Společnost Coca-Cola vytvořila pro letošní mistrovství světa ve fotbale reklamní kampaň One World, One Game. Jeden ze spotů kampaně vypráví příběh dvou palestinských dívek, které o sobě tvrdí, že chtějí být nejlepšími fotbalistkami na světě. Patnáctiletá Dalal a čtrnáctiletá Ahlam žijí v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu a hrají fotbal za zdejší dívčí tým.

V průběhu spotu obě dívky zdůrazňují svou vášeň pro fotbal a lásku ke své zemi. Jako jediný svůj problém uvádějí konzervativní společnost, která by mohla stát v cestě za jejich fotbalovými sny. Celá epizoda vrcholí tréninkem celého týmu, na který zničehonic přijede stará, oprýskaná dodávka Coca-Cola, vystoupí z ní postarší muž s knírkem, obě dívky si k sobě zavolá a předá jim pozvánku na fotbalové mistrovství světa do Brazílie. Poslední záběry ukazují obě šťastné dívky, jak sedí na palubě minibusu mířícího do jejich vysněné destinace.

Celý spot se i ve chvílích, kdy dívky popisují své problémy, úplně vyhýbá arabsko - izraelskému konfliktu. To je vcelku pochopitelné, do reklamy se takové věci opravdu nehodí a ani na ně v ní není dostatek času. Jednotlivé aspekty konfliktu však celému příběhu Dalal a Ahlam dávají naprosto jiný smysl, a tak je důležité pokusit se jejich příběh rozvést a popsat to, jak by přesun obou dívek do Brazílie probíhal. Stejně tak důležité je pokusit se nastínit dopad konfliktu na životy potenciálních účastnic fotbalového turnaje v Brazílii, které by pocházely nejen z Ramalláhu, ale také z pásma Gazy.

Problémy na Západním břehu Jordánu

Okupace Západního břehu začala v roce 1967 v důsledku Šestidenní války, v rámci níž Izrael podnikl preemptivní útok na okolní státy Egypta, Sýrie a Jordánska. Izrael v této válce velmi rychle zvítězil a získal nová území — Sinajský poloostrov a pásmo Gazy od Egypta, Západní břeh a Východní Jeruzalém od Jordánska a Golanské výšiny od Sýrie. Všechna tato území byla ten samý rok prohlášena za okupovaná rezolucí Radou bezpečnosti OSN č. 242. V ní Rada bezpečnosti vyzývá Izrael ke stažení svých jednotek z „okupovaných území“.

Po začátku okupace v roce 1967 založila izraelská vláda na tomto území první osadu zvanou Kfar Etzion. Od roku 1977 se zakládání izraelských osad na Západním břehu urychlilo, když tehdejší premiér Begin přislíbil svou podporu pro osadnickou politiku, která tak pokračuje do dnes a dokonce nabírá na tempu.

Výsledkem toho je, že v roce 2012 se podle izraelského ministerstva vnitra na Západním břehu nacházelo 121 oficiálně uznaných osad, ve kterých žilo více než 350 000 Izraelců, ve východním Jeruzalému jich žilo okolo 300 000. Důkazem, že tempo výstavby osad se zvyšuje, jsou údaje, podle kterých v roce 2013 Izrael započal s výstavbou 2 534 bytových jednotek, což je množství, které je dvojnásobné oproti předchozímu roku.

Izraelem konstruované osady na okupovaném území jsou podle mezinárodního práva považovány za nelegální, protože porušují Čtvrtou ženevskou úmluvu přijatou mezinárodním společenstvím v roce 1949. Ta zakazuje nucené přemisťování osob z okupovaného území, stejně jako jakékoli přemisťování občanů okupační mocnosti na okupovaná území.

Fakt, že je izraelská osadnická politika proti mezinárodnímu právu, navíc potvrzuje několik rezolucí jak Rady bezpečnosti OSN, tak Valného shromáždění OSN. Izraelské osady na okupovaném území považuje za nelegální podle mezinárodního práva také Evropská unie. Izrael na druhou stranu trvá na tom, že se Čtvrtá ženevská úmluva na daná území nevztahuje.

Pokud osadnická politika jde ruku v ruce s okupací, společně pak za sebou vedou mnohá opatření a společně tak činí z Palestinců nechtěné cizince ve své vlastní zemi. Vrátíme-li se do příběhu Ahlam a Dalal, první potenciální problém na cestě za naplněním jejich snu v podobě návštěvy MS ve fotbale nastává ve chvíli, kdy řidič vezoucí jejich pozvánku přechází přes kontrolní stanoviště mezi Izraelem a okupovaným Západním břehem. Ty jsou součástí takzvané separační zdi a představují jedno ze zdejších izraelských opatření.

