Konflikt v Gaze: něco se nezměnilo, něco je jinak

Petr Jedlička

Současný konflikt mezi Izraelem a obyvateli pásma Gazy je v určitých rysech stejný jako dva předchozí, v určitých ale jiný. Právě ode změn se přitom odvíjejí možnosti jeho dalšího vývoje.

Zdá se to být pořád dokola a do značné míry i je: izraelské autority nařídí nějaký zásah, razii či mimosoudní popravu a militanti z Gazy odpoví raketami. Ty vždy zraní pár Izraelců a poboří několik budov, někdy i někoho zabijí. Na to pak reaguje zase izraelská armáda, a v posledku přijde o život desetinásobek až stonásobek Palestinců.

V rámci odvety zničí izraelská armáda také značnou část infrastruktury Hamásu, to jest domy jeho velitelů a sídla jeho institucí, podloudnické tunely, výcviková centra, výrobny nábojů a podobě, přičemž za plánovací centrum či továrnu na zbraně je zpětně označena vždy i nějaká ta škola, nemocnice nebo mešita, která se jaksi připlete do palby.

Momentka z Gazy po útoku. Foto Šaríf Šahír, OSN

Egyptská rozvědka nakonec zprostředkuje klid zbraní, Hamás prohlásí, že izraelský útok odrazil, a Izrael oznámí, že ochromil hamáskou bojeschopnost. Všichni mocní jsou spokojení, dokud Hamás zase nenazbrojí a dokud se nesemele zase nějaký incident, který je třeba exemplárně oplatit.

Toto je ono klasické. Nyní to v současné situaci nové.

Za prvé, Hamás už není sám. V pásmu Gazy dnes působí přes 1200 militantních skupin nejrůznější povahy. Některé z nich sice existovaly i době předchozích krizí — při náletech v roce 2012 (operace Vracející se ozvěna a Pilíř obrany), nebo dokonce i při pozemní intervenci v roce 2008 (operace Lité olovo) —; nyní jsou ale silnější. Od vyrabování Kaddáfího skladů v Libyi jsou také lépe vyzbrojené a především: jsou mnohem početnější, a tak hůře kontrolovatelné.

Za druhé, Hamás je — paradoxně — zároveň nebývale osamocený. S převratem v Egyptě přišel o podporu Muslimského bratrstva, s válkou v Sýrii přišel o zázemí pro exilové vedení. Podporu Hamásu seškrtal s nástupem nového prezidenta také Írán a své dotace pro sociální služby v Gaze snížilo rovněž OSN.

Režim v Kataru a soukromí dárci z Arábie platí stále, jejich příspěvky ale nestačí. V Gaze už před nálety netekla pravidelně pitná voda, vypadávala elektřina a 46 tisíc zaměstnanců kvazistátní správy dostávalo jen necelou, anebo vůbec žádnou výplatu.

Za třetí, ještě před současným vyhrocením přišel Hamás o 1200 tunelů na Sinaj a o 70 poboček na Západním břehu. Oboje přitom řadu let pracně budoval. Tunely zničili Egypťané, pobočky pozavíraly izraelské jednotky, které to dostaly za vedlejší úkol při pátrání po třech židovských studentech, jejichž červnový únos ostatně dnešní eskalaci odstartoval — tedy alespoň z masmediálního pohledu.

A proto všechno za čtvrté, Hamás je nyní v daleko zoufalejší situaci, než kdy dříve. Přišel o hegemonii, o spojence, o peníze i o zázemí. Zbývá mu 16 tisíc ozbrojenců a image neoblomného Hnutí islámského odporu — páteře palestinského vzdoru. Proto najednou ty výzvy ke třetí intifádě, proto obavy, že tentokrát k ní může — na rozdíl od minulých let — opravdu dojít.

