Minireportáž České televize 168 hodin o Matěji Stropnickém, která po zásluze vyvolává pozdvižení, byla pro mě specifická v tom, že v ní sám vystupuji. Jsem v ní představen jako „expředseda Strany zelených“ a „kamarád Matěje Stropnického“. Ani jedna z obou charakteristik není, důsledně vzato, pravdivá.

Předsedou Strany zelených jsem nikdy nebyl, jen jsem v ní jako občanský aktivista vyvolal změny, které ji uvrhly na její dnešní trajektorii. A jakkoli je Matěj Stropnický mým bývalým asistentem, zaměstnancem, kolegou a jistě i dobrým přítelem, v ČT jsem neměl v úmyslu vystupovat jako jeho kamarád.

Glosa k přátelství

S Matějem Stropnickým jsme se seznámili tak, že si opatřil naše telefonní číslo a zavolal nám s tím, že si v Lidových novinách přečetl jeden z typicky pogromistických článků Ivana Breziny o zelených extremistech, tehdy konkrétně o těch, kteří provádějí „puč“ ve Straně zelených. Týkalo se to mne a mého přítele Jana Beránka.

Z Matěje sálalo nadšení právě plnoletého idealisty: Brezinovu kletbu četl správně jako doporučení, takže se k nám chtěl přidat, vstoupit do Strany zelených a podílet se s námi na její proměně. Tak se stal mým asistentem v Literárkách a v programové skupině Strany zelených, která napsala text, jenž je dodnes platným programem Strany zelených.

Většinu času jsme ostatně spolupracovali jako kolegové nad texty, v Literárních novinách a posléze i v Deníku Referendum. České televizi jsem jej charakterizoval také jako výborného novináře.

Naopak jsem jí neřekl, že v politických věcech jsme spolu možná častěji nesouhlasili, než souhlasili, ale nikdy nám to neubíralo na vzájemné úctě. Myslím, že nejraději mě Matěj má za to, že jsem ho seznámil s Jaroslavem Šabatou.

Co jsem řekl České televizi

Napatřím k bezbřehým kritikům České televize. Ač je jistě co kritizovat, myslím, že leccos zasluhuje ocenění. Z nedávných počinů například cyklus Expremiéři připravený studenty FAMU i další příležitosti, které zde dostávají dokumentaristé, byť donedávna bohužel v mnohem hojnějším počtu. Mám také za to, že stanice ČT 24, byť i na ní by se dalo leccos zlepšit, již dávno převzala od Radiožurnálu žezlo nejlepšího současného českého média.

Přesto jsem byl, když se mi dostalo žádosti vystupovat v pořadu o Matěji Stropnickém, obezřetný. Pochopitelně jsem zavolal Matějovi, abych věděl, nač si mám dát případně pozor. Sdělil mi suše, že pozor si skutečně dát mám, neboť se na něj podle všeho chystá habaďúra.

Jelikož na základě svých osobních zkušeností úzkostlivě nesnáším, pokud se na někoho pořádá štvanice bez sebemenší snahy o porozumění reáliím, na otázky jsem byl odhodlaný odpovídat zásadně tak, aby z mých výroků Matěj vycházel v co nejlepším světle. To jsem myslím zvládl.

Zřejmě právě proto se ve vysílání objevilo zhruba jen deset mých, nepříliš podstatných, slov. A proto jsem myslím byl v popisku charakterizován částečně nepravdivým a částečně má slova snižujícím způsobem.

Rozhovor vyvrcholil otázkou, zda si myslím, že „Matěj Stropnický je narcis?“. Věda, co se v ČT chystá, odpověděl jsem, že Matěj má sebevědomí přiměřené svým schopnostem a že pokud už bych měl volit botanický příměr, je spíše „sedmikráskou“.

Otázky, jež obdržela od Terezy Strnadové z Prahy, mi v Brně přišla klást stážistka, jež z nich sama byla na rozpacích. Jako celek působily podobně nedvojznačně jak cesta ke gilotině.

Odpovídal jsem tedy co nejstručněji a tak, abych Matějovi pokud možno pomohl. Dostal jsem otázku, jak ho znám. Popsal jsem naši dlouhodobou pracovní zkušenost a označil jej za člověka, s nímž je „radost pracovat“.

Na otázku „Jaký je to vlastně člověk?", jsem uvedl, že to je „Talentovaný mladý muž.“ Ptali se, zda je „levicový“? Řekl jsem, že je to „politik v české humanitně demokratické tradici, navazující na Masaryka, Horákovou a Kriegela, kteří všichni byli tak vlevo jako on“.

Nic z toho se nevlezlo. Místo toho veřejnoprávní čas obsadilo mudrování Ivany Svobodové z Respektu, která se s autorkou reportáže kamarádí už z času společného působení v brněnské redakci MF Dnes. V reportáži spolu rozprávějí zhruba na úrovni třináctiletých právě do puberty vstupujících děvčat, které dumají nad tím, proč se jim nelíbí spolužák. Asi kvůli knírku...