Izrael se stavbou separační zdi započal v roce 2002 v reakci na násilí ze strany palestinských obyvatel Západního břehu během druhé intifády. Tato zeď ještě není zcela hotová, ale podle izraelského plánu má obepínat celé území Západního břehu a ve výsledku mít délku přes 700 km. Na základě žádosti VS OSN se legalitou této zdi zabýval Mezinárodní soudní dvůr, který v roce 2004 zveřejnil poradní rozhodnutí, podle nějž je tato zeď nelegální.

Své rozhodnutí patnáctičlenný panel soudců zdůvodnil tím, že podle hranice mezi Palestinou a Izraelem z roku 1949 zasahuje 85 % z její celkové délky na území Západního břehu a Izrael tak de facto anektuje 9,4 % území Západního břehu, soud dále uvedl, že v důsledku výstavby zdi dochází k násilnému vysidlování obyvatel okupovaného území a ničení domů, které této zdi stojí v cestě. Proto vyzval Izrael, aby separační zeď rozebral, palestinské obyvatele odškodnil a mezinárodní společenství vyzval k tomu, aby se proti její konstrukci postavilo.

Pokud poslíčkova Coca-Cola dodávka bude mít zelenou poznávací značku, měla by jeho cesta za Ahlam a Dalal proběhnout bez větších problému, bude-li však mít poznávací značku žlutou, vjezd do Ramalláhu mu bude pravděpodobně zakázán. Izrael totiž některé silnice na Západním břehu rozdělil na ty, které smí používat jen auta se zelenými poznávacími značkami a na ty, které smí používat pouze auta se žlutými. Zelené poznávací značky označují palestinské vozy, zatímco žlutými jsou označena vozidla izraelská.

Přesto mnohem složitější proces představují přípravy na odjezd obou dívek do Brazílie. Nejdříve by samozřejmě bylo nutné získat vízum země, do které chtějí vycestovat. Pokud je vydává diplomatické zastoupení v Ramalláhu, získání víza není nijak obtížné, pokud však daná země zde svá víza nevydává, musí se pro ně Ahlam a Dalal vydat do Tel Avivu. Jeden z obyvatel Západního břehu celý proces popisuje tak, že pro cestu do Tel Avivu jako Palestinky potřebují povolení pro vstup do Izraele, které zpravidla bývá uděleno několik dní od podání žádosti a v mnoha případech je setrvání na území Izraele velmi striktně časově omezeno, například na dobu čtyřiadvaceti hodin.

Povolení potřebují pro přechod přes jeden z kontrolních bodů. Na cestu se však musí vydat s dostatečným předstihem, protože například přes přechod Kalandia za jediný den projde na 15 000 lidí mířících do okupovaného Východního Jeruzaléma a pohyb přes něj není umožněn motorovým vozidlům. Palestinci celý proces popisují jako velmi ponižující, když zde tráví několik hodin v koridoru vytvořeném z mříží, namačkáni jeden na druhého. Především pro ty, kteří každý den chodí do práce ve východním Jeruzalému, tento proces představuje velké ponížení a komplikuje jim život.

Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí na okupovaném palestinském území (OCHAOPT) se na Západním břehu vyskytuje 99 takových stálých kontrolních bodů, které dvakrát až pětkrát prodlužují cestu po Západním břehu přibližně 180 000 Palestincům. Izraelský lidskoprávní aktivista a zároveň turistický průvodce po Jeruzalému Yahav Zohar tvrdí, že některé cesty po palestinském Západním břehu, které by jemu jako Izraelci trvaly dvě hodiny, mohou Palestincům zabrat až celý den.

Pokud se oběma dívkám podaří získat vízum, čeká je cesta do Ammánu v Jordánsku. Nejbližší letiště dostupné pro obyvatele Ramalláhu se nachází právě zde, protože letiště v Tel Avivu od druhé intifády Palestinci používat nesmějí. Obě dívky tedy musí přejít přes jordánsko-palestinskou hranici, kde nejprve podstoupí palestinskou kontrolu, poté izraelskou kontrolu a nakonec kontrolu jordánskou. Pak už by pro ně cesta do Brazílie neměla být problém.

