Za dávných časů chodili po zemi dnes nazývané Palestina a Izrael zvláštní lidé. Kázali, kárali a utěšovali. Vyprávěli, že jednoho dne se všechny pronárody shromáždí na Hospodinově hoře, překovají meče, kopí a válečné sekery ve vinařské nože, budou hodovat a sám Nejvyšší je přitom bude učit, co je to pravá spravedlnost.

A také k nelibosti tehdejších mocných říkali, že i sám „vyvolený národ“ se chová jako pronárod, hlavně jeho předáci. Učili, že ten veliký Pokoj Hospodinův začíná již v tuto chvíli a tady skutky spravedlnosti a milosrdenství vůči konkrétním bližním.

Dvě partaje v malém bytě

Dnes žijí ve stejné malé zemi národy dva. Oba zhruba stejně nevelké. Pro oba je to domov, jiný nemají. Vztahy mezi nimi nejsou právě nejlepší; vlastně jsou podobné jaké bývaly mezi pronárodem hebrejským a těmi cizími.

Jeden z nástupců starých proroků, izraelský spisovatel Amos Oz, v roce 2002 přirovnal mírové soužití Palestinců a Izraelců k situaci po rozvodu. Těžko mezi oběma bývalými partnery hned vzplane láska; rány vzájemně zasazené a zasazované jsou příliš hluboké. Oba jsou navíc nuceni žít nadále ve společném bytě. A ten byt je malý.

„Nebude to příliš uspokojivé, ale v každém případě to bude lepší než muka, která v naší milované zemi dnes všichni prožíváme. V zemi, kde jsou palestinští muži, ženy a děti denně utlačováni, ponižováni a perzekvováni bezcitným vojenským režimem izraelského státu, a izraelský lid zase terorizován bezohlednými ozbrojenými útoky na civilisty, muže, ženy, děti, školáky, mládež, zákazníky v obchodech.“ (Amos Oz, Mezi dvěma právy, in: Jak vyléčit fanatika, Paseka 2006)

V dnešní situaci se nicméně konkrétní uspořádání palestinsko-izraelského soužití jeví jako neřešitelný rébus. Území, na němž by snad měl vzniknout palestinský stát, je zhruba pětinou již tak malého celku, a z této pětiny podstatnou část má pod kontrolou z bezpečnostních důvodů izraelská armáda. Další část, Gaza, je zcela izolovaná od zbytku „Palestiny“.

Na jiné části této pětiny z mála vznikají stále nové „osady“, ve skutečnosti ohrazená a opevněná moderní města s vlastní infrastrukturou, která ti jasnozřivější z Izraelců považují za naprosté šílenství a jednu z hlavních překážek míru. Osadníků, z nichž někteří jsou radikály uchylujícími se k násilí, jsou přitom statisíce a stále jich přibývá.

Pokud vynucený odsun nesrovnatelně menšího počtu židovských osadníků z Gazy v roce 2005 vyvolal v izraelské společnosti tak silné otřesy a trauma, lze si jen těžko představit, že Izrael někdy tyto osady vyklidí. To by vedle konfliktu s Palestinci čelil zřejmě i občanské válce.

A jiné možné řešení si lze představit ještě obtížněji: jeden palestinsko-izraelský stát, který ale, ať bude jakkoli uspořádán, buď nebude státem židovským, nebo nebude státem demokratickým. Někteří izraelští politici, jako např. ambiciózní poslanec hlavní vládní strany Likud Moše Feiglin, již dnes navrhují omezení volebního práva do parlamentu pro arabské obyvatele Izraele. Tedy faktický konec demokracie v Izraeli.