Možnosti vývoje

Jak moc se tedy vše může ještě vyhrotit? Nabízejí se tři perspektivy. Navzdory mediální image i sebestylizaci organizace samotné to byl právě Hamás, kdo násilí vůči Izraelcům v posledních letech zabraňoval. Na izraelské území sice dopadlo i v roce 2013 70 a letos na jaře 200 raket, Hamás však neodpálil jedinou z nich. Jeho 900členný sbor naopak vyhledával a systematicky pacifikoval ty skupiny, které se pokoušely narušit klid zbraní platný od listopadu 2012.

Hamás zavedl v Gaze drakonická pravidla, jež mu na jednu stranu umožnila zvládnout sociální napětí a zlikvidovat nejmilitantnější konkurenty včetně Al-Káidy, na druhou stranu však odcizila mladou generaci probuzenou arabským jarem. Není oblíbený, stále je ale schopný udržovat pořádek. Někoho takového izraelská vláda potřebuje. V první — a dnes asi nejpravděpodobnější — perspektivě tedy už k žádnému likvidačnímu tažení nedojde a hlavní otázkou zůstává, nakolik se ještě odhodlá izraelská armáda Hamás oslabit.

Další novinkou v současné situaci je ovšem existence nefunkční, ale plnoprávné vlády palestinské národní jednoty. Ta je pod kontrolou samosprávy na Západním břehu, de jure má ale pravomoci i nad Gazou. A také tohoto mohou izraelští mocní využít: vystupňovat napětí, spustit pozemní operaci a po rozvrácení veškerých kvazisprávních struktur v Gaze nechat palestinskou vládu, ať jejich zbytky zaplní svými lidmi — to je další možnost.

Konečně v třetí perspektivě Palestinci skutečně povstanou; zanechají stávajících provokací a odplat a začnou opravdu bojovat. Činit tak případně budou guerillově a za pomoci zoufalých prostředků jako při druhé intifádě. V poli izraelské armádě pochopitelně konkurovat nemohou.

Patří se připomenout, že rovněž v Izraeli vládne dnes někdo jiný než v letech předchozích krizí, že tamní ministři užívají ostřejší slovník a že mají extrémističtější názory. Politika ani oficiální argumentace izraelské vlády se ale nemění.

V zásadě stejný zůstává také režim izraelské kvaziokupace a neochota Hamásu popřít vlastní totožnost uznáním Izraele jako židovského státu, odzbrojením a splněním dalších podmínek.

Zjevně se změnily postoje Spojených států, které uznaly ke vzteku Izraele novou palestinskou vládu, třebaže třetinu jejích ministrů-technokratů nominoval Hamás; zde je však otázkou, zda nešlo spíše o symbolickou změnu. A obtížně uchopitelné zůstávají i sociální poměry v Gaze — zjevně příšerné, ale těžko říci, jak dlouho udržitelné.

Stále platí, že na střet jakéhokoliv typu doplácejí civilisté, stále platí, že hlavní angloamerická média mají tendenci vážit izraelský a palestinský život různě, a stále platí, že každý podobný konflikt zvyšuje na obou stranách podíl těch, kteří si myslí, že s protistranou je možný mír pouze vítězný. Ale to už jsme zpátky zase u klasického.

    Diskuse
    July 11, 2014 v 12.24
    Jako obvykle, výborný článek Petra Jedličky
    Články pana Jedličky budí dojem, že ho opravdu zajímá, co se v tom zahraničí vlastně děje a snaží se to zjistit. Věc v naší žurnalistice téměř nevídaná, většinou se člověk hlavně dočte, jaké poučení si z toho zahraničního dění má vzít pro domácí scénu, nebo je tam jen recyklována propaganda jedné či druhé strany. Asi je to tak snazší. Věřím, že za články pana Jedličky je hodně práce. Děkuji.
    July 11, 2014 v 13.38
    Petře,
    myslíš, že dvojice termínů "kvazisprávní struktury v Gaze" a "kvaziokupace" adekvátně popisuje situaci na daném území? Budí to dojem, že jde na obou stranách o jakousi hru - přitom jde o těžký konflikt s brutální převahou jedné strany; Gaza je fakticky blokovaná a Izrael v ní na dálku organizuje cosi jako humanitární katastrofu.
    July 11, 2014 v 15.34
    Díky moc pane Kubičko, ono je to dáno hlavně podmínkami práce v DR, které mi umožňují zkoumat složitější témata déle a důkladněji. Někdy, když se bavím s kolegy z jiných médií, zjišťuji, že jim nadřízení dávají na analytické komentáře, nebo dokonce i na analýzy čas maximálně přes noc, což se na výsledku nutně projeví.
    July 11, 2014 v 16.19
    Honzo,
    ano, ty termíny užívám schváleně a rád vysvětlím proč. V případě "kvazisprávních struktur" jde o výraz prorostlosti místních (jakoby)státních institucí se strukturami Hamásu, a to zejména v administrativní, ale i třeba v sociální nebo ve školské oblasti. Hamás si někdejší správní struktury usurpoval a ty dnes plní kromě svých původních účelů i jiné, dané zájmy a poltikou organizace.

