Piráti by se měli vrátit do rozbouřených vod. Jejich flagelantství je komické
Dalibor ZáhoraPirátská strana přinesla do české politiky svěží vítr. Jakmile však dosáhla prvních úspěchů, přizpůsobila se politickému provozu a novým pohledům se brání, seč může. Pokud má uspět, musí se vrátit k dravosti, jež stála u jejích počátků.
V zásadě existují dva typy politických stran či hnutí. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, zdali vznikla autenticky, nebo se za jejich vznikem skrývá skrytý úmysl. U prvních jsou důležité ideje či hodnoty, kvůli kterým vznikly, kvůli nimž existují a jež se snaží ve společnosti prosadit. Pokud začne strana tápat a ztrácet ideový směr, který jí byl původně vlastní, stává se z ní stéblo trávy unášené větrem. Vír událostí ji nese dál, aniž by je měla schopnost účinně ovlivňovat.
Právě do takového stavu doputovala i Pirátská strana, jak názorně ukazuje aktuální kauza kolem Pirátky Janky Michailidu, jež si dovolila zajít na diskuzní akci s názvem Dny antikapitalismu.
Pirátský modus operandi
Vznik českých Pirátů původně podobně jako u prvních švédských Pirátů podnítily represe vůči tehdy ještě nekontrolovanému internetu, který se dočasně vymkl z ustálených státně-regulačních mechanismů. Technologická novinka způsobila i změnu paradigmatu, na kterou se „kamenné“ struktury globálního establishmentu musely teprve adaptovat.
U českých Pirátů rezonovalo v roce jejich vzniku (2009) i celkové zklamání ze stavu polistopadové české politické scény. Proto se do stanov promítl prvek přímé demokracie (referenda) i požadavek na transparentnost politiky. S těmito dvěma silnými požadavky — svobodné šíření informací a změna politického stylu — se Pirátům postupně dařilo přitahovat příznivce i voliče a ovlivňovat nejprve společenskou debatu, ale i některá politická rozhodnutí.
Ve vrcholných chvílích strana dokázala mobilizovat i desetitisíce lidí a uspořádat celostátní demonstrace, jako byl boj proti mezinárodní obchodní dohodě ACTA, což představovalo na české poměry slušný výkon. Po „dobytí“ první pirátských bašt v roce 2014 (Mariánské lázně 21 %, Praha 5 %) začali být Piráti bráni vážně. Trend stvrdili vstupem do parlamentu na podzim roku 2017.
Ačkoli leitmotivem pirátské kampaně v roce 2017 bylo „Pusťte nás na ně!“, současně už se projevovala tendence, že o radikální změnu straně nepůjde a vedení strany bylo už také ochotnější pohodlně zakotvit v klidné zátoce a poslušně se začlenit do stávajících politických pořádků.
Příznačně to na jaře 2017 ukázalo „odstřelení“ místopředsedy Ivo Vašíčka za jeho nešikovné vyjádření, následované mediálním tlakem a skandalizací na sociálních sítích. Tento modus operandi se poté opakoval v různých dalších podobách, ať už šlo o kauzu senátní kandidatury Tomáše Tožičky nebo první kauzu údajné komunistky Janky Michailidu při volbě předsednictva strany v lednu 2022.
Pirátský appeasement
Nešlo ovšem pouze o různé osobnosti, stranické špičky se postupně omlouvaly za kde co: za nápad využít v Praze statistická data spotřeby elektřiny (kauza elektroměry), při kampani PirStanu za návrh zvýšit daň z nemovitosti, kterou — ejhle — tato vláda s pirátskou účastí navrhuje nyní zvýšit. Ihned po volbách 2021 pak přímo Olga Richterová odpískala šanci prosadit manželství pro všechny, ačkoli šlo spíše o momentální slabost a rovné manželství dál prosazuje, v klíčovou chvíli to byla politická chyba.
Reálně tak docházelo k tomu, že strana postupně s vlastními klíčovými tématy ztrácela i svou identitu a schopnost vůbec něco ze svého programu s úspěchem politicky prosadit. Dnes v lepším případě — až na pár výjimek — politicky příštipkaří, pokud rovnou nepopírá, kvůli čemu původně vlastně vznikla a co bylo jejím smyslem.
