Palach ano, překrucování minulosti ne

Miroslav Grebeníček

Zveřejňujeme dnešní, českými médii skandálně dezinterpretované vystoupení poslance KSČM Miroslava Grebeníčka jako komentář.

Každý z nás zanechá po sobě nějakou stopu. Zanechal ji i student filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, jehož oběť je naprosto správné připomínat. Ne, nehodlám zpochybňovat právo skupiny koaličních poslanců předložit návrh na doplnění či rozšíření počtu státních svátků, ostatních svátků a významných dnů.

Nic na tom nemění skutečnost, že mezi předkladateli posuzovaného návrhu zákona jsou i lidé, jejichž světonázorová orientace je značně vzdálená postojům Jana Palacha. V souvislosti se situací, kdy navrhovatelé z celé škály osob a osobností spojených s nejnovějšími dějinami československé státnosti vybrali právě Jana Palacha, se však otevírá širší pojetí událostí let 1968, 1969.

A to například jako výzva, aby si i současní politici uvědomili, že účast v politice byla, je a vždy bude krajně zodpovědnou záležitostí. Politik, který to nerespektuje, nemá v politice co dělat. Ano, už jenom kvůli historické paměti je rozumné oběť Jana Palacha připomínat. Až potud jde o naprosto akceptovatelný počin.

Navrhovanou změnu příslušného zákona nelze však hodnotit jinak než s určitými výhradami. Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé. Možná i to, že se navrhovatelé nedrží známé Masarykovy teze, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé.

Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa (poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných), jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.

Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. To však neznamená, že měl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968, a do líčení jejich jednotlivých stránek přibalil tezi, že lidé tenkrát dali najevo svůj odpor ke komunismu.

Jde o účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného. Že mnozí prožívali něco velkého a nadějného. Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.

Dámy a pánové, otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory, i další demokratické změny byly skutečné vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností. A to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí.

Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustav Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období Pražského jara, a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku.

Ano, vnímám složitost tehdejšího vývoje, a nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem západu, přesněji řečeno, amerického presidenta Johnsona. Spojené státy americké byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu, a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat.

Ano, Jan Palach chtěl právě tehdy vytrhnout společnost z letargie. A na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do své smrti. Výstižně to charakterizovala, jak nedávno připomněl politolog Lukáš Jelínek, spisovatelka Lenka Procházková, když prohlásila, že tenhle kluk setrval na pozicích protagonistů Pražského jara i ve chvílích, kdy oni to už vzdali.

A tak teprve 5. prosince 1989 označila sovětská vláda rozhodnutí o intervenci spojeneckých vojsk do Československa za chybné, neboť šlo o neodůvodněné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Žádný odpovědný politik a historik, napsal v návaznosti na události roku 1968 Jiří Pelikán, nemůže pominout, že naše společnost procházela za tu dobu velmi složitým vývojem, a že nelze postavit na stejnou úroveň léta padesátá a období po roce 1963, jež pak vyvrcholilo v nové etapě Pražského jara 1968, a pak ještě různé další stupně vývoje i po roce 1969.

Za zmínku stojí i Pelikánova slova z poloviny 90. let minulého století: Spolu s kladným vývojem vidím některé znepokojivé projevy arogance, rozdělování společnosti na občany různých kategorií, obsazování veřejných funkcí často podle odborné kvalifikace tedy neexistuje, ale podle příslušnosti k vládním stranám ano. Vidím také mnoho sociálních křivd a netolerance, které jsou pro demokracii nebezpečné.

Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitního státu, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.

