jsem byl vysokoškolským učitelem a pamatuji na ty zoufalé noci, kdy jsme u rádia či telefonu s chvěním a strachem čekali, kdy a zda se neozve zpráva o pochodni č. 2, kdy jsem se ptal, zda to nebude „můj“ student.

Říkali jsme a vzkazovali: Ne, ne proboha to není cesta, to hrozné gesto oběti mladého života, neumírejte nám. Pamatuji se, jak jsme spolu s mou ženou drželi s ostatními ruku v ruce kordon kolem smutečního průvodu v pražských ulicích.

Nejen aby smuteční průvod mohl projít hustým davem pohnutých i plačících lidí, ale také proto, aby provokatér řízený či inspirovaný žvásty Viléma Nového o čistém, „nezraňujícím ohni“ přislíbeném oběti zahraničními agenty nemohl vyvolat zmatek a dodat argumenty pro další mocenské zásahy. (K tomu ještě tehdy nebyla doba ani to nebyla nejvhodnější příležitost. Ta se našla až o několik měsíců později, při našem vítězství v hokeji nad mužstvem Sovětského svazu, kdy provokatéři pracovali naplno).

Pozorně jsem pročetl názory o Palachově činu na stránkách Lidových novin z 11. 1. tohoto roku. Některá hodnocení jeho rozhodnutí a jeho společenských důsledků ve mně vzbudila rozpaky.

Předně, obecně oběť může být, ale také nemusí být zoufalým činem. Oběť vlastního života — civilně tedy sebevražda — může být vyvolána zklamáním, beznadějí z různých příčin.