Palach ano, překrucování minulosti ne
Miroslav GrebeníčekZveřejňujeme dnešní, českými médii skandálně dezinterpretované vystoupení poslance KSČM Miroslava Grebeníčka jako komentář.
Každý z nás zanechá po sobě nějakou stopu. Zanechal ji i student filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, jehož oběť je naprosto správné připomínat. Ne, nehodlám zpochybňovat právo skupiny koaličních poslanců předložit návrh na doplnění či rozšíření počtu státních svátků, ostatních svátků a významných dnů.
Nic na tom nemění skutečnost, že mezi předkladateli posuzovaného návrhu zákona jsou i lidé, jejichž světonázorová orientace je značně vzdálená postojům Jana Palacha. V souvislosti se situací, kdy navrhovatelé z celé škály osob a osobností spojených s nejnovějšími dějinami československé státnosti vybrali právě Jana Palacha, se však otevírá širší pojetí událostí let 1968, 1969.
A to například jako výzva, aby si i současní politici uvědomili, že účast v politice byla, je a vždy bude krajně zodpovědnou záležitostí. Politik, který to nerespektuje, nemá v politice co dělat. Ano, už jenom kvůli historické paměti je rozumné oběť Jana Palacha připomínat. Až potud jde o naprosto akceptovatelný počin.
Navrhovanou změnu příslušného zákona nelze však hodnotit jinak než s určitými výhradami. Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé. Možná i to, že se navrhovatelé nedrží známé Masarykovy teze, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé.
Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa (poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných), jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.
http://www.kscm.cz/politika-kscm/odborne-zazemi-kscm/socialni-strategie/kultura/62216/pristupy-kscm-k-alternativni-kulture-a-jeji-uloze-v-zivotnim-stylu-mlade-generace
Obsahuje pasáže jako:
"S revizí principů budování socialismu a základů vědecké marxistické teorie a z ní plynoucí byrokratizací a kapitalizací systému, se začaly i v socialistickém táboře rodit různé alternativní kulturní skupiny (většinou v protisystémovém širším pojetí, ale i v pojetí užším), velmi často poplatné západním vlivům či dokonce sponzorům, které nesehrály jen pokrokovou úlohu, ale v 60. letech 20. století vážně napomohly útoku na podstatu budovaného socialismu."
"V Československu po krizovém období let 1968-1969 a následné poměrně úspěšné konsolidaci společenské situace, začaly alternativní prvky kultury především v širším smyslu slova sílit na přelomu 70. a 80. let 20. století. Byly často ovlivněny prvky buržoazního pseudohumanismu, iluzemi v západní model tzv. sociálního státu či novými postmodernistickými kulturními trendy ze Západu."
Významné dny snad nemusí v kalendáři nikomu vadit., jsou-li samozřejmě nějak ýznamné.
"Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují."
Bolševici před rokem 89 se už nafalšovali dost. Pokud v tom hodlá pokračovat současná pravice, tak se mnou počítat nemohou.
Pražské jaro (realizované pod vedením progresivního křídla KSČ) bylo národem přijato s velkým nadšením protože to bylo správné směrování společnosti zpět k Masarykovi (lidé nejsou hloupí jak se nám snaží namluvit současná pravice).
Stejně jako rok 89 pod vedením disidentů a studentů byl našlápnutím tímto správným směrem.
A obojí pak bylo zadupáno do země kariéristy kolaborujícími s mocnými (zahraničními i domácími) skupinami.
A jsem přesvědčen, že o to svobodomyslnému hrdinovi J. Palachovi šlo především: aby to úsilí po demokracii nebylo zadupáno.
Bohužel tím, že pak v roce 1975 vstoupil do normalizační KSČ se stal podobně nešťasnou figurou jako G. Husák, který nejprve také patřil k příznivcům Pražského jara, ale nakonec byl vůdčí osobností normalizované KSČ, která s okupanty kolaborovala.
Leč, svět není černobílý a v celé tragičnosti to geniálně ukazuje článek L. Zaorálka zde:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/lubomir-zaoralek.php?itemid=19103
Pan Zaorálek a 1. diskutující pod jeho blogem vystihli podstatu tragedie našeho národa. Není z toho východiska: slabší vždy budou otloukánky silnějších.
Leda že by v EU přece jen zvítězil duch kooperace nad konkurencí. Šance tu je. Momentálně si tu šanci ale bereme sami.
Jen je škoda, že to neřekl jasně někdo ze sociálních demokratů, na ty by si pravice a média nedovolili tak vyskakovat jako na Grebeníčka, od něhož to opravdu nezní příliš věrohodně.
Ať každý uváží, že v roce 1968 bylo za českým a slovenským národem teprve 20 let pokusů o budování socialismu, navíc poznamenaných stalinským kultem osobnosti. Tvrdit proto, že veškerá společnost se během těch uplynulých dvaceti let úplně ztotožnila s idejemi socialismu, takže jí vůbec o nic jiného nešlo, to by také nebylo tak docela pravdivé, ačkoli socialistická myšlenka u nás opravdu úspěšnou byla. Takže zájmy v tom byly všelijaké, přestože určující byly rozpory uvnitř KSČ.
Představa, že tady stáli jedinci takoví proti jedincům makovým je podobně nesmyslná, jako přisuzovat dnes společné vlastnosti voličům Schwarzenberga či Zemana. Situace byla složitá, rychle se měnila, a lidé podle toho měnili své postoje. To je zcela normální. Ani dnes lidé nejsou politicky zcela vyhranění nebo nemají ve všem úplné jasno.