Dámy a pánové, politiku ovšem určují reálné zájmy. Dokladem toho je i prohlášení jednoho z předních funkcionářů Občanské demokratické strany senátora Přemysla Sobotky: „Politické motivy jsou pochopitelné, protože by se nikdo z nás neměl smířit s tím, že v této zemi aktivně působí, dokonce i na parlamentní úrovni, poměrně velká skupina lidí, kterým cizí vojenská agrese umožnila o dalších dvacet let devastovat svou zemi a lámat páteře svým spoluobčanům. Jejich levicová demagogie se dnes takřka neliší od jejich vzorů. A s nestydatostí jim vlastní dokážou dnes operovat s termínem cizí vojska u plánované obsluhy radarového zařízení, které se má podílet na zajištění bezpečnosti. Poté, co jsme lehkověrně promarnili šanci i v roce 1989 jednou provždy a rázně říci ne, je teď naší povinností odhalovat i pomocí historických reminiscencí jejich neměnnou podstatu a cizorodost vůči demokratickému systému."

Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti.

Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.

Chci být správně pochopen. Jan Palach ano, ale mizerná důvodová zpráva ne. A tak v závěru svého vystoupení považuji za vhodné připomenout, že i důvodové zprávy k zákonům se běžně stávají pramenem pro výzkum utváření oficiální historické paměti.

A právě to je hlavní důvod, proč přistupuji k tomuto dokumentu s určitými výhradami. Pokud se ovšem jedná o návrh přikázat tento návrh patřičnému výboru, samozřejmě jej podpořím.

    Diskuse (20 příspěvků)
    MN
    Miroslav Novák
    February 8, 2013 v 20.42
    Jako pamětník
    v Grebeníčkově projevu neshledávám zásadní problém, neřku-li lež. Chování pravicových poslanců ve sněmovně bylo trapné. Ona důležitá věta "Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící.", je ale poněkud nešťastná.Palach se skutečně stal symbolem boje proti komunismu, ale jen díky lživé a účelové propagandě našich médií, která stále a neúnavně proti komunismu bojují. A zneužila tuto událost pro své cíle. A to vše je důsledek toho, že naprosto chybí pravdivý výklad pražského jara 68, hlavně pro mladší generace.
    JD
    Jan Dospiva
    February 8, 2013 v 21.25
    Malá poznámka
    Jan Palach měl jistě na srdci především svobodu a demokracii, ne "boj proti komunismu". Ale na druhé straně by mě zajímalo, do jaké míry Miroslav Grebeníček myslel upřímně to opěvování Pražského jara.
    JD
    Jan Dospiva
    February 9, 2013 v 11.35
    Upozorňuji na tento oficiální dokument na stránkách KSČM z roku 2011:

    http://www.kscm.cz/politika-kscm/odborne-zazemi-kscm/socialni-strategie/kultura/62216/pristupy-kscm-k-alternativni-kulture-a-jeji-uloze-v-zivotnim-stylu-mlade-generace

    Obsahuje pasáže jako:

    "S revizí principů budování socialismu a základů vědecké marxistické teorie a z ní plynoucí byrokratizací a kapitalizací systému, se začaly i v socialistickém táboře rodit různé alternativní kulturní skupiny (většinou v protisystémovém širším pojetí, ale i v pojetí užším), velmi často poplatné západním vlivům či dokonce sponzorům, které nesehrály jen pokrokovou úlohu, ale v 60. letech 20. století vážně napomohly útoku na podstatu budovaného socialismu."

    "V Československu po krizovém období let 1968-1969 a následné poměrně úspěšné konsolidaci společenské situace, začaly alternativní prvky kultury především v širším smyslu slova sílit na přelomu 70. a 80. let 20. století. Byly často ovlivněny prvky buržoazního pseudohumanismu, iluzemi v západní model tzv. sociálního státu či novými postmodernistickými kulturními trendy ze Západu."

