Projekt Noama Daroma se týká pozoruhodné kolekce Muzea současného umění v Teheránu, jež bylo postaveno v 70. letech podle návrhu Kamrana Diby, který se na budování této kolekce podílel a zároveň se stal prvním ředitelem nové instituce. Podařilo se mu shromáždit reprezentativní a edukativní sbírku pokrývající rozpětí od impresionismu až k současnému umění a ta získala pověst největší kolekce západního modernismu mimo euroamerický prostor. Islámská revoluce z roku 1979 ukončila šáhův prozápadně orientovaný režim a Muzeum, otevřené jen krátce před tím, muselo přijmout radikálně odlišné podmínky fungování. Jeho kolekce se dostala do paradoxní situace nežádoucího artiklu a zůstala úplně nebo částečně nepřístupná.

Právě na tento paradox se ve svém dlouhodobém projektu Darom soustřeďuje. Nejprve jako svou diplomní práci prezentoval kartonový model muzejní budovy, pohlednice se snímkem z jejího interiéru, zvukový záznam přečteného seznamu umělců, jež jsou v kolekci zastoupeni, a tištěný záznam jeho rozhovoru s „agentem“, kterého do Íránu vyslal (jako člověk izraelského občanství sám zemi navštívit nemůže). Podařilo se mu tehdy vícenásobně zvýraznit distanci mezi kolekcí a jejím publikem. Model, pohlednice, zvukový i tištěný záznam jsou jen různými formami zprostředkování nedostupné zkušenosti.

V další fázi prezentoval svoji diplomku v mírně obměněné podobě na výstavě Startpoint v pražském centru současného umění DOX. Při té příležitosti se mu podařilo pozvat do Prahy Kamrana Dibu, který architekturu muzejní budovy i kurátorskou koncepci její kolekce objasnil při trojici přednášek. Na současné výstavě v malé galerii etc. potom prezentuje katalog muzejní kolekce, v němž jsou popisky jednotlivých položek přelepeny útržky nelineárního příběhu o návštěvě Muzea.