Doznívající násilí v pásmu Gazy bylo často vykreslováno jako válka mezi rovnými subjekty, v níž se utkává Hamás s Izraelem. Obdobné uvažování ale celkově opouští základní logiku vztahu mezi Izraelem a palestinskou populací, která je charakterizovaná strukturální nerovností, asymetrií a násilím. Ačkoliv si to mnozí (zejména v České republice) nepřipouští, Izrael je okupační mocností, která Palestincům sama brání v tom, aby se rovnocenné pozici byť jen přiblížili.

Co se týče samotné Gazy, izraelští osadníci a vojenské síly se sice v roce 2005 z pásma stáhnuli, dodnes ovšem izraelský stát udržuje exkluzivní kontrolu nad vzdušným prostorem i teritoriálními vodami. Stejně tak kontroluje pohyb zboží i lidí z pásma i do něj, což nabývá v mnoha případech spíše podob šikany než bezpečnostních opatření.

Gaze se díky pokračující blokádě nedostává pitné vody, léků, paliva či elektřiny. Pásmo je de facto zcela závislé na svévoli Izraele. Proto jak OSN, tak EU či lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch považují Gazu stále za okupované území.

Na Západním břehu se okupace projevuje mimo jiné přítomností izraelských sil v městech jako Hebron, stavbou židovských osad, demolicemi domů, nočními nájezdy na domovy, kontrolou pohybu Palestinců skrze „bezpečnostní“ zeď, sítí checkpointů znemožňujících volný pohyb, hromadným zatýkáním či mnohdy násilným potíráním demonstrací.

Deklarovaným cílem operace „Ochranné ostří“ je dle oficiálních informací Izraele úsilí o zničení infrastruktury Hamásu a tím zabránění ostřelování svého území. Zastavení agrese je dozajista legitimní cíl, protože neselektivní útoky na civilní populaci nemůžou být ospravedlňovány.

Ovšem zatímco agrese Hamásu bývá málokdy zpochybňována, mnohem rozsáhlejší a vědomá kampaň a stovky mrtvých civilistů zaviněných Izraelem bývají maskovány hávem nevyhnutelnosti a sebeobrany. Značná nerovnost tedy panuje i v odlišném chápání legitimizujících diskursů, kdy akty Palestinců jsou vždy pochybné a nelegitimní, zatímco akce Izraele jsou mainstreamovými médii a politiky do různé míry ospravedlňovány.

↗

Na Západním břehu se okupace projevuje mimo jiné přítomností izraelských sil v městech jako Hebron. Foto michaelramallah, flickr.com

Ovšem i pokud přijmeme, že je to Hamás, kdo byl iniciátorem, stovky civilních obětí, využívání flechette granátů v residenčních čtvrtích, bombardování škol, mešit, nemocnic a obyčejných domácností či srovnávání celých čtvrtí se zemí (pod často neprokázanou záminkou toho, že pravděpodobně skrývají rakety a zbraně Hamásu) lze jen stěží vnímat jako sebeobranu před jeho kapacitami.

Izraelské aktivity spíše nabývají podoby kolektivního trestu, zvláště v situaci, kdy kvůli blokádě nelze Gazu opustit a kdy před útoky není úniku ani v uprchlických táborech OSN, ve kterých se snaží nalézt útočiště přes 240 tisíc obyvatel Gazy.

Izrael po minulých zkušenostech ví, že podobné operace nepřinesou trvalý klid, zánik Hamásu či konec ostřelování svého území. Paradoxně spíše pomohou posílit pozice extremistů. Jediným trvalým důsledkem budou stovky civilních palestinských obětí a desítky mrtvých izraelských vojáků.

Tyto důsledky ovšem nejsou nevyhnutelností, ale následkem vědomých rozhodnutí. Izraelské elity se vědomě rozhodly pro zahájení operace, což lze pod tlakem ohrožení vlastní populace chápat. Co je ovšem rozhodující, jsou vědomá rozhodnutí stojící za bombardováním civilních objektů, za které nese establishment odpovědnost. Je třeba nezneužívat logiku nevyhnutelné sebeobrany jako ospravedlnění pro vědomé akty agrese.

Pokud přijmeme strukturální nerovnost jako výchozí podmínku vzájemného vztahu, je pak těžko uvěřitelné vnímat Izrael skrze optiku oběti, kterou jen a pouze agrese druhé strany nutí k činům, na které „morální armáda“ není hrdá, ale které jsou nevyhnutelné. Izrael touto rétorikou ospravedlňuje veškeré ze svých operací v pásmu Gazy, ať už se jednalo o operaci „Lité olovo“ v zimě 2008-2009 či „Pilíř obrany“ z roku 2012 a hájí skrze ni všechny jejich etické lapsy.

Argument nevyhnutelné sebeobrany je ve snaze o zbavování se odpovědnosti a legitimizace vlastní agrese dále posilován rétorikou „lidských štítů“. Nejenom, že jsou vojenské akty nevyhnutelné pro zajištění bezpečnosti, ale smrt civilistů je z velké části, ne-li úplně, vinou Hamásu, který svá strategická úložiště zbraní záměrně umisťuje přímo dovnitř či do blízkosti škol, nemocnic či obytných čtvrtí.

De facto všichni civilisti v Gaze jsou vykresleni jako potenciální lidské štíty a tudíž každá civilní oběť je ospravedlněna, neboť není důsledkem izraelských akcí, ale je zaviněna Hamásem.

