Na Ždáni u Slapské přehrady se konala rozhlasová přehlídka dokumentární a publicistické tvorby Report — už po jednadvacáté. Tři dny jsme poslouchali pořady vzniklé na celoplošných stanicích i v regionech.

Teprve po návratu, když se zážitky z rozhlasových postupů a možností i tvůrčích dovedností jednotlivých autorů usadily, uvědomila jsem si, že společenskou situaci a její úzkost reflektují z 23 pořadů jen dva: Solo skončilo, Solovačka žije plzeňského Miroslava Buriánka a Occupy Prague pražského Dana Moravce. Miroslav Buriánek ve svém hodinovém pořadu o zániku tradiční sirkárny Solo Sušice, určeném stanici Vltava, zbytečně zabalil dokument o jednom „závodu ke dnu“ do artistních režijních postupů (tvůrce je zejména režisér), které přehlušily základní informaci o výsledku celého procesu uzavření sušické továrny, který lze charakterizovat takto: místo kvalitních zápalek ze Sušice máme šmejd, vyráběný v Indii, a prázdné budovy. (Do Indie totiž majitelé továrny prodali stroje a tam se výroba přestěhovala — jaká je cena této indické konkurenceschopnosti snad nemusím vysvětlovat). Ředitel toho prodeje a zániku vše vysvětlil tak pozitivně a srozumitelně, že přesvědčil i některé z přítomných rozhlasových profesionálů. Vyznělo to fatalisticky — tak to ve světě globalizace chodí a jinak to nejde. Pořad se vysílal na kulturní stanici v nočním čase (středa 21:45), kdy kulturymilovné publikum často je mimo domov a pro ty, kdo doma jsou, je silnou konkurencí ČT2.

Pořad Daniela Moravce Occupy Prague byl na stanici Praha snad ještě víc utajen, skrytý v neděli ve 22:30 pod titulkem Noční mikrofórum. To moderují v jednotlivých dnech osobnosti jako Vlastimil Harapes, Zora Jandová, Jaroslav Svěcený nebo Gabriela Vránová, tak si dovedeme představit společenskou kritičnost té programové řady. Dokumentu je věnována pouze neděle, přičemž není na internetových stránkách stanice ani uveden jeho název. Výhodou je, že v Nočním mikrofóru je možnost posluchačských telefonátů s dotazy na hosty a moderátora, jímž je v neděli dokumentarista Daniel Moravec.

Dan Moravec strávil na Klárově mezi členy hnutí několik dní a večerů a natočil pořad, v němž vedle radikálních hlasů s celkem racionálním postojem zaznívaly pochopitelně i hlasy lidí neschopných zařazení do běžného civilizačního provozu, hlasy iracionální vzpoury a pro mě nejdojemněji hlas ženy, která žije spořádaný pracovní i rodinný život, avšak tímto životem, životním prostředím a systémem soustředěným na výkon a zisk lidsky trpí. Příběh Occupy Prague: očekávání se nesplnilo, přidal se málokdo, nastaly problémy s dodržováním hygieny, ztratí se společná pokladnička, nakonec přijde policie a může se celkem chovat slušně, protože lidé na Klárově už nemají energii k odporu.

Pořad byl udělán citlivě a rozhodně skupinu okupující Klárov záměrně neshazoval. Ve své dokumentaristické estetice se ovšem neušpinil o publicistické postupy, takže v něm nezazněla ústy radních Prahy 1 slova o „zneužívání demokracie a poškozování veřejné zeleně“ (to citují pouze přítomní okupující) ani stanovisko světového hnutí Occupy, které formuluje nárok veřejnosti na veřejný prostor, většinou naopak okupovaný dopravou, obchodem a reklamou. Neúspěšná akce Occupy Prague vyzněla jako marný pokus looserů o změnu, jejíž konkrétní podobu ani neumějí formulovat — a v tomto smyslu se o pořadu a jeho dopadu také na Reportu diskutovalo.

