Palach nebo RAF?

Michael Hauser

Zatímco v Československu šedesátých let mladí vyjadřovali svůj odpor sebedestrukcí, na Západě zakládali bojůvky útočící na prominenty režimu. Jak je možné, že na Východě nikdy nevznikl skutečně funkční násilný odpor?

Když si srovnáme epilog hnutí šedesátých let u nás a na Západě, nemůžeme si nevšimnout jedné zarážející věci: Česká šedesátá léta ve svém epilogu vyvolala vlnu sebedestruktivních činů, které měly vyburcovat národ z letargie, počínaje sebeupálením Jana Palacha a konče řadou dnes nepříliš známých lidí (o protestní sebevraždu se pokusilo dvacet šest lidí, zemřelo jich sedm). Na Západě se naopak epilog šedesátých let nesl ve znamení akcí ozbrojeného odporu, v Německu činností RAF, v Itálii působením Rudých brigád, v USA Černých panterů.

Jistě se dá namítnout, že ozbrojený boj se týkal jen jedné části hnutí, že jiná část se věnovala nenásilným formám odporu a později i parlamentní politice (jako zelení nebo sociální demokraté) a že většina účastníků nakonec začala pěstovat konzum podobně jako většina Čechů. Nicméně tu zůstává otázka, proč takový Andreas Baader nebo Gudrun Ensslinová, zakladatelé RAF, místo pistolí namířených na představitele tehdejšího systému v západním Německu raději nešli Palachovou cestou a nepolili se benzínem, a proč Jan Palach a ostatní nezvolili cestu ozbrojeného odporu. Paradoxem je, že z pohledu tzv. totalitního vyprávění o minulém režimu by tento postup byl legitimní, kdežto počínání RAF nebo Rudých brigád se dnes jeví jako naprosto zavrženíhodné. Pro postkomunistické mudrce to jistě byl maskovaný pokus, jak svrhnout demokracii a nastolit rudou totalitu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdyby se u nás z hnutí šedesátých let a z masového odporu proti srpnové okupaci vyvinuly ozbrojené brigády, které by proti představitelům československého systému používaly stejné prostředky jako RAF nebo Rudé brigády, jejich členové by dnes pravděpodobně dostávali každý rok nějakou medaili. Pokud by se tyto brigády chovaly tak, jak se o to snažila první generace RAF, a útočily jen na představitele systému, měly by větší renomé než bratři Mašínové, jejichž střílení po účetních a pokladnících se blíží úpadkovému stylu RAF třetí či čtvrté generace. Jak bychom se dnes dívali na skupiny, které by s nasazením vlastního života dokázaly zaútočit na zrádce pražského jara, na Vasila Biľaka, Aloise Indru, Antonína Kapka nebo později na  generála Lorence, šéfa StB, či dokonce Gustáva Husáka? Z hlediska zákona o protiprávnosti a zločinnosti minulého režimu by tyto útoky byly zcela oprávněné.

Tento zákon umožňuje nevídanou věc: V éře minulého režimu lze vidět dobu nevyužité příležitosti k ozbrojenému odporu. Jen si to představme. Uprostřed Evropy byl čtyřicet let prostor, kde podle dnešních zákonů bylo oprávněné provádět akce, které známe od RAF nebo Rudých brigád. Byl by to přece boj proti zločinnému systému. Pokud se na to díváme takto, dá se mluvit o historické smůle. Ti, kteří dokázali přejít k ozbrojenému odporu, bojovali na nesprávném místě (v západním Německu, Itálii), kdežto tam, kde takový boj byl legitimní, nebojoval radikálním způsobem téměř nikdo.

V čem to tedy je, že v minulém režimu bylo ve srovnání se Západem tak málo násilných akcí proti systému? Proč lidé jako Palach, schopní obětovat život pro politické ideje, místo toho, aby násilí použili proti systému, obrátili ho proti sobě?

