Veřejnoprávní bulvár
Jan GruberČeská televize dlouhodobě neplní své poslání. Cílem veřejnoprávního média je totiž výchova k občanství skrze věcné informování o společenském dění. Má poskytovat prostor i těm, kteří si jej nemohou koupit na trhu.
Česká veřejnoprávní televize nefunguje. Neumí vytvářet zpravodajství a poskytovat informace občanům tak, aby se na jejich základě mohli rozhodovat. Nedodržuje vlastní etický kodex. V rámci nejsledovanějších publicistických pořadů zvýhodňuje jedny hlasy nad jinými. Cenzuruje a vůbec se nechová, tak jak ji ukládá zákon. Jako jeden z příkladů selhání České televize může posloužit nedělní reportáž „Sólista“, kterou pro pořad „168 hodin“ připravila Tereza Strnadová.
Miloš Zeman rád a často opakuje, „že se za celý svůj život nesetkal s blbějším a závistivějším stvořením, než je český novinář“. Je smutné připustit, že i prezident republiky má občas pravdu. Novinář — zvláště veřejnoprávní — by ale blbcem být neměl. Pokud jím je, prokazuje medvědí službu celé společnosti. Snaží-li se vykouzlit pobavený úsměv na tváři diváku či posluchačů, měl by se raději věnovat jiné profesi. Dobrých klaunů a cirkusáků není nikdy dost.
Novinář v ideálním případě usiluje o zprostředkování informací občanům, tak aby mohli řádně vykonávat svá občanská práva. Pro tento druh novinařiny jsou nezbytné myšlenky, data, fakta a analýzy. Když se jich nedostává, vytváří se bulvár, který však netřeba platit z kapes daňových poplatníků.
Z reportáže Terezy Strnadové o Matěji Stropnickém se při nejlepší vůli nelze dozvědět prakticky nic. Celý příspěvek je vystavěn na absentující paralele Máchova Máje a aktuálním dění na Magistrátu hl. m. Prahy. Stropnický hrál v Brabcově filmu Viléma. Dnes je náměstkem primátorky, který nepřistupuje na obecně sdílená pravidla hry. „Je to rebel,“ říká reportáž a s dalším sdělením, jež by se alespoň přibližovalo realitě, se neobtěžuje.
Naopak se přidává k denunciační kampani, která je proti Stropnickému již od podzimních voleb vedena. Prý nespolupracuje. Neumí se domluvit. Odmítá kompromisy. Dělá problémy. Bohužel ho však stále někdo volí. „Jméno Matěje Stropnického je zatím pro mnohé synonymem pro problém. Pro příznivce, třeba z řad mladých voliček, ztělesňuje romantického hrdinu pozitivní změny. Mladý a neklidný idealista, který žije svoje sólo ve svém zeleném světě,“ říká Strnadová.
Neptá se, proč náměstek primátorky odmítl hlasovat pro tendr na svoz komunálního odpadu. Sama raději konstatuje, že Stropnického zdůvodnění střetem zájmů je nepochopitelné. Na její obranu je nutné dodat, že není sama, která danému termínu nerozumí. Andrej Babiš by mohl vyprávět.
Nepochopení však brzy přechází v pochopení za pomoci komentátorky Respektu Ivany Svobodové: „Je to naprosto logické vyústění právě toho, kým Matěj Stropnický zatím je.“ Kruh se uzavírá. Hloupost vítězí. Idea veřejnoprávnosti a divák dostávají na pamětnou. A následuje další ne-zpráva.
Co se týče posledního dílu, který jsem měl příležitost také vidět a koulet přitom očima, tak ta reportáž o Stropnickém ml. má i nezanedatelné klady, které je levicový hřích nevidět. Zmíním se o třech:
1. Odkazuje na esenciální memento, že člověk se má spoléhat taky na svůj vlastní úsudek. Podobně jako když se Remunda u Drtinové demonstrativně polije vodou se slovy: http://video.aktualne.cz/dvtv/pozor-neverte-mediim-hlasa-remunda/r~462de2baadf611e49e4b0025900fea04/
2. V samotné reportáži se o mladém členovi předsednictva SZ vyjadřuje například předsedkyně SZ Drápalová, šéfredaktor Patočka (tyhle dva vidět v televizi je dost štěstí), ministr obrany samozřejmě, expředseda zelených aj. To není vůbec špatný. Kdyby ostatně novácko-čétéčkový mainstream Matěje Stropnického chválil, bál bych se, že to bude jeho politický konec. ;-)
3. Pořad je sice koncipován na základě jednoho hlasování již před více než 168 hodinami, které "štěpí koalici", ale tohle si nevymyslala reportérka, takhle to podávají sami koaliční partneři a tím v uplynulém týdnu tak trochu žili, což je samo o sobě dosti alarmující a bylo by naopak divné, kdyby to reportérka nepřevedla i do reportáže. Reportáž tak dává nahlédnout taky do podhoubí toho, jak si lidé představují, že se řídí (menežuje) koalice.