    Za zmínku též stojí, že Hamás už dávno nemá k vládnutí demokratický mandát - legitimita, s níž mohl vládnout po vyhraných volbách v roce 2006, vypršela nejpozději s koncem příslušného funkčního období, pokud ne již s převratem v roce 2007. Hamás dnes v Gaze vládne v zásadě feudálně (ve smyslu tradičního panství i ve smyslu existence vazeb patrimoniální ochrany), třebaže - jak zmíněno v textu - už ne jako všemocný hegemon.

    A k teď té "kvaziokupaci": za prvé, okupace má podle mezinárodního práva určitá pravidla (myslím teď zejména ta ve vztahu k okupovaným), která Izrael nedodržuje, a za druhé, okupace předpokládá přímou kontrolu, okupační správu. Také ta v Gaze chybí.

    Humanitární poměry v pásmu samozřejmě nezlehčuji, ale přesvědčení o izraelské okupaci Gazy z uvedených důvodů nesdílím, i když se ten termín běžně v levicových kruzích používá. V Gaze je Izraelem dnes opravdu okupován pouze úzký pás u hranice, který leží za zelenou linií, přičemž izraelské autority udržují okupační režim též ve vzduchu a na vodě. Zbytek, tedy téměř celé území pásma, podléhá režimu blokády. Proto to kvazi-.

    Poměry na Západním břehu jsou samozřejmě něco jiného - to, že jsou vojenské bezpečnostní zóny a území v osadnickém záboru okupované, je podle mě bez diskuze.
    July 11, 2014 v 22.46
    Kde se bere to zrní?
    Děkuji za vysvětlení. Moderní žurnalistika mi často připadá jako mlýny, které melou ne sice úplně naprázdno, ale toho zrní - tedy informací - je tam málo. Ovšem, podle Bělohradského je všechno komentář, ale někdy to vypadá tak, že se tahle pravda vzala u nás až moc doslova a komentátoři jen komentují jiné komentáře, z těch si berou to informační zrní, to sdílené zrní přemelou na jinou mouku a nových informací je nakonec dost málo.

    Dost lituji, že Haaretz a Jerusalem Post většinu svého obsahu znepřístupnili nepředplatitelům. Dokud byly dostupné, mohl si člověk přece jen udělat pestřejší představu o tom, o čem se v Izraeli mluví. Často se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že opravdu rozumí tomu, co se mezi Izraelem a Palestinou děje, ale většinou uvádějí pořád těch samých pár příkladů.
    July 12, 2014 v 12.41
    Hmm, podle mě souvisí i toto s tím nedostatkem času a prostoru na pořádnou práci ... když není, prostě se jenom překládají už předkousané věci z Reuters a BBC do Čtk, odkud to ostatní prostě překlopí.

    V ČR jinak o tématu píše poměrně kompetentně Marek Čejka na svém blogu a vyznají se i Jan Fingerland z ČRO Plus (proizraelský důraz) a Šádí Šanaáh z Glopolisu (propalestinský důraz). Irena Kalhousová, Daniel Veselý a Gita Zbavitelová mají taky vhled, ale na můj vkus mají vždy dopředu až moc jasno.