Když byli před několika týdny uneseni na Západním břehu tři židovští mladíci, málokdo asi čekal, že situace bude eskalovat až do pozemní operace izraelské armády proti pásmu Gazy s cílem zastavit příval raket odpalovaných na izraelská města z pobřežní enklávy islamistickým hnutím Hamás. V očích řady českých politiků a komentátorů přitom nejnovější vývoj jen znovu potvrzuje názory o palestinské obsesi násilím, ostře kontrastující s izraelskou odměřeností. Československá historie by přitom mohla snadno vést k větší citlivosti vůči situaci v regionu.

Nechme nyní stranou, že únos židovských studentů sloužil mimo jiné jako záminka pro izraelskou vládu demontovat infrastrukturu Hamásu na Západním břehu, přičemž nevyřčeným cílem bylo podkopat nedávnou dohodu mezi islamisty a palestinskou samosprávou v čele s prezidentem Abbásem. Problematickým aspektem postoje mnoha Čechů k blízkovýchodnímu konfliktu je především to, že průměrný konzument denního zpravodajství má jen minimální šanci (a dost možná i zájem) seznámit se s denní realitou zažívanou palestinským obyvatelstvem, která má daleko k osvícené okupaci, jak ji často prezentují izraelští představitelé. Na Západním břehu se život Palestinců obvykle pohybuje kdesi mezi kafkovským absurdním dramatem, které nastává téměř vždy při pokusu o přechod jednoho z desítek izraelských checkpointů, a prostou šikanou ze strany izraelských bezpečnostních složek. V pásmu Gazy je pak situace díky izraelské a egyptské blokádě už jen zoufalá a beznadějně depresivní.

Nástupní úspěch Hamásu (volby 2006) nebyl zapříčiněn fanatickým islamismem Palestinců, nýbrž pokračující nesnesitelností izraelské okupace na jedné straně, a neschopností a korupcí palestinské samosprávy na straně druhé. Téměř pět dekád trvající okupace neospravedlňuje útoky proti izraelským civilistům, ale tyto skutečnosti pomáhají lépe pochopit, proč jsou někteří Palestinci ochotní podporovat Hamás v jeho kampani proti Izraeli navzdory opresivnímu režimu, který organizace v pásmu Gazy zavedla. Po kolapsu mírového procesu a neúspěchu většinou nenásilných protestů z 80. a 90. let v dosáhnutí jakékoliv skutečné změny je ozbrojený odpor vnímán jako jediná možná alternativa. Ostřelování izraelských měst tak zůstává odsouzeníhodné, ale už se jeví méně jako produkt iracionální krvežíznivosti. V tomto kontextu je pak nutné vnímat i odmítnutí dosavadních mírových iniciativ islamistickým vedením. Podmínky příměří navržené Izraelem by ve skutečnosti jen zachovaly status quo, který je pro Palestince bez ohledu na náboženskou a politickou příslušnost jednoduše neakceptovatelný — a stejně neakceptovatelný by byl pro kohokoliv jiného na stejném místě.

Nic z výše řečeného jakkoliv neznamená, že je potřeba přidat se na stranu extrémní levice, která absurdně obviňuje Izrael ze systematických masakrů, neřku-li genocidy, a která zároveň zavírá oči nad neomluvitelnou spoluzodpovědností Hamásu za stále narůstající počet civilních obětí mezi Palestinci v Gaze. Ovšem v českém prostředí, tradičně proizraelsky naladěném, jsou postoje spíše opačné. Přitom dějinná zkušenost Čechů a Slováků, často uváděná jako jeden z důvodů proizraelských sympatií, by mohla stejně dobře působit ve prospěch Palestinců. To, že historické analogie mohou snadno pomoci mobilizovat veřejné mínění, nedávno ilustrovala krymská krize, kdy řada lidí apelovala na solidaritu s Ukrajinci na základě událostí Pražského jara. Jakkoliv jsou historické paralely problematické (podobnosti jsou vždy vyváženy rozdíly), lze se tak ptát, proč dvacet let sovětské okupace nevede více Čechů k alespoň základní empatii s Palestinci. Odpověď pravděpodobně leží někde mezi neinformovaností, ignorantstvím a islamofobními předsudky. Palestinci si za jejich situaci totiž v zásadě mohou sami — anebo vlastně ne, stejně jako občané Československa nenesli vinu za sovětskou okupaci?