Bývaly doby, kdy evropští a američtí politici chtěli bojovat proti terorismu skrze (násilný) export demokracie. Dnes, v době, která si vyžaduje střídmější cíle a politický minimalismus, mnozí evropští politici brojí proti importu blízkovýchodních konfliktů na evropský kontinent. Slovníky se mění, pokusy vyvolávat strach a omezit svobodu zůstávají totožné.

Zakázané demonstrace a rioty

Bylo to právě domnělé nebezpečí „importu izraelsko-palestinského konfliktu”, které vedlo francouzského ministra vnitra Bernarda Cazeneuvea k tomu, aby na začátku minulého týdne vyzval podřízené prefektury k zvýšení pozornosti a k zákazu demonstrací, u kterých by bylo podezření, že by se mohly stát příležitostí pro násilné potyčky.

Ministr vnitra tak reagoval na výzvu Reprezentativní konference francouzských židovských organizací (Crif), která požadovala po francouzské vládě, aby zakázala „demonstrace na podporu Hamásu”. Příležitostí k verbální eskalaci byl násilný střet mezi členy bojůvek ultrasionistické Ligy židovské obrany a několik desítkami pro-palestinských aktivistů, již se odehrály 13. července po pařížské demonstraci na podporu obyvatelstva Pásma Gazy.

Pod záminkou předchozích potyček, prefektury zakázaly demonstrace, které se měly odehrát v sobotu v Paříži a v Sarcelles. Samozřejmě mnoho demonstrantů zákaz nerespektovalo a vydali se do ulic i navzdory policejním kordonům. Zatímco povolené demonstrace v Marseille, Lyonu, Lille a Nantes se obešly bez násilností, v Paříží a v Sarcelles došlo, předvídatelně, k riotům, ze kterých bylo nakonec obviněno devatenáct osob, ze kterých jsou čtyři nezletilé. Francouzská intifada má patrně mladé nohy.

Obava z importu izraelsko-palestinského konfliktu se ukázala tím, čím je. Ideologickým sebenaplňujícím se proroctvím. Odepřením jakéhokoliv legálního prostoru pro vyjádření legitimního názoru úřady vytvořily strukturální podmínky pro další stupňování napětí mezi znesvářenými stranami. Navíc samotné sousloví „import izraelsko-palestinského konfliktu” má silný ideologický podtext. „Tento termín vede k mylné představě, že ve Francii může dojít k stupňování násilí až na úroveň srovnatelnou s tím, co se děje na Blízkém východě,” uvádí sociolog Marc Hecker.

Jak upozorňuje Hecker, není to poprvé co blízkovýchodní události mají přesah na evropský kontinent. K určitému vývozu konfliktu nepochybně došlo v 70. a 80. let, kdy se mnohé státy západní Evropy staly otevřeným bojištěm mezi izraelskými tajnými službami a palestinskými ozbrojenými organizaci. Při této fázi, která fakticky skončila Úmluvami v Oslu, docházelo pravidelně k mířeným vraždám, bombovým útokům či únosům letadel a lodí. Dnešní přesah konfliktu má podobu městských riotů, při kterých dochází k nevážným zranění a lehkému poničení veřejného mobiliáře.

Temný stín předměstí

Diskurz importu izraelsko-palestinského konfliktu má však hlubší rozměr. Komentátoři i mnozí sociologové poukazují, že mezi mladými pro-palestinskými aktivisty z předměstí se rozšířil pocit identifikace se s Palestinci: podobně jako obyvatelé Pásma Gazy i tito mladí banlieuesards se cítí objektem kolonizace a sociálně-kulturní exkluze. Jejich Izraelem se tak prý stává Francouzská republika.

Tento prvek identifikace je pravděpodobně vlastní omezeným skupinám demonstrujících, ovšem v médií diskurz identifikace živí domněnku, že na předměstí vyrůstá generace mladých lidí, jež si osvojují způsoby bojů Hamásu a budou tak brzo vypouštět rakety na Elysejský palác a na Eifellovu věž.

Jak poukazuje politolog Thomas Guénolé, pár stovek Francouzů, již odjeli do Sýrie nejsou věrnou reprezentací celé mládeži v banlieue, podobně jako stovka účastníků netvoří reprezentaci celého pro-palestinského hnutí. Ovšem mýtus množství mladých islamistů ochotných rozpoutat intifadu a džihád na předměstí velkých měst, paušální podezření přistěhovalců a obyvatelů předměstí obecně z antisemitismu, homofobie a sexismu, neboli z fenoménů, na které lze často narazit i v dobrých čtvrtích a vytříbených salónech, tvoří onen temný stín předměstí, která si údajně chtějí vyřídit účty s laickou a sociálně-liberální Francií.

Je udivující, že vládní socialisté svým chováním živí dál tuto stereotypní paniku městských středních vrstev. Levice přestala vnímat pulz toho, co se děje v okrajových čtvrtí. Ba co hůře, začala z nich mít strach. Při tom v letech 1995-2006 to byli právě mladí banlieuesards, co se postavili těm nejhorším neoliberálním reformám pracovního trhu a zvůli policii. Jejich vytrvalé protesty dokázaly zastavit více pravicových reforem (viz protesty proti vládě Dominiquea de Villepina) než masivní a bezzubé demonstrace tripartitních odborů.