Po návratu pak doma myslím na to, kde se ty naše fatalistické postoje berou? Jak to, že si vůbec nedovedeme ani představit, ba ani pomyslet na to, že by věci mohly být jinak? Jsme tolik spokojení se současnou realitou? Je v nás strach, aby nebylo hůř?

Pořád se hodně mluví o svobodě, i kolemjdoucí na Klárově se cítí ve své svobodě dotčení přítomností okupujících, kterou vnímají jako nepořádek. Kdysi, ještě před převratem, jsme přece o svobodě uvažovali jinak, trocha nepořádku nám byla sympatická, toužili jsme po možnosti ve veřejném prostoru být svědky otevřených projevů svobody. Ani jsme snad tolik nevěřili, ale doufali, že pomohou ke změně.

Projevům pouličního volání po změně poměrů dnes průměrný obyvatel města nijak zvlášť nefandí, cítí se jimi obtěžován a hlavně nevěří v jejich účinnost. Kdysi jsme se upínali k západní demokracii, protože jsme viděli, že se tam viditelně lidé mají lépe. Změnu jsme chtěli, abychom se také měli lépe. Ale jenom proto? Nakonec to dnes vypadá tak, že nám nešlo ani tak o možnost studovat na vysokých školách bez kádrování, psát a číst, co si myslíme a co nás baví, mít široké spektrum možností kulturního i občanského uplatnění. To máme a celí úzkostliví se bojíme, že to, co chtějí looseři ve veřejném prostoru, vlastně znamená, že se budeme mít hůř. Visíme zajati v představě, že to, co na nás leží jako povinnost k zajištění životního standartu, je neměnné, nutné a oprávněné.

Ale přece nejsme tak hloupí, abychom si mysleli, že na Mostecku nejde dělat nic jiného než těžit uhlí nebo že elektřina a teplo vyráběné z obnovitelných zdrojů musí být tak drahé. Věci se přece můžou uspořádat jinak, člověk se nemusí trpně podřizovat režii dílčích zájmů zisku.

Můžeme přece být celkově šetrnější, vždyť už jsme byli a nic se nám nestalo. Kdyby se udělala anketa s jednoznačnou otázkou, zda kvalitu svého života měříme ničím neomezenou spotřebou, asi málokdo by odpověděl kladně. A přitom likvidaci tradiční, k životnímu prostředí šetrné výroby sirek v Sušici fatalisticky přijmeme, ačkoliv rozdíl v ceně těch našich a těch z Indie je pár haléřů. Jasně, zachovat továrnu by asi znamenalo postavit se na odpor globalizaci, ale je to opravdu tak nemožné, že se o tom nechceme ani bavit?

Kdyby tak člověk mohl alespoň pomyslet, že přenesení výroby sirek ze Sušice do Indie přinese lepší životní podmínky lidem v Indii, ale tak to přece není.

Po Listopadu 1989 došlo během několika let ke zdražení skoro všeho, základních potravin (které byly předtím dotované),dopravy, knih, bot, energií — a tak dál. Tehdy jsme to — kromě pár rigidních zpátečníků — brali jako rozumnou a nutnou daň za svobodu a rovné podnikatelské podmínky. Dnes, po třiadvaceti letech, velká část obyvatel Česka rovné podnikatelské podmínky a skutečnou svobodu nemá, doba si tedy říká o změnu a ta si vybere svou daň. Zatím se vládnoucí vrstvy snaží tu daň přenést na obyvatelstvo a tím se změně ubránit. Ale rozumně vzato, nebude to fungovat ani po té jejich násilnické Noci modrých ptáků. Pokud se na změně nebudou nejbohatší a nejvlivnější podílet, dříve či později za ni zaplatí mnohem víc, než jsou ochotni si připustit.

A pokud si ze svých svobod vážíme svobody slova, je nejvyšší čas to otevřeně říkat s plným sebevědomím, že to je státotvorné a konstruktivní.