↗

Piráti by měli upustit od politického flagelantství, přestat bičovat ty, kteří se odchýlí od bezpečného směru, a pokračovat v divoké plavbě v rozbouřených politických vodách. Malba Peter Newark Historical Pictures, Bridgeman Images

V zásadě existují dva typy politických stran či hnutí. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, zdali vznikla autenticky, nebo se za jejich vznikem skrývá skrytý úmysl. U prvních jsou důležité ideje či hodnoty, kvůli kterým vznikly, kvůli nimž existují a jež se snaží ve společnosti prosadit. Pokud začne strana tápat a ztrácet ideový směr, který jí byl původně vlastní, stává se z ní stéblo trávy unášené větrem. Vír událostí ji nese dál, aniž by je měla schopnost účinně ovlivňovat.

Právě do takového stavu doputovala i Pirátská strana, jak názorně ukazuje aktuální kauza kolem Pirátky Janky Michailidu, jež si dovolila zajít na diskuzní akci s názvem Dny antikapitalismu.

Pirátský modus operandi

Vznik českých Pirátů původně podobně jako u prvních švédských Pirátů podnítily represe vůči tehdy ještě nekontrolovanému internetu, který se dočasně vymkl z ustálených státně-regulačních mechanismů. Technologická novinka způsobila i změnu paradigmatu, na kterou se „kamenné“ struktury globálního establishmentu musely teprve adaptovat.

U českých Pirátů rezonovalo v roce jejich vzniku (2009) i celkové zklamání ze stavu polistopadové české politické scény. Proto se do stanov promítl prvek přímé demokracie (referenda) i požadavek na transparentnost politiky. S těmito dvěma silnými požadavky — svobodné šíření informací a změna politického stylu — se Pirátům postupně dařilo přitahovat příznivce i voliče a ovlivňovat nejprve společenskou debatu, ale i některá politická rozhodnutí.

Ve vrcholných chvílích strana dokázala mobilizovat i desetitisíce lidí a uspořádat celostátní demonstrace, jako byl boj proti mezinárodní obchodní dohodě ACTA, což představovalo na české poměry slušný výkon. Po „dobytí“ první pirátských bašt v roce 2014 (Mariánské lázně 21 %, Praha 5 %) začali být Piráti bráni vážně. Trend stvrdili vstupem do parlamentu na podzim roku 2017.

Ačkoli leitmotivem pirátské kampaně v roce 2017 bylo „Pusťte nás na ně!“, současně už se projevovala tendence, že o radikální změnu straně nepůjde a vedení strany bylo už také ochotnější pohodlně zakotvit v klidné zátoce a poslušně se začlenit do stávajících politických pořádků.

Příznačně to na jaře 2017 ukázalo „odstřelení“ místopředsedy Ivo Vašíčka za jeho nešikovné vyjádření, následované mediálním tlakem a skandalizací na sociálních sítích. Tento modus operandi se poté opakoval v různých dalších podobách, ať už šlo o kauzu senátní kandidatury Tomáše Tožičky nebo první kauzu údajné komunistky Janky Michailidu při volbě předsednictva strany v lednu 2022.

Pirátský appeasement

Nešlo ovšem pouze o různé osobnosti, stranické špičky se postupně omlouvaly za kde co: za nápad využít v Praze statistická data spotřeby elektřiny (kauza elektroměry), při kampani PirStanu za návrh zvýšit daň z nemovitosti, kterou — ejhle — tato vláda s pirátskou účastí navrhuje nyní zvýšit. Ihned po volbách 2021 pak přímo Olga Richterová odpískala šanci prosadit manželství pro všechny, ačkoli šlo spíše o momentální slabost a rovné manželství dál prosazuje, v klíčovou chvíli to byla politická chyba.

Reálně tak docházelo k tomu, že strana postupně s vlastními klíčovými tématy ztrácela i svou identitu a schopnost vůbec něco ze svého programu s úspěchem politicky prosadit. Dnes v lepším případě — až na pár výjimek — politicky příštipkaří, pokud rovnou nepopírá, kvůli čemu původně vlastně vznikla a co bylo jejím smyslem.

Jakkoli mohl být vzhledem k rigiditě tradičních stran zpočátku styl omlouvání se za vlastní — ať už skutečné, či pouze domnělé — přešlapy osvěžující, postupně se stal až toxickým. Vyklidil tak pole představě, že Piráty je třeba vychovávat, protože jsou nedospělí, nerozumní, prostě takové politické děti.

Opravdu mohli pirátští představitelé očekávat, že uhlazování hran a vyhýbání se střetům povede k tomu, že je nepřátelský svět kolem začne mít rád? Pokud si to mysleli, byli samozřejmě naivní. Nic takového se nikdy nestalo a nestane. Převládající veřejné mínění i politická konkurence jen začali Piráty vnímat jako politicky slabé až směšné.

Devastující dopady nesebevědomého přístupu pirátského vedení působí samozřejmě i na členskou základnu. Nejistota, kdy kladivo nemilosti dopadne na kteréhokoliv člena, jenž se odváží prezentovat svůj názor a nápad, je demotivující. Někteří proto stranu raději preventivně opustili sami. Jeden dlouholetý člen strany situaci shrnul lapidárně: „Nečti knížky, nikam nechoď, jen drž hubu a mávej!“

Míra ochoty činit veřejné pokání skoro za cokoli už dosahuje mezi Piráty a Pirátkami až absurdních rozměrů. Sebemrskačství je bezesporu zajímavý prvek politického provozu, jenže je bohužel ve výsledku úplně k ničemu. Piráti by měli upustit od politického flagelantství, přestat bičovat ty, kteří se odchýlí od bezpečného směru, a pokračovat v divoké plavbě v rozbouřených politických vodách.