Nemůžu si pomoci a musím ještě něco napsat k tomu pořadu o ex-premiérovi Paroubkovi. Jan Gruber píše, že Česká televize odvysílala starý pořad, který byl o něm natočen před lety, já si však myslím, že ani před lety takový pořad natočen být neměl a když, tak neměl být vysílán.

Jsem udivena, co všechno při takové konkurenci tvůrců projde do vysílání (a co tam neprojde, třeba dobrého, o tom se můžeme jen dohadovat). Pořad o Jiřím Paroubkovi o něm neříkal vůbec nic, není divu, že se zobrazovaný nechtěl příliš bavit, když autoři ho zásadně snímali v nelichotivém kostýmu a situaci. Já bych taky nechtěla účinkovat v dokumentu, který by chtěl jenom ukazovat, jak jsem tlustá a odepsaná. Nedosti však na tom. I mladá generace sprejerů a technařů tu působila jako parta idiotů neschopných kloudného slova.

Něco divně povoleného muselo být už v dokumentaristech (z nichž Bohdana Bláhovce znám a překvapuje mě to), protože i Václav Bělohradský tak divně polosedí a pololeží — to je na veřejnosti divná pozice, viděla jsem ji u Davida Černého v televizi a Jana Pokorného na rozhlasovém mezinárodním semináři a vždy to působilo arogantně.

Ale že by Václav Bělohradský chtěl působit arogantně? To se už dneska lidem veřejně působícím neříká, že psychofyzický postoj je v přímém spojení s přesvědčivostí sdělení? Že respekt k partnerovi dáváme najevo i tím, že se v jeho přítomnosti neválíme? Ale možná to ti, kdo se válejí, vědí a válejí se právě proto, že chtějí dát najevo, že žádný respekt nemají. Pak bych s nimi netočila!

Kdysi, po převratu, politiky tajemství nonverbálního chování učila třeba Daniela Fischerová a oni to umějí (jak bylo vidět na Mirku Topolánkovi), i ten Paroubek sedí rovně a odpovídá spisovně, jen je vidět, jak je mu to celé protivné a trochu si s tím natáčením neví rady. Nevím, k čemu takový pořad je nebo měl být. Jiří Paroubek má všechny důvody se po jeho repríze domnívat, že si na něj prostě veřejnoprávní televize zasedla a mediální lynč že pokračuje i mimo vrcholovou politiku.

Dokumentární program kulturního kanálu ČT2 mi ovšem v době, kdy jsem trochu nemocná a tudíž víc doma a víc se dívám na televizi, připravil i jiná nemilá překvapení. Tak například pořad z cyklu Náš venkov: Pivní řeči byl prostě celý natočený ve venkovské hospodě, kde autor J. Šípek zaznamenal všechny podoby keců a stereotypů. Jen tak, jak leží a běží.

Venkované z toho vycházejí rovněž jako skupina naprostých blbů, kteří nemají na nic vlastní názor, i když za něj vydávají výroky televize Nova a Václava Klause (třeba že Evropská unie podvazuje jakoukoli osobní iniciativu). Mluví se hrozně, úroveň vyjadřování je otřesná, frekvence slovních parazitů nesnesitelná, nikdo nic nevypráví a když, tak to nemá hlavu ani patu. Z něčeho takového by Hrabal neusoukal ani popis pod fotku, natožpak literární dílo.

Dokumentaristé si pletou pojmy — dokumentární materiál servírují divákům už jako zpracovaný filmový dokument. Když se v televizi projevuje hlas přízemního a pošetilého lidu v přímém vysílání, jako je Máte slovo, je to snad v pořádku — i když pro mě i tohle těžko snesitelné. Proč ale musíme hloupost a buranství vysílat v pořadech zpracovaných střihem a režií, to nechápu. Jen to prohlubuje špatný vztah mezi generacemi, metropolí a provincií.

Když jsme po převratu s dokumenty v rozhlase začínali, učili jsme se, že dokument má mít nějaký étos — to neznamená, že má být `a la these, ale má ctít lidskou důstojnost a ve  veřejnoprávní televizi bych řekla i společenskou soudržnost.