Co víc, Izrael dále legitimuje své aktivity skrze rétoriku „minimalizace obětí“. Jeho činitelé neustále opakují, že Izrael na rozdíl od Hamásu usiluje o co nejvíce možné snížení civilních ztrát, ať už tím, že varuje těsně před útokem skrze posílání SMS zpráv či podivnou technikou varovného minibombardování na střechu budoucího cíle („knock-on-the-roof“) nebo skrze to, že užívá „chirurgických“ operací. Fakta ovšem, zdá se, hovoří proti této rétorice. Vysoký počet civilních obětí neodpovídá nikterak snaze minimalizovat.

„Chirurgické“ vojenské zákroky, které si od 8. července vyžádaly téměř dva tisíce palestinských životů, zřejmě nejsou tak precizní, jak by Izrael chtěl, aby si mezinárodní společenství myslelo. A varování ho nikterak nezbavuje nutnosti vyvarovat se civilním obětem.

Skrze rozvíjení diskursu minimalizace, resp. vyhýbání se civilním obětem a výše zmíněnou logiku lidských štítů, Izrael legitimizuje své akce a vinu za smrt civilistů přenáší na Hamás, resp. na civilisty samé. Civilním obětem je tak vlastně upřena možnost být oběťmi neb se stávají viníky své vlastní smrti.

I pokud platí teze, že oficiálním cílem je především eliminace infrastruktur Hamásu, jedná se pravděpodobně o cíl krátkodobý, i když zapadající do izraelské praxe militarizace politických problémů. Jak se ovšem shodují mnozí komentátoři, další ze série vojenských intervencí do Gazy je důležitým krokem v pokračující politice „rozděl a panuj“.

Tomu napovídá i fakt, že útoky byly zahájeny měsíc po té, co začala 2. června působit technokratická vláda národního sjednocení dohodnutá mezi Hamásem a Fatahem v dubnu tohoto roku. Jakékoliv možnosti posunu Palestinců směrem k usmíření obou území, jejich populací a reprezentací jde proti zájmům Izraele a jeho tendenci hájit status quo, který jim usnadňuje udržovat okupaci a asymetrii při životě.

Důležitou otázkou je také, jakou roli v současné ofenzivě sehrává izraelskou společnost stále více prostupující rasismus a nenávist vůči jinakosti, s kterými se lze setkat jak ve vrcholných patrech politiky (např. vyhlášené projevy Avigdora Liebermana či Mošeho Feiglina), na kopcích okolo Gazy, z nichž Izraelci sledují utrpení obyvatel Gazy v přímém přenosu i čím dál více přímo v ulicích Izraele, kde jsou napadáni palestinští občané Izraele i levicoví promíroví aktivisti.

Je zajímavé uvažovat o tom, nakolik je agrese v Gaze snahou kooptovat tyto rostoucí rasistické tendence a nasměrovat je mimo hranice Izraele tak, aby se nezačaly obracet proti establishmentu.

Důležitým symbolem nerovnosti mezi stranami je také zcela odlišné technologické vybavení. Izrael disponuje nejmodernější technikou, která jen umocňuje jeho apriorní mocenskou převahu spočívající v dominanci izraelské populace. Zajímavou ukázkou asymetrie může být systém protiraketové obrany „Železná klenba“, který velmi efektivně chrání izraelskou populaci způsobem, o kterém se obyvatelům Gazy nemůže ani zdát.

Tento systém je také zajímavý, neboť demonstruje jeden z rozhodujících prvků nerovnováhy mezi Palestinci a Izraelci, a to bezprizorní zázemí Izraele v podpoře USA. Samotný systém, ačkoliv by se rád tvářil jako produkt izraelského průmyslu, byl zainvestován z prostředků USA, které do něj vložily stamiliony dolarů.

O to komičtěji, pak působily pokusy Kerryho o zprostředkování příměří. V situaci, kdy USA podporují okupaci palestinských území, i když mnohdy s výhradami, je lze těžko vnímat jako neutrální zprostředkovatele příměří.

Mediální pokrytí konfliktu se v posledních týdnech redukuje jen na střet Hamásu a Izraele v Gaze. Že se ovšem jedná o širší problém asymetrie vztahů a že pokusy o politiku „rozděl a panuj“ se Izraeli moc nedaří, je možné vnímat na rozšíření odporu vůči Izraeli jak na Západním břehu, tak za „Zelenou hranici“ z roku 1967 do srdce Izraele. Na Západním břehu se uskutečnil ve čtvrtek 24. července největší protest za dlouhou řadu let, kterého se zúčastnilo na deset tisíc Palestinců.

Přímo v Izraeli se pak odehrály výrazné protesty ve městech, jako je Nazaret či Haifa. Jak se protesty Palestinců přesouvají i do Izraele samého, stát reaguje aplikací metod, které desítky let praktikoval jen za hranicí z roku 1967. Mnozí mají za to, že by tento vývoj mohl vést k třetí intifádě (povstání).

Rostoucí solidarita s utrpením obyvatel Gazy ve světě, na Západním břehu a dokonce i v samotném Izraeli (ať už ze strany arabské či židovské populace) jen demonstruje klesající důvěru v legitimizující rétoriku maskující izraelskou agresi. Čím více se izraelský establishment snaží popřít svůj výrazný podíl viny na pokračujícím násilí, tím více si sám podřezává vlastní větev.

Není možné hájit strategie Hamásu, neboť nediskriminující vysílání raket ohrožující izraelské civilisty lze jen stěží považovat za národně osvobozenecký boj proti okupačnímu režimu. Na druhou stranu je třeba vnímat, že agrese přichází z obou stran.

Je absurdní vykreslovat okupační mocnost jako jedinou oběť sporů a zbavovat ji veškeré odpovědnosti za násilí a oběti, které způsobila. Kořeny současného konfliktu tkví v dodnes pokračující okupaci palestinských území. Pokud Izrael usiluje o bezpečnost, nenajde ji v troskách Gazy, ale v ukončení okupace.