Člověk by měl psát jen o věcech, o kterých toho dost ví. Jenže tu a tam se naskytne událost, o níž se dá jen těžko mlčet. A pokud se v jejím hodnocení navíc naprosto rozcházejí i znalci, stává se jaksi věcí všech. Ne proto, že by všechny názory na ni byly stejně chytré, ale proto, že jen z prolnutí mnoha různorodých pohledů může případně vzejít jakés takés poznání.

Ze současného dění v Gaze je mi úzko. Je mi úzko z bezvýchodnosti, úzko z mrtvých, úzko ze samozvaných majitelů té i oné jednostranné pravdy, kteří si na sociálních sítích donekonečna vyměňují sprosté urážky, brutální fotografie a infantilní propagandistické obrázky.

Je mi úzko z mimoběžných debat, jež se o Gaze vedou: jedni mluví jen o raketách, tunelech a terorismu, druzí o bujících osadách, zničených domech a zabitých dětech. Nevím a zjevně neví nikdo, jestli je moudřejší chtít nejdřív po Hamásu, aby přestal s ostřelováním, nebo po Izraeli, aby skončil s blokádou.

Úzkost mě přepadá i při pohledu na mapu (jen světci umějí upozadit vlastní zájem): spolu s dalšími konflikty, které Západ spoluzavinil nebo nedokázal vyřešit, totiž Palestina dnes tvoří součást prstence výbušných zón obmykajícího Evropu — Libye, Egypt, Sýrie, hrozba dalšího postupu Islámského státu, Ukrajina.

Izraelsko-palestinský konflikt se asi nedá vyřešit historicky, rozumově nebo právně, jen politicky. Když poslouchám proizraelský a propalestinský hlas, jak se mezi sebou přou a přitom se propadají stále hlouběji do minulosti, trochu mi to připomíná katolickou a protestantskou verzi dějin Severního Irska; ani tam se nedalo říct, kdo „má pravdu“. Je mnoho historických, rozumových a právních důvodů, proč by Severní Irsko mělo patřit ke Spojenému království; a stejně tak je mnoho důvodů, proč by mělo patřit k Irské republice.

Ale přece jen, když přemýšlím o Gaze, přemýšlím hlavně o Izraeli. Ne proto, že bych si dělal jakékoliv iluze o Hamásu nebo zlehčoval ustavičný strach ze zahoukání sirén. Ale proto, že zkrátka nemůžu dostat z hlavy statistiky, které vypadají jak celkové skóre ze zápasů Klapzubovy jedenáctky. Jenže jde o počty mrtvých.

Nevím, co si s těmi čísly počít. Asi před rokem jsem je probíral s proizraelskými známými (tolerantními a umírněnými). O celém konfliktu toho věděli dvacetkrát víc než já a vypočetli mi řadu důvodů — rozumných, spravedlivých, přesvědčivých —, proč Izrael zabíjí tak strašlivě vysoké počty Palestinců.

Izraelsko-palestinský konflikt se asi nedá vyřešit historicky, rozumově nebo právně, jen politicky. Foto Yehezkel Lein, B'Tselem

Všechny jejich argumenty jsem mezitím zapomněl, ale ty hrůzné klapzubovské počty mě pronásledují dál. A vůbec mě neukonejší dnes často opakovaná poznámka, že nebýt protiraketové Železné klenby, mrtvých by v Izraeli bylo daleko víc.