Jan Palach se zapálil odpoledne 16. ledna 1969 pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí. Hořící postava, kterou mohli krátce spatřit kolemjdoucí lidé, československou veřejnost šokovala. Následovala spontánní shromáždění, ve městech po celé zemi probíhaly hladovky studentů a mladých lidí na podporu Palachových požadavků (zrušení cenzury a zákazu rozšiřování kolaborantských „Zpráv“). Pohřeb dvacetiletého mladíka, studenta Filozofické fakulty pražské Karlovy univerzity, se 25. ledna konal za účasti desítek tisíc lidí.

Nejsilněji Palachův čin dle všeho promluvil ke generaci jeho vrstevníků. Její součástí je i katolický kněz, tehdejší student a dnešní profesor pražské filozofické fakulty Tomáš Halík, který dnes na Palachův čin vzpomíná následujícími slovy: „Vím z řady osobních svědectví, že do života nemála lidí Palach vstoupil tak, že před normalizačním cynismem vnitřně nekapitulovali. Že to byla menšina? Zaplať Pánbůh za každého z nich! Ne, jeho smrt nebyla marná, už také pro tuto ohnivou hráz ve svědomí nemála lidí jeho generace. (…) Na obhajobu Palachovy památky mohu nabídnout jen osobní zkušenost mých přátel a mou vlastní: pro náš život tato oběť marná nebyla.“

Na citlivém místě — ovšem v takřka jednoznačně negativním významu — zasáhl Palach generaci svých rodičů. „Starší generace,“ podle spisovatelky Lenky Procházkové, „strnula hrůzou a zůstala v šoku. Proto také nebyly splněny požadavky, které Palach formuloval. Sama vím, že se otec naprosto zhroutil, když se o jeho činu dověděl. Asi měl pocit viny, protože oni byli protagonisty pražského jara a tenhle kluk setrval na jejich pozicích, když oni to vzdali nebo byli jako můj otec umlčeni.“

Umlčen byl ale docela úspěšně i Palach samotný. Palachův týden byl samozřejmě bezprostředně inspirován dvacátým výročím jeho smrti, ale jak píše Martin C. Putna coby příslušník generace koncem šedesátých let právě narozené: „V naší tehdejší studentské revoluční mentalitě bylo dovolávání se JAKÝCHKOLI historických či současných jmen, která pro nás ztělesňovala alternativu k šedi husákovského režimu. Masaryk, Havel, Hus, Anežka Přemyslovna, Milada Horáková, svatý Václav, disidenti zavření v souvislosti s Palachovým týdnem (…), občas i Dubček, a mezi tím i Palach. To všechno na přeskáčku, obvykle bez kontextu a bez analýzy, na niž v čase demonstrací a manifestů není čas.“

A dnes je tu generace ještě jedna, generace těch, kdo se narodili v letech osmdesátých a devadesátých, kdo nemají přímou zkušenost s dobou Palachova života, musejí ho uchopovat především intelektuálně a těžko by k nim promlouvalo, kdyby se Palach zapálil na protest proti KSČ nebo za odchod okupačních vojsk. Může, a snad by i měl, tu ale promluvit Palach aktivně se zajímající o veřejné dění, Palach vyzývající k angažovanosti a formulující jakkoli krátkodobý, ale přesto politický program.

Taková interpretace Palachova odkazu by sama o sobě znemožnila vytvářet kauzalitní souvislosti mezi srpnovým příjezdem tanků a normalizací anebo Palachovým týdnem z ledna 1989 a polistopadovou demokracií. Vždy znovu by totiž záleželo na naší aktivitě ve veřejném prostoru, ke které může Palach ve své obecnosti stále znovu vyzývat.

Většina výše uvedených citací pochází ze sborníku autorských textů Jan Palach ’69, který k loňskému 40. výročí smrti Jana Palacha vydala Filozofická fakulta UK v Praze.