V zimě a na jaře roku 1985, tedy před třiceti lety, uspořádala Lenka Procházková anketu, vyšla v samizdatovém časopise Obsah v březnu téhož roku. Václav Havel tehdy ve své odpovědi formuloval věty, ke kterým se často vracím. Hovořil o vztahu naděje a poměrů: „Naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoliv světa. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu.“

„Ten, kdo by,“ pokračoval Havel, „odvozoval svůj život z poměrů, ten by — pokud by v něm bylo dost opravdovosti — musel skončit v lepším případě na klinice, v horším v kuchyni s otevřenými plynovými kohoutky.“ Havel v roce 1985 zdůrazňoval, že člověk není jen funkcí poměrů. A beznaděj podle něj číhá všude, i na veskrze blahobytné a demokratické jachtě, potulující se po veskrze demokratickém a spokojeném moři. V tom se nemýlil, přesto by v tom byl čert, pokud bychom — téměř o třicet let později — nenalezli na zdejších polických poměrech alespoň něco pozitivního.

Pokoušíme se šest nejnadějeplnějších událostí české politiky roku 2014 nalézt. Uvádíme je chronologicky, tedy bez pořadí.

Soud legitimizoval nenásilnou akci občanské neposlušnosti (27. 1.)

↗

O tom, že tu pravice zacházela v čase svých vlád se státem jako s kořistí, není třeba čtenáře Deníku Referendum dlouze přesvědčovat. Nejinak tomu bylo v případě Šumavského národního parku. Situace tu eskalovala v létě 2011 blokádou, která měla za cíl ochránit 280 hektarů přirozených a podmáčených smrčin v bezzásahovém území v oblasti Modravských slatí, kde žijí vzácné druhy zvířat jako rysi, tetřevi či sovy a turisté tu obdivují prastarý, divoký les. Vedení parku se kvůli násilným policejním zásahům proti ochráncům přírody podařilo vykácet dvaatřicet hektarů lesa za cenu velkých ekologických i ekonomických škod.

Případ skončil u Krajského soudu v Plzni, který v lednu rozhodl, že občanská blokáda, která bránila kácení vzácného horského lesa na Ptačím potoce v Národním parku Šumava, byla pokojná, oprávněná a naprosto v souladu se zákonem, zatímco policejní zásah proti ní byl protiprávní, stejně jako samotné kácení.

Rozsudek legitimizující nenásilnou akci občanské neposlušnosti jako oprávněný krajní prostředek obrany veřejného zájmu dosud nemá v České republice obdoby. „Občanská sdružení na ochranu přírody byla zcela zbavena možnosti chránit zájmy ochrany a přírody v době před přistoupením k těžbě dřeva. Za této situace se nelze vůbec divit tomu, že jako poslední možnost, jak zabránit zvůli správních orgánů, bylo zvoleno vyhlášení blokády nezákonné těžby,“ píše se totiž v rozsudku.

Soud také znovu potvrdil, že kácení stromů v divokých horských lesích u Ptačího potoka bylo nezákonné. Navíc rozsudek uvedl, že policie dokonce nezákonnou těžbu kryla. Soud také zdůvodnil, proč bylo kácení nelegální: „Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava přistoupila k těžbě dřeva, aniž by disponovala jakýmkoli shora uvedeným souhlasem, výjimkou či hodnocením. Těžba dřeva prováděná Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava tak byla nezákonná.“

Jmenování vlády Bohuslava Sobotky (29. 1.)

↗

Druhý případ, vznik vlády ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL, je v naší šestici vůbec nejošemetnější. Dlouho jsme váhali, zda ho vůbec zařadit. Přestože je po necelém roce existence vlády Bohuslava Sobotky patrné, že má k ideálu daleko, musíme zopakovat, že to byla za dané konstelace jediná smysluplná programová (aritmetických většin je ve sněmovně více) varianta, jež mohla vzniknout.

Levicový kabinet složený ze sociální demokracie a komunistů se ukázal být nerealizovatelný, nedisponoval by dostatečným počtem hlasů. Pro vznik jejich menšinové vlády by levice nenašla podporu u ostatních stran, navíc veřejnost na návrat komunistů k moci v dvojčetné koalici zřejmě není dosud připravená; výsledek voleb vypovídá i o tom.

Centristická vláda složená z jedné levicové a dvou napravo od středu situovaných formací přesto může mnoha lidem alespoň ulevit. Což se již také stalo, zároveň to ale neznamená, že by vláda proti mnoha nešvarům, za všechny jmenujme například exekuce, neměla zakročit daleko razantněji.

Nejen v tomto část především levicově smýšlející veřejnosti sociální demokraté zklamali. Že jsou ve vládě koaliční, navíc její menšinovou součástí, na věci mění pramálo.

Pokud jsme tu loni touto dobou označili koaliční kabinet Petra Nečase za srovnatelný či horší než vládu Adamcovu, nyní musíme také zdůraznit, že Sobotka měl v tomto ohledu přímo ideální výchozí pozici: do úřadu nastupoval po nejneoblíbenější polistopadové vládě.

Pozitivní momenty, které jmenování Sobotkovy vlády předcházely a zároveň byly jeho podmínkou, byly nejméně čtyři: pád Nečasovy vlády je tím prvním. Druhou bylo hlasováni Poslanecké sněmovny o důvěře úřednickému kabinetu Jiřího Rusnoka. Ten prezident Miloš Zeman jmenoval, aniž by své kroky koordinoval se stranami v dolní komoře zastoupenými. To se mu nakonec vymstilo, vláda jako vůbec teprve druhá po roce 1989 důvěru nezískala a zároveň se našla většina poslanců ochotná přistoupit na vypsání předčasných voleb.

Jejich konání bylo třetí podmínkou vzniku Sobotkovy vlády. Klíčový moment nastal po nich a souvisel s vnitrostranickou situací v ČSSD. Několik měsíců připravované odstranění Bohuslava Sobotky z čela strany jeho oponenti ale zpackali. Navíc, jejich lídr Michal Hašek se ztrapnil hůř než Švejk, kterého ostatně připomíná, když opakovaně lhal celému národu i Daniele Drtinové přímo do očí v Interview ČT24. Opakujme si s ním: žádná schůzka s prezidentem v Lánech neproběhla.

Zeman se pak na více než měsíc raději odmlčel, podle hradní kanceláře zakopl v noci o koberec, daleko od pravdy nebude ale hypotéza, podle které se v kritické chvíli ukryl před novináři i veřejností. Nebylo by to ostatně poprvé. Sobotku mezitím podpořila většina spolustraníků, široká veřejnost, Babiš i lidovci. Vzniku legitimní vlády vzešlé z voleb pak už nestálo nic v cestě.

Anna Šabatová ombudsmankou (14. 2.)

Galerie (7)