Když byli před několika týdny uneseni na Západním břehu tři židovští mladíci, málokdo asi čekal, že situace bude eskalovat až do pozemní operace izraelské armády proti pásmu Gazy s cílem zastavit příval raket odpalovaných na izraelská města z pobřežní enklávy islamistickým hnutím Hamás. V očích řady českých politiků a komentátorů přitom nejnovější vývoj jen znovu potvrzuje názory o palestinské obsesi násilím, ostře kontrastující s izraelskou odměřeností. Československá historie by přitom mohla snadno vést k větší citlivosti vůči situaci v regionu.

Nechme nyní stranou, že únos židovských studentů sloužil mimo jiné jako záminka pro izraelskou vládu demontovat infrastrukturu Hamásu na Západním břehu, přičemž nevyřčeným cílem bylo podkopat nedávnou dohodu mezi islamisty a palestinskou samosprávou v čele s prezidentem Abbásem. Problematickým aspektem postoje mnoha Čechů k blízkovýchodnímu konfliktu je především to, že průměrný konzument denního zpravodajství má jen minimální šanci (a dost možná i zájem) seznámit se s denní realitou zažívanou palestinským obyvatelstvem, která má daleko k osvícené okupaci, jak ji často prezentují izraelští představitelé. Na Západním břehu se život Palestinců obvykle pohybuje kdesi mezi kafkovským absurdním dramatem, které nastává téměř vždy při pokusu o přechod jednoho z desítek izraelských checkpointů, a prostou šikanou ze strany izraelských bezpečnostních složek. V pásmu Gazy je pak situace díky izraelské a egyptské blokádě už jen zoufalá a beznadějně depresivní.