    Eva Hájková, penzistka
    February 9, 2013 v 19.38
    Já bych státní svátky i významné dny úplně zrušila.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    February 10, 2013 v 8.44
    Paní Hájková to ne!
    Musíme hlavně myslet na národ! A já mám narozeniny 5.7., dcera 8.5., neteř 1.5., tak nám to krásně vychází a vy by jste nám to chtěla vzít?
    Eva Hájková, penzistka
    February 10, 2013 v 8.55
    Panu Ševčíkovi
    Chápu, že bychom přišli o volno. Místo toho by se všem mohlo přidat několik dnů dovolené, aby si svůj státní svátek mohl každý oslavit přesně v té době, která mu vyhovuje.
    Jiří Dolejš, poslanec
    February 10, 2013 v 13.9
    jen zápis v kalendáři
    tohle je jen významný den, bez nároku na pracovní klid - stejně tak by mohl vypadat mezinárodní den studenstva.
    Významné dny snad nemusí v kalendáři nikomu vadit., jsou-li samozřejmě nějak ýznamné.
    FJ
    František Jonáš, technik
    February 10, 2013 v 17.40
    Jan Palach byl a je významnou připomínkou i pro dnešek
    Je-li duše nesmrtelná, pak se na nás jeho duše dívá, kam jsme došli a co se děje v naší zemi, kde tak divně zemřela po autonehodě i ikona Pražského jara Alexander Dubček na místo toho, aby se stal prezidentem.. Co si myslím, sám by nechtěl by jeho čin byl vzpomínán nějakým zákonem a dnem, zejména v zemi, kde jsou zákony ,jaké jsou a realita života taková jaká je i s demokraturou dnešních a vlastně posledních téměř 24 let, kdy se z naděje postupně stala další beznaděj.On by byl raději, kdyby jsme nebyli cizinci ve své zemi. Jedna z posledních teček a vykřičníků doby je poslední čin odcházejícího prezidenta amnestie ....V PSPČR není mnoho osobností, co by si mohli brát do úst jméno Jana Palacha, aby to samo o sobě nebylo urážkou jeho činu a člověka vůbec, jak se říká napříč politickým spektrem.......Obávám se , že kdyby žil, dopadl by jako Karel Kryl, puklo by mu srdce žalem a zklamáním z těch prvních let budování kapitalismu volné soutěže v Čechách a na Moravě.
    BT
    Bohumil Trávníček
    February 11, 2013 v 7.13
    Falšovatelé historie
    rád bych připomněl citát Václava Havla:

    "Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují."

    Bolševici před rokem 89 se už nafalšovali dost. Pokud v tom hodlá pokračovat současná pravice, tak se mnou počítat nemohou.

    Pražské jaro (realizované pod vedením progresivního křídla KSČ) bylo národem přijato s velkým nadšením protože to bylo správné směrování společnosti zpět k Masarykovi (lidé nejsou hloupí jak se nám snaží namluvit současná pravice).

    Stejně jako rok 89 pod vedením disidentů a studentů byl našlápnutím tímto správným směrem.

    A obojí pak bylo zadupáno do země kariéristy kolaborujícími s mocnými (zahraničními i domácími) skupinami.

    A jsem přesvědčen, že o to svobodomyslnému hrdinovi J. Palachovi šlo především: aby to úsilí po demokracii nebylo zadupáno.
    BT
    Bohumil Trávníček
    February 11, 2013 v 7.31
    Pane Dospivo,
    Pan Grebeníček to opěvování Pražského jara upřímně myslet mohl. Podle wikipedie se on jako student zapojil do protestů proti vstupu armád VS.

    Bohužel tím, že pak v roce 1975 vstoupil do normalizační KSČ se stal podobně nešťasnou figurou jako G. Husák, který nejprve také patřil k příznivcům Pražského jara, ale nakonec byl vůdčí osobností normalizované KSČ, která s okupanty kolaborovala.

    Leč, svět není černobílý a v celé tragičnosti to geniálně ukazuje článek L. Zaorálka zde:
    http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/lubomir-zaoralek.php?itemid=19103

    Pan Zaorálek a 1. diskutující pod jeho blogem vystihli podstatu tragedie našeho národa. Není z toho východiska: slabší vždy budou otloukánky silnějších.

    Leda že by v EU přece jen zvítězil duch kooperace nad konkurencí. Šance tu je. Momentálně si tu šanci ale bereme sami.
    + Další komentáře