Izrael není obětí
Jan BlažekRostoucí solidarita s utrpením obyvatel Gazy demonstruje klesající důvěru v legitimizující rétoriku maskující izraelskou agresi. Není možné hájit strategie Hamásu, je ale absurdní vykreslovat okupační mocnost jako jedinou oběť sporů.
Doznívající násilí v pásmu Gazy bylo často vykreslováno jako válka mezi rovnými subjekty, v níž se utkává Hamás s Izraelem. Obdobné uvažování ale celkově opouští základní logiku vztahu mezi Izraelem a palestinskou populací, která je charakterizovaná strukturální nerovností, asymetrií a násilím. Ačkoliv si to mnozí (zejména v České republice) nepřipouští, Izrael je okupační mocností, která Palestincům sama brání v tom, aby se rovnocenné pozici byť jen přiblížili.
Co se týče samotné Gazy, izraelští osadníci a vojenské síly se sice v roce 2005 z pásma stáhnuli, dodnes ovšem izraelský stát udržuje exkluzivní kontrolu nad vzdušným prostorem i teritoriálními vodami. Stejně tak kontroluje pohyb zboží i lidí z pásma i do něj, což nabývá v mnoha případech spíše podob šikany než bezpečnostních opatření.
Gaze se díky pokračující blokádě nedostává pitné vody, léků, paliva či elektřiny. Pásmo je de facto zcela závislé na svévoli Izraele. Proto jak OSN, tak EU či lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch považují Gazu stále za okupované území.
Na Západním břehu se okupace projevuje mimo jiné přítomností izraelských sil v městech jako Hebron, stavbou židovských osad, demolicemi domů, nočními nájezdy na domovy, kontrolou pohybu Palestinců skrze „bezpečnostní“ zeď, sítí checkpointů znemožňujících volný pohyb, hromadným zatýkáním či mnohdy násilným potíráním demonstrací.
Deklarovaným cílem operace „Ochranné ostří“ je dle oficiálních informací Izraele úsilí o zničení infrastruktury Hamásu a tím zabránění ostřelování svého území. Zastavení agrese je dozajista legitimní cíl, protože neselektivní útoky na civilní populaci nemůžou být ospravedlňovány.
Ovšem zatímco agrese Hamásu bývá málokdy zpochybňována, mnohem rozsáhlejší a vědomá kampaň a stovky mrtvých civilistů zaviněných Izraelem bývají maskovány hávem nevyhnutelnosti a sebeobrany. Značná nerovnost tedy panuje i v odlišném chápání legitimizujících diskursů, kdy akty Palestinců jsou vždy pochybné a nelegitimní, zatímco akce Izraele jsou mainstreamovými médii a politiky do různé míry ospravedlňovány.
Ovšem i pokud přijmeme, že je to Hamás, kdo byl iniciátorem, stovky civilních obětí, využívání flechette granátů v residenčních čtvrtích, bombardování škol, mešit, nemocnic a obyčejných domácností či srovnávání celých čtvrtí se zemí (pod často neprokázanou záminkou toho, že pravděpodobně skrývají rakety a zbraně Hamásu) lze jen stěží vnímat jako sebeobranu před jeho kapacitami.
Izraelské aktivity spíše nabývají podoby kolektivního trestu, zvláště v situaci, kdy kvůli blokádě nelze Gazu opustit a kdy před útoky není úniku ani v uprchlických táborech OSN, ve kterých se snaží nalézt útočiště přes 240 tisíc obyvatel Gazy.
Více na: http://www.democracynow.org/2014/8/7/a_hideous_atrocity_noam_chomsky_on
Problém je tedy v tom, že Palestinci nedělají to, co chce Izrael a že USA nedělají to, co chce Izrael. Proto tahle demonstrace síly v Gaze, která je de fakto vězením pod otevřeným nebem, zcela závislým na libovůli Izraele.
