Zdá se to být pořád dokola a do značné míry i je: izraelské autority nařídí nějaký zásah, razii či mimosoudní popravu a militanti z Gazy odpoví raketami. Ty vždy zraní pár Izraelců a poboří několik budov, někdy i někoho zabijí. Na to pak reaguje zase izraelská armáda, a v posledku přijde o život desetinásobek až stonásobek Palestinců.

V rámci odvety zničí izraelská armáda také značnou část infrastruktury Hamásu, to jest domy jeho velitelů a sídla jeho institucí, podloudnické tunely, výcviková centra, výrobny nábojů a podobě, přičemž za plánovací centrum či továrnu na zbraně je zpětně označena vždy i nějaká ta škola, nemocnice nebo mešita, která se jaksi připlete do palby.

↗

Momentka z Gazy po útoku. Foto Šaríf Šahír, OSN

Egyptská rozvědka nakonec zprostředkuje klid zbraní, Hamás prohlásí, že izraelský útok odrazil, a Izrael oznámí, že ochromil hamáskou bojeschopnost. Všichni mocní jsou spokojení, dokud Hamás zase nenazbrojí a dokud se nesemele zase nějaký incident, který je třeba exemplárně oplatit.

Toto je ono klasické. Nyní to v současné situaci nové.

Za prvé, Hamás už není sám. V pásmu Gazy dnes působí přes 1200 militantních skupin nejrůznější povahy. Některé z nich sice existovaly i době předchozích krizí — při náletech v roce 2012 (operace Vracející se ozvěna a Pilíř obrany), nebo dokonce i při pozemní intervenci v roce 2008 (operace Lité olovo) —; nyní jsou ale silnější. Od vyrabování Kaddáfího skladů v Libyi jsou také lépe vyzbrojené a především: jsou mnohem početnější, a tak hůře kontrolovatelné.

Za druhé, Hamás je — paradoxně — zároveň nebývale osamocený. S převratem v Egyptě přišel o podporu Muslimského bratrstva, s válkou v Sýrii přišel o zázemí pro exilové vedení. Podporu Hamásu seškrtal s nástupem nového prezidenta také Írán a své dotace pro sociální služby v Gaze snížilo rovněž OSN.

Režim v Kataru a soukromí dárci z Arábie platí stále, jejich příspěvky ale nestačí. V Gaze už před nálety netekla pravidelně pitná voda, vypadávala elektřina a 46 tisíc zaměstnanců kvazistátní správy dostávalo jen necelou, anebo vůbec žádnou výplatu.

Za třetí, ještě před současným vyhrocením přišel Hamás o 1200 tunelů na Sinaj a o 70 poboček na Západním břehu. Oboje přitom řadu let pracně budoval. Tunely zničili Egypťané, pobočky pozavíraly izraelské jednotky, které to dostaly za vedlejší úkol při pátrání po třech židovských studentech, jejichž červnový únos ostatně dnešní eskalaci odstartoval — tedy alespoň z masmediálního pohledu.

A proto všechno za čtvrté, Hamás je nyní v daleko zoufalejší situaci, než kdy dříve. Přišel o hegemonii, o spojence, o peníze i o zázemí. Zbývá mu 16 tisíc ozbrojenců a image neoblomného Hnutí islámského odporu — páteře palestinského vzdoru. Proto najednou ty výzvy ke třetí intifádě, proto obavy, že tentokrát k ní může — na rozdíl od minulých let — opravdu dojít.

Možnosti vývoje

Jak moc se tedy vše může ještě vyhrotit? Nabízejí se tři perspektivy. Navzdory mediální image i sebestylizaci organizace samotné to byl právě Hamás, kdo násilí vůči Izraelcům v posledních letech zabraňoval. Na izraelské území sice dopadlo i v roce 2013 70 a letos na jaře 200 raket, Hamás však neodpálil jedinou z nich. Jeho 900členný sbor naopak vyhledával a systematicky pacifikoval ty skupiny, které se pokoušely narušit klid zbraní platný od listopadu 2012.

Hamás zavedl v Gaze drakonická pravidla, jež mu na jednu stranu umožnila zvládnout sociální napětí a zlikvidovat nejmilitantnější konkurenty včetně Al-Káidy, na druhou stranu však odcizila mladou generaci probuzenou arabským jarem. Není oblíbený, stále je ale schopný udržovat pořádek. Někoho takového izraelská vláda potřebuje. V první — a dnes asi nejpravděpodobnější — perspektivě tedy už k žádnému likvidačnímu tažení nedojde a hlavní otázkou zůstává, nakolik se ještě odhodlá izraelská armáda Hamás oslabit.

Další novinkou v současné situaci je ovšem existence nefunkční, ale plnoprávné vlády palestinské národní jednoty. Ta je pod kontrolou samosprávy na Západním břehu, de jure má ale pravomoci i nad Gazou. A také tohoto mohou izraelští mocní využít: vystupňovat napětí, spustit pozemní operaci a po rozvrácení veškerých kvazisprávních struktur v Gaze nechat palestinskou vládu, ať jejich zbytky zaplní svými lidmi — to je další možnost.

Konečně v třetí perspektivě Palestinci skutečně povstanou; zanechají stávajících provokací a odplat a začnou opravdu bojovat. Činit tak případně budou guerillově a za pomoci zoufalých prostředků jako při druhé intifádě. V poli izraelské armádě pochopitelně konkurovat nemohou.

Patří se připomenout, že rovněž v Izraeli vládne dnes někdo jiný než v letech předchozích krizí, že tamní ministři užívají ostřejší slovník a že mají extrémističtější názory. Politika ani oficiální argumentace izraelské vlády se ale nemění.

V zásadě stejný zůstává také režim izraelské kvaziokupace a neochota Hamásu popřít vlastní totožnost uznáním Izraele jako židovského státu, odzbrojením a splněním dalších podmínek.

Zjevně se změnily postoje Spojených států, které uznaly ke vzteku Izraele novou palestinskou vládu, třebaže třetinu jejích ministrů-technokratů nominoval Hamás; zde je však otázkou, zda nešlo spíše o symbolickou změnu. A obtížně uchopitelné zůstávají i sociální poměry v Gaze — zjevně příšerné, ale těžko říci, jak dlouho udržitelné.

Stále platí, že na střet jakéhokoliv typu doplácejí civilisté, stále platí, že hlavní angloamerická média mají tendenci vážit izraelský a palestinský život různě, a stále platí, že každý podobný konflikt zvyšuje na obou stranách podíl těch, kteří si myslí, že s protistranou je možný mír pouze vítězný. Ale to už jsme zpátky zase u klasického.