Na několika místech Jeruzaléma, včetně křesťanských kostelů a dalších objektů, se v posledních dnech objevily nenávistné nasprejované nápisy. Požadují „smrt Arabům, křesťanům a všem, kdo nenávidí Izrael“, útočí na křesťany („křesťané jsou opice“) i na osobu Ježíše. Nápisy místy provázejí svastiky. Tato vlna nenávistných projevů vychází z kruhů radikálních osadníků na Západním břehu, v poslední době se však šíří i na vlastní území Izraele.

Načasování nejnovější sprejerské akce může souviset i s brzkou návštěvou papeže Františka v Izraeli a Palestině, která se má uskutečnit 24. až 26. května. Návštěva má zahrnovat mimo jiné setkání se zástupci palestinských křesťanů, které židovští extremisté zjevně pokládají za své nepřátele.

Nová vlna osadnického násilí

Nejde však zdaleka jen o urážlivé nápisy. Osadnický teror na Západním břehu již dlouho obnáší útoky na domy Palestinských Arabů, na mešity, děti jdoucí do školy, ničení majetku včetně hlavního zdroje obživy, olivových stromů. Zdá se, že intenzita útoků se spíše stupňuje, jakoby v odpověď na bezvýchodnost jednání mezi Izraelem a Palestinci a palestinské útoky z Gazy pravidelně následované masivní izraelskou vojenskou odvetou.

Nová vlna těchto nenávistných projevů zcela nepochybně vychází z prostředí radikálních osadnických kruhů ze Západního břehu, které sice představují v rámci izraelské společnosti menšinu, ale jejich vliv je stále větší, stejně jako radikálnost jejich postojů. Osadnický extremismus je obecně považován za problém, ale nikdo ho skutečně neřeší.

Příčinou je zřejmě fakt, že v Izraeli chybí politická vůle k radikálnímu postupu. Osadníci jsou jednak sami o sobě vlivnou a hlavně hlasitou skupinou, jednak jsou zřejmě pro mnohé Izraelce stále jakýmsi symbolem, ztělesněním snu o Velkém Izraeli zahrnujícím i „Judsko a Samařsko“, tedy území státu Palestina na Západním břehu. Proto i jejich nepřijatelné, násilné a kriminální jednání je přijímáno s jistou shovívavostí.

S tím, jak se prohlubuje vzájemná nedůvěra, neporozumění a nenávist mezi většinou izraelské společnosti a většinou společnosti palestinské, přibývá volání po radikálních krocích. Na izraelské straně to mimo jiné znamená snahy o omezování činnosti (mimo jiné neúměrným zdaněním či dokonce zákazem registrace) nevládních organizací, které se zaměřují také na práva Palestinců. 

Druhou stranou téže mince je vzrůst radikálních až extrémních postojů na izraelské straně. Vzhledem k historii a zakládající ideji (či mýtu) Izraele, jímž není nic jiného než vytvoření bezpečného úkrytu před antisemitismem a rasismem, nejsou rasistické a antiarabské (a tedy rovněž antisemitské) útoky ničím jiným než útokem na samotnou duši Izraele.

Spisovatel prolamuje tabu

Jedním z hrdinů tohoto boje o duši Izraele se v posledních dnech stal zřejmě nejslavnější izraelský spisovatel dneška Amos Oz, který se dlouhodobě vyslovuje proti fanatismu na všech stranách a pro dvoustátní řešení a vznik životaschopného palestinského státu. Oz přirovnal (stylově v den veřejné oslavy svých 75. narozenin) nenávistné projevy dnešních izraelských radikálů k evropským neonacistům.

Oz se přitom nezastavil u kritiky osadnických radikálů a krajní pravice, ale zaútočil i na Netanjahuovu vládní stranu Likud, která je podle něj ve vleku osadnických extremistů a jejich rabínů. Odpovědnost za to, že zemi de facto vládnou fundamentalističtí duchovní, nese podle Oze nováček v izraelské vládě Jair Lapid, který vstupem do Netanjahuovy vlády zradil své voliče.

Za své věcně zcela přiměřené vyjádření byl spisovatel okamžitě tvrdě napaden radikálními osadníky. Podle jednoho z představitelů osadnických radikálů by měl dostat „Nobelovu cenu za rasismus“. Osadníci také podali na Oze zřejmě vážně míněné udání na policii. Spisovatel je ze strany izraelské krajní pravice trvale napadán, nechybí jeho přirovnávání k Hitlerovi.

Nyní však Amos Oz zjevně překročil jisté tabu. I mnozí politici izraelské pravice vlnu nenávistných nápisů odsoudili, ovšem jakékoli jejich přirovnání k nacismu a dokonce i k neonacismu pokládají za nepřijatelné, protože „rozmělňuje památku holocaustu“. V případě nápisů hlásajících smrt pro všechny příslušníky etnika a navíc provázených svastikami se ovšem tento přístup (kritizovaný promyšleně např. N. Finkelsteinem) ukazuje jako křiklavě pokrytecký.

Odsouzeni k nenávisti?

Navenek se zdá, že všichni obyvatelé malé, ale dějinami až k neunesení navštívené a přetížené zemičky jsou nevyhnutelně odsouzeni k vzájemné nenávisti. Krach současného kola „mírového procesu“, stejně jako pozvolna se rýsující dohoda mezi znepřátelenými palestinskými frakcemi, Fatahem a Hamásem, vypadají na první pohled jako špatné zprávy, potvrzení celkové beznaděje.

Může tomu ale být i jinak. Dohoda mezi palestinskými stranami (k níž je pravděpodobně reálně ještě daleko) je nutnou podmínkou k tomu, aby se mohlo vážně uvažovat o skutečném palestinském státu. Ten je zase pro mnoho realisticky uvažujících lidí i na izraelské straně jediným řešením, které může do budoucna zachovat nejen většinově židovský charakter, ale možná i samotnou existenci Izraele.

Bude záležet na tom, zda se v Izraeli, ale i v Palestině, najde dost odvážných lidí, kteří tak jako Amos Oz budou nazývat projevy nenávisti a násilí pravým jménem, a zároveň požadovat spravedlivé uspořádání zachovávající práva obou stran. Pokud se najdou, nemusí být odsouzení k nenávisti pravomocné a definitivní.

Společný protest proti nenávistným nápisům sjednotil před sídlem vlády židovské i arabské aktivisty a další veřejnost. Snad tento hlas nebude slabší než hlas nenávisti.