Zde se musíme ptát na dvě věci: Jak se liší hnutí, z něhož vzešel Palach, a hnutí, z něhož vznikla RAF, a potom, čím se odlišuje to, proti čemu bojoval Palach a proti čemu bojovala RAF. Hnutí šedesátých let na Západě se zaměřilo na zásadní změnu systému, v němž vidělo systém útlaku, represe, korupce, militarismu, vysávání Třetího světa, jednorozměrnosti a v Německu nadto systém, v němž přežívá nacistická minulost (Hanns-Martin Schleyer, prezident dvou vlivných průmyslových organizací, unesený a popravený druhou generací RAF, byl bývalým vysokým funkcionářem NSDAP a poručíkem SS, který za války mimochodem působil i v Praze). Když bylo stále jasnější, že tento systém se hned tak zvrátit nepodaří, někteří se pokusili znovu vyburcovat veřejnost demonstrativními násilnými činy, které by ukázaly, že boj trvá.

Pražské jaro se naopak zaměřilo ne na převrácení systému, nýbrž na jeho opravu, protože se věřilo (a věřil v to i filozof Jan Patočka), že socialismus je v principu humánnější, než bezohledný kapitalismus, v němž vládnou peníze a vykořisťování. Podle této víry stačilo odstranit deformace a vrátit se k původním myšlenkám, k dělnické samosprávě, svobodě slova nebo k demokratické volbě zástupců lidu. Nemluvilo se jen o socialismu s lidskou tváří, ale také o socialistické demokracii, která bude demokracií opravdovější, než je demokracie v kapitalismu sužovaná korupcí a odcizená většině lidí.

Když přišla okupace a tyto opravy se začaly odstraňovat, nebylo vůbec jasné, kde je nepřítel: Jsou jimi jenom autoři zvacího dopisu, nebo jím jsou také členové vlády, kteří podepsali moskevské protokoly, nebo jím snad je celý systém? Právě tato nejasnost, tato hustá mlha, která se rozhostila ještě předtím, než se dostavila normalizace (jak o tom svědčí i to, že do Gustáva Husáka se vkládaly jisté naděje), bránila v radikalizaci české společnosti a ve vytváření buněk ozbrojeného odporu. Tato mlha se však neobjevila jenom tenkrát, nýbrž tu koneckonců byla po celou dobu trvání minulého režimu. Právě kvůli ní bylo po celou dobu jeho existence téměř nemožné přejít k radikálním akcím odporu ve stylu RAF. Pokud je mi známo, na takovou možnost nepřipadla ani opoziční skupina Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala (Demokratická iniciativa), známá svou kritikou Charty 77 pro její politickou nedůslednost.

Jak potom vysvětlit, že v minulém systému se tato mlha nerozplynula téměř nikdy (snad jenom v poslední fázi), kdežto v dějinách kapitalismu se rozplynula již několikrát a možná se začíná rozplývat i dnes. Asi proto, že po jistou dobu se minulý režim jevil jako reálná alternativa ke kapitalismu, jako druhá cesta, která umožňuje všechny třetí cesty. V tom by se také skrývala odpověď na otázku, proč Palach nezaložil antikomunistickou RAF a jedinou možnost viděl v sebeupálení.

    Diskuse
    February 7, 2010 v 14.34
    Díky za zajímavou úvahu. S jedním si ale dovolím polemizovat:

    Podle mne nebyly RAF a Rudé brigády typickými příklady odporu vůči kapitalismu, jaký se objevil v epilogu šedesátých let na Západě. Dle mého mínění byly výjimkami, které se proslavily díky národnímu kontextu.

    Stejně jako se ptáte, proč něco podobného nevzniklo v Československu, dala by se klást otázka, z jakého důvodu se něco podobného neuskutečnilo v Británii, ve Švýcarsku, v Kanadě, v Nizozemí nebo v Belgii... tedy v kapitalistických zemích, které si revoltou šedesátých let prošly také.