Na co myslíme, když točíme rozhlasový dokument

Alena Zemančíková

Rozhlasový dokument je poměrně mladá disciplína, jejíž rozvoj u nás přetrhly totalitní režimy s jejich cenzurou. Jakmile je třeba každý materiál předkládat ke schválení, můžeme sotva mluvit o zvukové autentičnosti.

Kulturní funkce rozhlasu je v každé další diskusi o roli veřejnoprávních médií víc přehlížena, ačkoliv pořadů mimo zpravodajství a politickou publicistiku je v rozhlase velice mnoho, tvoří vlastně jeho podstatu, to, co z rádia dělá společníka, co podle veřejnoprávního zadání informuje, vzdělává a baví.

Na rozdíl od předsedy ODS Martina Kuby, který tolik hájí konkurenci na trhu vysilatelů, jsem přesvědčena, že podnikání v komerčním rozhlasovém vysílání je planý byznys a pračka na peníze, pouhá soutěž o to, na jak nápadný a populistický proud řeči a hudebního popu se pověsí dražší reklama.

Rozhlas se vyjadřuje slovem, které také v dobově kodifikované spisovné podobě uchovává (letos, v roce 90. výročí rozhlasu, jsme v řadě archivních snímků mohli slyšet, jak se jazyková norma mění i co do intonace a přesné artikulace).

Ale rozhlas se vyjadřuje také zvukem, zvuk — včetně ticha a zmíněné řečové intonace a artikulace — je prostředkem sdělení. V pořadech, jež vznikají ve studiu, je to zvuk dodaný režií, v pořadech dokumentárních je to autentický zvuk světa.

Rozhlasový dokument je poměrně mladá disciplína, jejíž rozvoj u nás přetrhly totalitní režimy s jejich cenzurou (ať už se tento fenomén jmenoval oficiálně jakkoli). Jakmile je třeba každý materiál předkládat ke schválení, můžeme sotva mluvit o zvukové autentičnosti.

Rozhlasový archiv nicméně vypovídá, že až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl Československý rozhlas moderním médiem, jež sneslo svými postupy a technologiemi srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Například předválečné reportáže Miloslava Dismana, jež se ve zvukové podobě zachovaly v rozhlasovém archivu, jsou naprosto moderní, mají více významových plánů a jejich autor je zachycením zvuku světa přímo uhranut.

Okamžikem nacistické okupace jde svoboda Československého rozhlasu zu grund a ani po válce se to nezmění kvůli politickému dozoru. V šedesátých letech pak progresivní autoři znovu objevují to, co takový Disman už před pětadvaceti lety uměl a dělal, vše vrcholí v hrdinských dnech srpna 1968 a pak už následuje jeden vyhazov za druhým a rozhlasové vysílání se vrací svým zvukem zase o mnoho let zpátky.

×