Autorka odvysílané věty: „On je prostě odhodlaný prosazovat své představy o světě,“ nebyla Českou televizí ovšem analogicky představena jako kamarádka autorky reportáže, ale jako „analytička“.

Kontext a důsledky

Je ale naivní se domnívat, že předem plánované pošpinění Matěje Stropnického, které se odehrálo v České televizi v pořadu 168 hodin, bylo nahodilým dílem dvou nekompetentních kamarádek. Bylo jistě i tím. Ale nemohlo být jenom tím. Je takřka nepředstavitelné, že by si něco takového dovolily, pokud by necítily, že mají krytá záda.

Jejich dílko takřka určitě vznikalo se zadáním Stropnického pošpinit. Je možné, že jeho zdrojem byla prostá ideologická předpojatost vůči talentovanému politikovi, který sám sebe označuje za levicového, a přesto opakovaně vítězí, a to dokonce i v Praze. Ale je také možné, že zakázka dát Stropnickému co proto, se zrodila z příčiny, kterou právě ona reportáž flagrantně pomíjí.

Zatímco Stropnického odmítnutí hlasovat s koalicí je v reportáži označeno za „nepochopitelné“, ve skutečnosti je pochopitelné velmi dobře a samo o sobě stačí na to, abychom v něm spatřovali kandidáta na osobnost roku 2015. Svým smělým činem, o němž věděl, že vyvolá bouři nevole, upozornil na možný třináctimiliardový tunel.

Ještě v pátek jsem dvěma cestami vzkazoval autorce reportáže, že toto je pravou podstatou Stropnického rebelie a že jí mohu poskytnout podrobnosti. Neozvala se. Plán s narcisem v pointě byl už hotov.

Ale co když Matěj Stropnický opravdu stojí v cestě mnohamiliardovému tunelu, což už v minulosti ostatně dokázal v případě nákladového nádraží na Žižkově? Podle našich poznatků je to dost možná právě tak. A od ČT máme právo očekávat, že se svými zdroji, nepoměrně většími než máme my v Deníku Referendum, tohle prozkoumá a divákům předloží.

Jak vlastně funguje pořad 168 hodin?

Tak zvaná reportáž o Matěji Stropnickém je neobhajitelná v celé řadě dalších rovin. K jeho denunciaci se například používá řada sekvencí z mimořádně plytkého filmu F. A. Brabce Máj. Ano, mladinký Matěj v něm hrál hlavní roli. Klíčové slovo zde ale zní „hrál“. Je to sloveso v čase minulém označující ztvárnění role.

V normálním pořadu slušného média by dramaturg tak jasnou rozlišovací linii pohlídal. Jenomže tady je dramturgyní jeho hlavní moderátorka Nora Fridrichová. Kdyby se náhodou někdy zjistilo, že je zapotřebí diskreditovat Rudolfa Hrušínského, sáhnou Tereza Strnadová a Nora Fridrichová po Spalovači mrtvol? Anebo bude-li třeba jednoho dne hatit případnou politickou kariéru Šimonu Pánkovi, vytáhnou se kousky z porevolučního opusu Ireny Pavláskové Corpus Delicti?

Pořad 168 se označuje za „publicistiku s nadhledem“. Ve skutečnosti se v tomto případě jednalo o propagandu bez nadhledu, novinářské „catch as you catch can“. Bez jasného rozlišení se tu smísily archivní záběry se současnými citacemi, Stropnického tu například z archivních záběrů očerňuje Martin Bursík, který má dnes méně voličů nežli Stropnický fanoušků na facebooku. Autorkám se ale hodí úplně všechno: a všechno slouží k ilustraci předem připravených, buď ideologicky předpojatých, anebo někým objednaných závěrů.

Pořad se v tomto chová vůči divákům lstivě. Má některé vnějškové atributy reálné publicistiky, jako by opravdu po něčem pátral, něco zjišťoval a to potom prezentoval. Ve skutečnosti se ale jedná o propagandu. A slůvko „nadhled“ to má zřejmě maskovat.

Žánrově nečistý formát se tak stává mocnou a nečestnou zbraní v rukou svých tvůrců. Mohou vlastně kohokoli vylíčit jakkoli si zamanou se zcela frivolním vztahem k realitě, a v případě jakékoli kritiky se schovat za magická slůvka „s nadhledem“.

Je nepochopitelné, jak může instituce, která na jedné straně provozuje vynikající ČT 24, na straně druhé dopustit existenci něčeho takového. Ani v bulvárním pořadu komerční televize by to nebylo přijatelné. A je to zhola nepřijatelné ve veřejnoprávní televizi.

Česká televize se v tomto musí změnit. Publicistika v ní by měla sloužit jako spolehlivý prostor pro kultivaci veřejné debaty, která poctivě dává rovný prostor všem demokratickým proudům ve společnosti a pečuje o základní společenskou shodu. Propagandistická účast v povrchních štvanicích bulvárních médií je s tím neslučitelná.