Ten si dokonce spočítal, kolik kalorií na člověka je potřeba, aby zdejší populace přežila (protože zprávy o hladomoru by nebyly pěkné) - a právě tolik potravin Izrael povolí palestincům vyprodukovat a do Gazy dovézt. Ani o chlup víc. A Izrael se ještě chlubí tím, jaký projevuje vůči palestincům - svým nepřátelům - soucit. Jenže Chomský k tomu dodává, že jde pouze o sadismus, maskovaný za soucit. A taky to, že dokud tohle budou USA tiše podporovat, tak se nejspíš nezmění vůbec nic: co Izrael zničí, to Palestici postaví znovu a EU zaplatí. A za pár let přijde další kolo násilí.
http://www.democracynow.org/blog/2014/8/8/noam_chomsky_what_israel_is_doing
Autor článku správně zdůrazňuje problém nelegální okupace palestinských území, bez jejíhož ukončení nelze situaci uklidnit, natož jí podmiňovat příměří či dokonce mír. Jak řekl na nedávné pražské přednášce Miko Peled, okupace nemůže být řešena mírovými rozhovory, protože nejde o konflikt dvou rovnocených stran. Nepoměr v počtu obětí to bohužel jen potvrzuje.
Pokud se chcete bavit o palestinských politických vězních (polovina palestinské mužské populace okupovaných území prošla od r. 1967 vězením), o nadužívání detenční vazby ( v které tráví paletistinští vězni léta bez obvinění či soudu), o dětských vězních (i pod 16 let věku v rozporu se samotnými izraelskými zákony), o úmyslném věznění žen a převážení vězňů na území Izraele (v rozporu s mezinárodním právem), praktikách výslechů a mučení, doporučil bych vám nejdřív studium zpráv palestinské lidskoprávní organizace Addameer (pokud pro vás bude z podstaty nepřijatelná jako podporující teroristy, zkuste izraelskou pobočku světové lidskoprávní organizace Physicians for Human Rights-Israel). Pro izraelské vojenské praktiky mučení dětí se můžete s čistým svědomím obrátit na zprávy organizace Defence for Children International-Palestine. Představte si, že i ty chtěli dostat teroristé z izraelských žalářů výměnou za zajatého vojáka činného v okupační armádě. Hrůza mne obchází.
Promiňte, pane Kolaříku, ale kdybyste měl dobrou vůli a pozorně četl můj příspěvek, nemusel jste tady teď stát v nedbálkách. Slova o neúčinnosti mírových jednání v případě ukončení okupace nepronesl zástupce Hamásu, ale na své pražské přednášce Miko Peled, syn izraelského generála z r. 1967 a bývalého vojenského správce Gazy. Je až tragicky komické, do jaké ideové izolace se Izrael a jeho zastánci dostávají.
Chování Izraele v současné krizi opravdu nehájím, petici adresovanou MZV jsme podepsal, ale tu historickou perspektivu je dobře znát, jinak nic nepochopíte.
Anebo jaký význam má, že se evropské země rozhodly projevit soucit a uchlácholit své svědomí po holocaustu vytvořením židovského státu na útraty Arabů?
Pokud by měla ta historická perspektiva přispívat k porozumění -- jak situaci, tak mezilidskému -- musela by být vyprávěna jako příběh, který mohou přijmout ti druzí. Jinak se z té perspektivy stávají klapky na očích.
Kvůli tomu nemusíme chodit až na blízký východ, stačí zajít na Prahu 2 a zeptat se tamějších radních, proč je důležitější, že byl někdo komunista než to, že byl oceněn Američany za statečnost v bojích 2. světové války.
V r. 1967 opět ve smrtelném ohrožení zabral zbytek Palestiny a Golanskou výšinu k tomu. Gratulace izraelských generálů se slovy "the job is done" asi měla znamenat "jsme rádi, že jsme přežili".
To, že má dnes Izrael čtvrtou nejsilnější armádu světa, nebude dáno jen usilovnou pílí jeho obyvatel. Zbrojní investice se zde vyplatí o to více, že mohou být poměrně rychle zkonzumovány a výrobky testovány přímo v terénu. Ve jménu obrany před terorismem.