Člověk by měl psát jen o věcech, o kterých toho dost ví. Jenže tu a tam se naskytne událost, o níž se dá jen těžko mlčet. A pokud se v jejím hodnocení navíc naprosto rozcházejí i znalci, stává se jaksi věcí všech. Ne proto, že by všechny názory na ni byly stejně chytré, ale proto, že jen z prolnutí mnoha různorodých pohledů může případně vzejít jakés takés poznání.

Ze současného dění v Gaze je mi úzko. Je mi úzko z bezvýchodnosti, úzko z mrtvých, úzko ze samozvaných majitelů té i oné jednostranné pravdy, kteří si na sociálních sítích donekonečna vyměňují sprosté urážky, brutální fotografie a infantilní propagandistické obrázky.

Je mi úzko z mimoběžných debat, jež se o Gaze vedou: jedni mluví jen o raketách, tunelech a terorismu, druzí o bujících osadách, zničených domech a zabitých dětech. Nevím a zjevně neví nikdo, jestli je moudřejší chtít nejdřív po Hamásu, aby přestal s ostřelováním, nebo po Izraeli, aby skončil s blokádou.

Úzkost mě přepadá i při pohledu na mapu (jen světci umějí upozadit vlastní zájem): spolu s dalšími konflikty, které Západ spoluzavinil nebo nedokázal vyřešit, totiž Palestina dnes tvoří součást prstence výbušných zón obmykajícího Evropu — Libye, Egypt, Sýrie, hrozba dalšího postupu Islámského státu, Ukrajina.