(Ne)možnost vycestovat z pásma Gazy

Je jasné, že cesta do Brazílie pro dvě dívky narozené na Západním břehu není v žádném případě tak jednoduchá, jak je prezentována v reklamě Coca—Cola, přesto lidé narození na Západním břehu patří k těm šťastnějším mezi Palestinci, protože šance lidí narozených v Gaze podniknout takovou cestu je téměř nulová. Většina z nich totiž nemůže vycestovat nejen do Brazílie nebo do jiných cizích zemí, ale dokonce ani na palestinské území na Západním břehu.

Jak je to možné? Pásmo Gazy je od vítězství Hamásu ve volbách v roce 2006 a následné bitvy o Gazu mezi Hamásem a Fatahem v roce 2007 pod izraelskou blokádou. Na tomto území o rozloze 360 kilometrů čtverečních žije dnes již přibližně 1,8 miliónů lidí. To znamená, že hustota osídlení v Gaze je více než 5 000 obyvatel na kilometr čtvereční, pro srovnání hustota osídlení v Praze je 2 600 obyvatel na kilometr čtvereční, v sousedním Izraeli pak 377 obyvatel na kilometr čtvereční. Polovinu obyvatel v Gaze tvoří děti a 80 % obyvatel Gazy je závislých na mezinárodní humanitární pomoci.

Základem blokády pásma Gazy je separační bariéra, tvořená přibližně šestimetrovou betonovou zdí, která společně s tzv. inteligentním plotem, obepíná celé území pásma Gazy. Pro srovnání výška Berlínské zdi byla 3,6 metru.

↗

„V Gaze nyní pro civilisty není žádné místo bezpečné.

Pokud by dívky pozvané do Brazílie skutečně žily za touto bariérou, potřebovaly by se v první řadě přes ni dostat na druhou stranu. Pro omezený pohyb osob mezi izraelským a palestinským územím slouží přechod Erez na severu Gazy. Na jihu Gazy dříve, za vlády bývalého egyptského prezidenta Mursího, sloužil pro pohyb osob přechod Rafah vedoucí do Egypta. Od převzetí moci nad Egyptem prezidentem al — Sisím však i ten je víceméně uzavřen.

Pro cestu přes Erez potřebuje každá osoba speciální povolení, které je udělováno jen velmi omezenému počtu zdejších obyvatel. To se odráží i na počtu osob přecházejících z Gazy do Izraele: podle údajů OCHAOPT počet osob překračujících hranici z Gazy do Izraele klesl z průměrných 26 000 za den v první polovině roku 2000 na 200 osob za den v tom samém období roku 2013. Povolení pro přechod do Izraele tak získávají pouze někteří, a to především na základě dobrého chování nebo v případě akutní nutnosti být ošetřen v některé z izraelských nemocnic, prokázané patřičnými dokumenty.

Ještě o něco těžší je pro obyvatele palestinské Gazy vycestovat na palestinský Západní břeh. Možnost získat povolení k podniknutí takové cesty bohužel nejlépe popisuje prohlášení ministerstva obrany Izraele z roku 2009: „V důsledku zhoršení bezpečnostní a politické situace v pásmu Gazy, bylo na státní úrovni učiněno rozhodnutí s cílem omezit pohyb osob mezi Gazou a Západním břehem na nezbytné minimum. Tento pohyb by měl být povolen jen ve výjimečných případech, přičemž příbuzenské vztahy nejsou dostatečným důvodem pro udělení takového povolení.“

Je jasné, že pro dvě mladé dívky je cesta z Gazy na vysněný fotbalový turnaj něčím v podstatě nemožným. Blokáda Gazy by jejich životy velmi negativně ovlivnila i mnoha jinými způsoby. Kromě omezování pohybu osob z Gazy a omezení exportu téměř čehokoli z Gazy na minimum, zavádí Izrael v rámci blokády také omezení na import zboží do Gazy včetně humanitární pomoci.

Dříve neexistoval žádný určitý seznam zboží, které se do Gazy nesmělo dovážet, přesto po několikaleté snaze tyto informace získat, uspěla izraelská aktivistická skupina Gisha u nejvyššího soudu a získala informace o detailech blokády do roku 2010. Podle těchto informací byl zakázán dovoz takových položek jako těstoviny, džus, cement nebo železo. Gisha také získala informace o tom, že si Izrael nechal vytvořit odhady, kolik kalorií obyvatelé Gazy potřebují, aby se zabránilo jejich podvýživě. V roce 2010 pod mezinárodním tlakem Izrael blokádu částečně uvolnil a do Gazy tak bylo možné dovážet více humanitární pomoci.

