Když si srovnáme epilog hnutí šedesátých let u nás a na Západě, nemůžeme si nevšimnout jedné zarážející věci: Česká šedesátá léta ve svém epilogu vyvolala vlnu sebedestruktivních činů, které měly vyburcovat národ z letargie, počínaje sebeupálením Jana Palacha a konče řadou dnes nepříliš známých lidí (o protestní sebevraždu se pokusilo dvacet šest lidí, zemřelo jich sedm). Na Západě se naopak epilog šedesátých let nesl ve znamení akcí ozbrojeného odporu, v Německu činností RAF, v Itálii působením Rudých brigád, v USA Černých panterů.

Jistě se dá namítnout, že ozbrojený boj se týkal jen jedné části hnutí, že jiná část se věnovala nenásilným formám odporu a později i parlamentní politice (jako zelení nebo sociální demokraté) a že většina účastníků nakonec začala pěstovat konzum podobně jako většina Čechů. Nicméně tu zůstává otázka, proč takový Andreas Baader nebo Gudrun Ensslinová, zakladatelé RAF, místo pistolí namířených na představitele tehdejšího systému v západním Německu raději nešli Palachovou cestou a nepolili se benzínem, a proč Jan Palach a ostatní nezvolili cestu ozbrojeného odporu. Paradoxem je, že z pohledu tzv. totalitního vyprávění o minulém režimu by tento postup byl legitimní, kdežto počínání RAF nebo Rudých brigád se dnes jeví jako naprosto zavrženíhodné. Pro postkomunistické mudrce to jistě byl maskovaný pokus, jak svrhnout demokracii a nastolit rudou totalitu.