Jan Palach se zapálil odpoledne 16. ledna 1969 pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí. Hořící postava, kterou mohli krátce spatřit kolemjdoucí lidé, československou veřejnost šokovala. Následovala spontánní shromáždění, ve městech po celé zemi probíhaly hladovky studentů a mladých lidí na podporu Palachových požadavků (zrušení cenzury a zákazu rozšiřování kolaborantských „Zpráv“). Pohřeb dvacetiletého mladíka, studenta Filozofické fakulty pražské Karlovy univerzity, se 25. ledna konal za účasti desítek tisíc lidí.

Nejsilněji Palachův čin dle všeho promluvil ke generaci jeho vrstevníků. Její součástí je i katolický kněz, tehdejší student a dnešní profesor pražské filozofické fakulty Tomáš Halík, který dnes na Palachův čin vzpomíná následujícími slovy: „Vím z řady osobních svědectví, že do života nemála lidí Palach vstoupil tak, že před normalizačním cynismem vnitřně nekapitulovali. Že to byla menšina? Zaplať Pánbůh za každého z nich! Ne, jeho smrt nebyla marná, už také pro tuto ohnivou hráz ve svědomí nemála lidí jeho generace. (…) Na obhajobu Palachovy památky mohu nabídnout jen osobní zkušenost mých přátel a mou vlastní: pro náš život tato oběť marná nebyla.“