Srovnávat tu dobu s nacistickou okupací a nazývat lidi kolaboranty není příliš šťastné. Kdo všechno podle vás byli kolaboranti? Členové KSČ? Nebo jen vysocí funkcionáři? A jak moc vysocí? A proč by byl kolaborantem někdo, kdo byl od dětství vychován v komunistickém přesvědčení svými rodiči (a konec konců i školou)? To se lidé, kteří byli přesvědčenými komunisty, měli toho přesvědčení vzdát jen kvůli tomu, že režim nebyl dost košer? Musí snad katolík přestat být katolíkem, protože pedofilní kněží zneužívají děti? Ruská vojska tu nechtěl nikdo, ale mělo se s nimi snad válčit? Myslíte, že Západ by se nás zastal? Nechci shazovat význam Pražského jara ani chválit normalizaci. I prohrané revoluce mají konec konců svůj význam. Ostatně já navrhuji: Pojďme se vrátit k tehdejším myšlenkám o demokratickém socialismu. Jsem rozhodně pro, ačkoliv to nadšení už se těžko vzkřísí. Zato Sovětský svaz už neexistuje.
Tolik myšlenek, které jsem zde nesdělil, mi snad ještě nikdo najednou nepodsunul. :-)
Četla jste vůbec ten Zaorálkův text?
Jen chci ale upozornit, že slovo "kolaborace" má mnoho odstínů, mnohem víc než jak ho vnímáte Vy. Od vysloveně pejorativního, přes mírně pejorativní až po neutrální.
http://www.blisty.cz/art/61922.html
Ale chápu, že V. Havel není u levice moc v módě. Jen abychom zas nevylili s vaničkou i dítě. To, myslím, by byla taky škoda.
Já se snažím ve svých vstupech složité jevy poněkud zjednodušovat aby vyniklo to podstatné. Chápu ale, že někdo může bazírovat i na tom méně podstatném, na těch výjimkách, které potvrzují pravidla. A myslím, že trochu i o tom je Váš vstup.
Ale ten Zaorálkův text Vám doporučuji, to je právě o tom nečernobílém vidění.
Pejorativní význam to má zejména u nás a zejména ve spojení s nacismem. Ale třeba Angličani to slovo vnímají v neutrálním nebo dokonce (levice) v pozitivním smyslu.
Zatím se mi jeví, že pro komunistickou levici je socialismus vyšší hodnotou než demokracie. V Grebeníčkově projevu tomu nasvědčuje věta "Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky.". V dobovém kontextu možná byly v menšině, ale co kdyby ne? To by pak ty tanky byly v pořádku?
Jde o to, co kdo chápe pod socialismem s lidskou tváří. Zda socialismus, který se prosadí a existuje v podmínkách plné demokracie, s pluralitou vlastnictví i politických stran, s rizikem, že ho ta demokracie odstraní, nebo socialismus s velmi okleštěnou demokracií, zato však na věčné časy a nikdy jinak.
Už dlouho jsem se tak nepobavila, jako když Klaus v podstatě přiřadil Havla k jakobínům. Cha cha cha! Takže zatímco Klaus (který už asi neví, co mluví), řadí Havla k extrémní levici, Duka (v podstatě Klausův přítel) v minulém roce přiřadil k extrémní levici fašismus. Loni totiž prohlásil: "nepovažuji nacismus a fašismus za extrémní pravici, ale naopak se podle mého názoru tato hnutí, jak plyne již z jejich samotného názvu, hlásila vždy k extrémní levici" (viz např. http://www.dominikduka.cz/prednasky-a-proslovy/20-let-nadace-konrada-adenauera-v-praze/ ) To je ještě mnohem pikantnější, když Duka jako levici vnímá fašismus a Klaus tak vnímá Havla. Oni už oba nevědí, jak by nás obalamutili.
P.S. Ten Zaorálkův článek si možná zítra přečtu. Prostě to nestíhám.
Jde totiž o to, co znamená pojem komunista, komunistický atd.
Pravice (a její ideologií zmasírovaná veřejnost) je pobouřena přesně tím, co píše i p. Minařík - že by Palach patřil k rudým, neslýchané! Urážka jeho památky!
Jenže za tímto pobouřením je právě naprosto mylná představa o komunismu, resp. primitivní rovnice komunismus - totalita - nacismus atd. Při bližším pohledu na dějiny ale zjišťujeme, že komunisté mohli být i "demokraty", mohli mít minimálně silné demokratické a demokratizační tendence, to je přece případ tzv. reformních komunistů z r. 1968, ale nejen jich (vzpomeňme na Gorbačova, mimochodem nedávno se mi dostaly do ruky noviny z počátku r. 1990, kde se píše o tom, jak bylo ustaveno "demokratické fórum komunistů"). Umíte si, p. Minaříku, představit třeba demokratické fórum nacistů?
Čili ano, Palach byl "rudý", přesněji řečeno názorově stál nejblíže právě reformním komunistům (to řekl p. Grebeníček zcela správně), byť byl nespokojen s tím, jak tito reformní komunisté z původních ideálů ustupovali. Ale jinou alternativu než vládu Dubčekova křídla neviděl a jiná tehdy pro demokraticky smýšlející veřejnost ani nebyla, jak správně napsal v BL J. Čulík.
Řekl bych to tedy tak: p. Grebeníček se dostal pod palbu zcela neoprávněně. Palach neprotestoval proti "komunistické totalitě", protože ta v lednu 1969 JEŠTĚ neexistovala, protestoval proti tomu, aby se nevrátila. Je naopak nesmírně pozitivní, že M. Grebeníček se k Palachopvi přihlásil (!) a kladně hodnotil i pražské jaro. Býval-li prý neostalinistou, který do KSČ vstoupil v době hluboké normalizace (co když při studiu dělnického hnutí došel k závěru, že komunisté skutečně stáli často na straně utlačovaných??), pak je to pozitivní posun, který by všichni demokaté měli kvitovat!