Jakkoli mohl být vzhledem k rigiditě tradičních stran zpočátku styl omlouvání se za vlastní — ať už skutečné, či pouze domnělé — přešlapy osvěžující, postupně se stal až toxickým. Vyklidil tak pole představě, že Piráty je třeba vychovávat, protože jsou nedospělí, nerozumní, prostě takové politické děti.
Opravdu mohli pirátští představitelé očekávat, že uhlazování hran a vyhýbání se střetům povede k tomu, že je nepřátelský svět kolem začne mít rád? Pokud si to mysleli, byli samozřejmě naivní. Nic takového se nikdy nestalo a nestane. Převládající veřejné mínění i politická konkurence jen začali Piráty vnímat jako politicky slabé až směšné.
Devastující dopady nesebevědomého přístupu pirátského vedení působí samozřejmě i na členskou základnu. Nejistota, kdy kladivo nemilosti dopadne na kteréhokoliv člena, jenž se odváží prezentovat svůj názor a nápad, je demotivující. Někteří proto stranu raději preventivně opustili sami. Jeden dlouholetý člen strany situaci shrnul lapidárně: „Nečti knížky, nikam nechoď, jen drž hubu a mávej!“
Míra ochoty činit veřejné pokání skoro za cokoli už dosahuje mezi Piráty a Pirátkami až absurdních rozměrů. Sebemrskačství je bezesporu zajímavý prvek politického provozu, jenže je bohužel ve výsledku úplně k ničemu. Piráti by měli upustit od politického flagelantství, přestat bičovat ty, kteří se odchýlí od bezpečného směru, a pokračovat v divoké plavbě v rozbouřených politických vodách.
Autor článku kritizuje, že česká strana Pirátů opouští své ideové pozice; ale sám nijak nevysvětluje, v čem by tyto základní nosné ideje měly vlastně spočívat.
Jak autor sám uvádí, v kořenech - mezinárodního - pirátského hnutí stála revolta proti určitým restrikcím v internetu; to je ovšem velice úzká základna pro trvalejší existenci příslušného politického subjektu; proto se také naprostá většina svého času vzniklých pirátských stran zase rozpadla. Čeští Piráti měli to štěstí že se zrodili ve chvíli kdy ve společnosti - jak autor také konstatuje - existovala vysoká míra frustrace ze standardních politických stran, a existoval tedy hlad, společenská poptávka po politicky protestní straně.
Ovšem; ani z čirého protestu nelze vyžít natrvalo. Jestliže tedy současná česká pirátská strana postupně ustupuje ze scény, pak je to jenom naprosto logický a přirozený důsledek té skutečnosti, že sama prakticky nemá žádný vlastní ideový fundament. A jestli si takový nedokáže v blízké době vytvořit, je docela dobře možné že ji stihne osud její západoevropských pirátských sester - totiž rozpad a upadnutí v zapomnění.
Českou pirátskou stranu, její vyhlídky a snažení bychom měli nahlížet prizmatem aktuální politické situace.
ODS má, zvláště nyní, jen omezený potenciál získat více voličů, spíše se dá čekat jejich úbytek. Důvod spočívá jednak v nepoučitelnosti této strany, jež opět sklouzává k opatřením, jdoucím na úkor většiny obyvatel, ne však nejbohatších, jednak ve skutečnosti, že země se nachází v objektivně nesnadné situaci.
ANO může z týchž, uvedených důvodů profitovat, ale nezdá se, že by jeho podpora byla přijatelným východiskem pro mladší a vzdělanější elektorát. (Vedle nechuti k populismu opoziční praxe a k samotnému Babišovi existují značné pochyby také o prozápadní orientaci hnutí).
Totéž platí v současné době rovněž o ČSSD. Stranu stále limitují nízké volební preference, nedostatečně jasná orientace, nevzrušující angažmá a nedostatek publicity.
