Jan Zajíc (1950-1969)

Patrik Eichler

Tento čtvrtek si připomeneme jednačtyřicet let od smrti Jana Zajíce, osmnáctiletého středoškoláka a druhé živé pochodně jara 1969.

Životní osudy Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka, tří dnes respektovaných živých pochodní počátku roku 1969, se dle všeho nikdy nepotkaly. Každý z nich pocházel z jiné části republiky, pohybovali se v různých sociálních prostředích. Spojil je způsob, kterým vyjádřili svůj protest. Všichni tři také nějakým způsobem vycházeli z křesťanského zázemí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jan Palach  je z českých živých pochodní tou zdaleka nejznámější. Evžena Plocka připomeneme, až se na přelomu března a dubna přiblíží výročí jeho činu a smrti. V loňském roce mu v Orientaci Lidových novin věnoval znalý text Petr Zídek.

Jan Zajíc pocházel ze severomoravského Vítkova, kde také s rodiči a dvěma sourozenci vyrůstal. Počátkem devětašedesátého roku chodil do maturitního ročníku železniční průmyslovky v Šumperku. Živě se zajímal o politiku, psal talentované básně, podle dobových svědectví byl mladíkem v kolektivu oblíbeným, názorově pevným a ochotným hájit druhé.

V posledním roce jeho života můžeme pojmenovat dva zlomy. Jedním z nich bezpochyby byla invaze Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Jan Zajíc neemigroval, i když to jemu i jeho staršímu bratrovi otec výslovně nabídl, a podílel se na drobném odporu proti okupantům. V samotném Vítkově se sice sovětská vojska neusídlila, ale v Šumperku byla jejich kasárna hned vedle internátu, na kterém Zajíc bydlel. Konflikty mezi studenty a sovětskými vojáky byly ve městě na denním pořádku. Zajíc zde byl také blíže diskusím a politickému dění než ve svém podhorském rodišti.

Druhým určujícím momentem bylo sebezapálení a smrt Jana Palacha. Zajíc se zúčastnil několikadenní hladovky, kterou po Palachově činu držela pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí skupina studentů a mladých lidí. Už během hladovky hovořil o tom, že by se byl schopen sám obětovat stejným způsobem jako Palach. Stejný postoj pak několikrát opakoval i po svém návratu do Šumperka: bude Palacha následovat, pokud se neupálí jiný z vysokoškoláků. Nesmíme zapomenout, že Palach ve svém dopise avizoval existenci skupiny lidí ochotných se „pro naši věc“, tj. na podporu generální stávky a požadavku zrušení cenzury, upálit.

Několikadenní pobyt v Praze, kde se osobně zúčastnil i Palachova pohřbu, na Zajíce jakožto člověka z periferie republiky, určitě zapůsobil i jako možnost nahlédnout do dění v centru a osobně se na něm podílet. Vypjatá atmosféra po Palachově činu měla jistě vliv i na jeho rozhodnutí Palacha následovat.

Jan Zajíc se zapálil v průjezdu jednoho z domů v horní polovině Václavského náměstí 25. února 1969 a na místě zemřel. Jeho pohřbu se ve Vítkově o týden později zúčastnilo na osm tisíc lidí.

Jméno a příběh „pochodně číslo dvě“ připomněl hned na počátku devadesátých let celovečerní hraný film Jan, který podle scénáře Vladislava Kučíka natočil režisér Ivo Trajkov.

Vladislav Kučík pak stál u zrodu Nadace (dnešního Nadačního fondu) Ceny Jana Zajíce, která od roku 1992 každoročně během slavnostního večera v reprezentačních prostorách vítkovské radnice oceňuje nejlepší žáky a studenty regionu. Nejinak tomu bude i letos, a tak snad můžeme napsat, že o uchování památky Jana Zajíce nejenže je postaráno, ale že je o ni ze všech tří pochodní roku 1969 postaráno nejlépe. Akce, které ho připomínají, nejsou totiž ani folklorní, ani politické. Jde o v kontextu regionu významné kulturní události. Zajícova památka je ve Vítkově nenásilně využívána k motivaci a oceňování mladých lidí. Lepší cesta, jak tuto památku uchovat v paměti regionu, není.

    Diskuse