Proč se, sakra, ti publicisté a dokumentaristé pořád lidí ptají, jestli jsou hrdí, že jsou Češi? Co je to za otázku? Copak to je nějaká zásluha, být Čech? (Američan, Němec? Nigérijec?) Hrdý snad může být člověk na nějaké skutky, zásluhy, výkony. Ale fenomenální talent Petra Čecha nebo Magdaleny Kožené nemá nic společného s tím, že jsou Češi. Kvůli češství to tak daleko nedotáhli.

Ano, máme tady i dokumenty šovinistické. Říkají tomu „magazín“ (magazín to není, protože ten má obsahovat různé segmenty a tohle je celé o jednom) a jmenuje se to Bedekr. Anotace zní:

Nový magazín České televize je koncipován ve formátu zábavného, ale i poznávacího a provokativního cestopisu. Moderátoři spolu s diváky poznávají zemi nabízející návštěvníkům vše, co od dovolené čeká každý aktivní turista. Každá epizoda mapuje jednu turisticky atraktivní oblast tak, aby byla inspirací k návštěvě a nabízela zajímavé kulturní, přírodní a zábavní aktivity především pro ekonomicky aktivní lidi s minimem volného času a touhou po nevšedních prožitcích. Dvanáct dílů zobrazuje celkový průřez německými spolkovými zeměmi. Cyklus se otevírá dílem Florencie na Labi, tak se přezdívá městu Drážďany. Následující díly se věnují městům jako Kolín nad Rýnem, Berlín, Stuttgart, Hamburk, Mnichov a dalším.

Herečka Sandra Pogodová a Petr Rajchert, který je jejím manželem nebo ho hraje, cestují po různých městech v Německu. V zajímavostech se uvádí, že v každé destinaci strávili pouhé dva dny — a podle toho to vypadá. Je to především product placement — vždycky se musí sedět v nějaké drahé kavárně a zřetelně říci, která to je, a vůbec je to hodně o nakupování.

Všechny díly bych snad ani vidět nechtěla. Pořad vychází z předsudku (a herci to v rozhovoru také říkají), že Německo je země, kde se nic zajímavého neděje a nic pořádného tam není k vidění a že je třeba lidem říci, že tou zemí nemusejí jen projíždět někam „kde je to bude bavit“.

Říká se jim to velice povrchně až vulgárně (například o muzeu mořeplavby v Hamburku tvrdí: „nemuseli nic dělat, jen oprášili, co tu bylo, a teď na to vybírají vstupné“) s mnoha faktickými chybami (že Hamburk leží u moře a Goethe že napsal „epickou báseň Faust a Markéta“ (sic!)). A scenárista neví (a dramaturg pustí), že když je letopočet jedenáct set a víc, tak je to 12. století, ne 11.

V Lipsku se idiotsky ofrňují nad východoněmeckými paneláky (u nás přece nic takového nemáme, že), v Hamburku se posmívají modernímu umění (Max Ernst), vtipný má být telefonní hovor z domova, ve kterém se mluví o zakoupení zlevněného prejtu a stejnými ústy milá Sandra vysloví jméno Mendelsohn jako mendlzn.

Zajímavost z Rujány je to, že se tam natočilo asi třicet sekund Třiceti případů majora Zemana, z romantické vesnice kamera zabírá komerční objekty a místní hospodářství se glosuje slovy „pole s dotovaným obilím, zelím a bramborami střídají pole s ještě dotovanějšími větrnými elektrárnami, prostě hospodaření EU jako vyšité“ A to všechno na kulturním kanále ČT2. Režisér Jan Sládek, scénář Martin Poláček a producent Vítězslav Jandák — že by pan exministr kultury?

Víkendové cestování nikdy nebylo tak zábavné! Sandra Pogodová a Petr Rajchert vás provedou ostrovem snění v pořadu plném tipů, triků a užitečných informací. (praví slogan).