Třetí nejsilnější strana, Piráti, se tak nachází v situaci třetího, který se (po volbách) může smát. Neúspěch pirátského projektu na Západě většinou váže na dobré nebo solidní výsledky Zelených. U nás je však situace přesně opačná. Špatná konkurenceschopnost českých Zelených netkví jen v jejich minulém zbezvýznamnění, ale také v jejich ideologické zatvrzelosti. Velká většina lidí, včetně těch, jimž leží příroda na srdci (např. i mě), má k ideálu strany (příp. ideálu, který si se stranou spojují) spíše negativní vztah.
Za naznačených okolností je snaha Pirátů o středovou, výstředností zbavenou politickou image pochopitelná. Zároveň však v některých případech příliš opatrnická a voliče podceňující. Schopnost osvojovat si opomíjené hodnoty, odvážně reagovat a pozitivně překvapit nesmí ustoupit vyčkávací taktice a důvěře přednostně v marketing.
Etablování relativně slušné středové strany je ovšem podstatnou skutečností, jež zaslouží - i z jejího nitra - uznání a respekt. Zároveň však ne strnulost, divné vzdávání díků za to, že něco podobného okolnosti jednou umožnily, nýbrž závazek být alternativou pro nepředpojaté, neusedlé a nedogmatické (duševně) mladší Čechy, s potřebou trochy idealismu v životě a otevřenosti, uvolněnosti a tolerance namísto pravicových instinktů a stereotypů.
Pane Horáku, stále se vše točí kolem toho zásadního bodu, totiž že (čeští) Piráti nemají vlastní ideovou základnu.
A pokud tato chybí, je pak asi dost marným voláním vybízet je k odvaze "osvojovat si opomíjené hodnoty", nebo vůbec vystupovat rozhodněji a razantněji. Kde chybí pevná ideová orientace, tam je možno nějak rozhodně a cílevědomě vystupovat vlastně už jenom v čirém boji o moc; a právě toto bychom si od stále ještě relativně svěží strany Prátů dozajista nepřáli.
Piráti těží především z toho, že ve společnosti existuje poptávka po umírněně levicové, moderní liberální straně; ale jestliže toto je jediným důvodem existence Pirátů, je otázka jestli mohou po volbách být skutečně "smějícím se třetím", nebo naopak někým kdo upadne do zapomnění.
ODS má tu výhodu že je ideově víceméně pevně orientovaná; a i když se její některá současná vládní opatření mohou zdát asociální, to ještě zdaleka neznamená že by se tím měl nějak citelně oslabit její tradiční elektorát. (Ve společnosti ostatně - to se nedá nic dělat - existuje vysoké procento asociální smýšlejících osob, a tedy i voličů.)
Babišovo ANO sice také nemá žádný ideový program v pravém slova smyslu; nicméně tento program byl úspěšně substituován záměrně neideologickým heslem "Makáme!", které pro mnoho voličů zřejmě stále ještě zachovává svou přesvědčivost. A navíc je stále nezanedbatelným faktorem - byť mezitím poněkud pobledlé - charisma vůdčí osoby tohoto hnutí.
ODS ani ANO určitě neodepisuji. K ODS se většina ekonomicky úspěšných jistě i v budoucnu uchýlí, kdykoli budou cítit, že by mírná výše jejich daní mohla být účinně brána v potaz. Na druhou stranu je ovšem skutečností, že z tohoto těží ve straně silný proud, který je v elektorátu pravice jen docela slabě zastoupen. O tom, že populismus ani demagogie, co šance pro současnou opozici, nesejdou záhy na úbytě, žel, vůbec nepochybuji.
V případě Pirátů jde (v souladu s článkem) o to, aby je jejich vlastní sebedisciplinace neučinila pouhou novou přední značkou reálpolitiky bez specifického reformního zaměření a opravdové svobodomyslnosti. Z právě uvedeného, myslím, plyne, že mnozí členové i představitelé strany jistě mají své představy, jaké a jak realizovat společenské změny, jež v jejich očích i v očích jejich elektorátu se rozhodně nepatří ztrácet ze zřetele. Předpokládám, že mezi nimi je i obecná shrnující tendence, již tu já zformuluji takhle. Ať lidé rozhodují spíše (častěji) v zájmu veřejném, než (ať už kohokoli) primárním zájmu finančním. Ve všech oblastech a s vírou, že právě takový přístup je přístupem dobrého hospodáře.