Velkým problémem dětských obyvatel pásma Gazy je podvýživa. Podle údajů Agentury OSN pro pomoc uprchlíkům (UNRWA) z června letošního roku trpí více než 30 % dětí v Gaze „zničující podváhou“. Jejím důsledkem má podle WHO 10 % dětí v Gaze mladších pěti let zpomalený růst.

Další důsledky izraelské blokády znázorňují údaje OCHAOPT z roku 2012, podle kterých je 35 % zdejších zemědělských a 75 % ploch určených k rybolovu pro zdejší obyvatele nepřístupných v důsledku blokády. Nepřístupnost zemědělských ploch je dána tím, že pohyb v prostoru 300 metrů okolo separační bariéry je zakázán a osoby, které tento zákaz poruší, se vystavují možnosti být ostřelovány. V důsledku toho došlo podle údajů té samé organizace v letech 2007 až 2012 ke smrti 127 civilistů.

Přístup do prostorů pro rybolov je omezen kvůli tomu, že zatímco podle dohod z Osla mají mít obyvatelé Gazy možnost lovit ryby až do vzdálenosti dvaceti námořních mil, v současné době jim to Izrael povoluje pouze do vzdálenosti tří námořních mil od břehu. Tato vzdálenost se během let mění. Mezi lety 2009 až 2012 Izrael zakazoval přístup rybářům do vzdálenosti větší než tři námořní míle, později v rámci příměří v roce 2012 tato vzdálenost byla posunuta na šest námořních mil, aby v souvislosti se současnou eskalací byla opět snížena na tři námořní míle.

Při porušení zákazu se palestinští rybáři taktéž vystavují možnosti být ostřelováni a v důsledku toho v letech 2007 až 2012 došlo k úmrtí sedmi rybářů. Dalším trestem za porušování zákazu je zabavování jejich lodí, čímž rybářská rodina přichází o možnost obživy a stává se závislou na humanitární pomoci.

Důsledkem těchto omezení je podle OCHAOPT každý rok ztráta zemědělské produkce v hodnotě 50,2 miliónů USD. Dopad blokády námořního prostoru Gazy má nenávratný dopad na tamní rybářský průmysl: před rokem 2000 v Gaze působilo více než 10 000 rybářů, zatímco v roce 2013 pouze 3 500. Proto je 90 % bývalých i současných rybářů závislých na mezinárodní humanitární pomoci.

Blokáda Gazy má také velmi vážný vliv na bydlení zdejších obyvatel. Do roku 2010 byl dovoz stavebního materiálu úplně zakázán a od roku 2010 pak byl jeho převoz povolen pouze v případě, že převážející získal povolení ke stavbě. Ani všechny stavby OSN nejsou Izraelem povolovány: mezi roky 2010 a 2012 získalo povolení 73 % projektů.

I proto více než půl milionu obyvatel Gazy žije v některém ze zdejších osmi uprchlických táborů provozovaných organizací UNRWA. Dalším z důsledků je podle dat OCHAOPT to, že skrz tunely prokopané pod separační bariérou byl do Gazy v první třetině roku 2013 propašován trojnásobek stavebního materiálu, než kolik jej bylo převezeno přechodem pro zboží.

V palestinské části mezinárodní kampaně společnosti Coca-Cola je zřejmé, že příběh, který se tato reklama snaží divákům převyprávět je velmi zjednodušený, na druhou stranu jeho podrobné rozvedení otevírá možnost k zajímavé diskuzi. Izraelská opatření sice mají výše zmíněné dopady na více než 3,5 miliónu Palestinců, zároveň však lze argumentovat, že jsou úspěšné při ochraně Izraelců.

Zatímco naše společnost má více než dostatek informací o nesnázích obyvatel Izraele způsobených neustálou hrozbou útoků z pásma Gazy, informací o detailech, dopadech i okolnostech izraelských opatření máme opravdu málo. Na základě rozvedení příběhu dvou dívek radujících se z pozvánky na fotbalový turnaj v Brazílii, je možné si je alespoň částečně představit.

Na jejich základě je poté možné otevřít diskuzi na téma morální oprávněnosti izraelských opatření, o pohledu mezinárodního práva na ně nebo o jejich vlivu na palestinskou společnost. Aktuálně pak především nabízí možnost udělat si představu o tom, jaké ničivé důsledky na zdejší obyvatele má to, že na jejich území, které je menší než Praha, během osmnácti denního bombardování dopadlo několik tisíc tun izraelské munice.