Kulturní funkce rozhlasu je v každé další diskusi o roli veřejnoprávních médií víc přehlížena, ačkoliv pořadů mimo zpravodajství a politickou publicistiku je v rozhlase velice mnoho, tvoří vlastně jeho podstatu, to, co z rádia dělá společníka, co podle veřejnoprávního zadání informuje, vzdělává a baví.

Na rozdíl od předsedy ODS Martina Kuby, který tolik hájí konkurenci na trhu vysilatelů, jsem přesvědčena, že podnikání v komerčním rozhlasovém vysílání je planý byznys a pračka na peníze, pouhá soutěž o to, na jak nápadný a populistický proud řeči a hudebního popu se pověsí dražší reklama.

Rozhlas se vyjadřuje slovem, které také v dobově kodifikované spisovné podobě uchovává (letos, v roce 90. výročí rozhlasu, jsme v řadě archivních snímků mohli slyšet, jak se jazyková norma mění i co do intonace a přesné artikulace).

Ale rozhlas se vyjadřuje také zvukem, zvuk — včetně ticha a zmíněné řečové intonace a artikulace — je prostředkem sdělení. V pořadech, jež vznikají ve studiu, je to zvuk dodaný režií, v pořadech dokumentárních je to autentický zvuk světa.

Rozhlasový dokument je poměrně mladá disciplína, jejíž rozvoj u nás přetrhly totalitní režimy s jejich cenzurou (ať už se tento fenomén jmenoval oficiálně jakkoli). Jakmile je třeba každý materiál předkládat ke schválení, můžeme sotva mluvit o zvukové autentičnosti.

Rozhlasový archiv nicméně vypovídá, že až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl Československý rozhlas moderním médiem, jež sneslo svými postupy a technologiemi srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Například předválečné reportáže Miloslava Dismana, jež se ve zvukové podobě zachovaly v rozhlasovém archivu, jsou naprosto moderní, mají více významových plánů a jejich autor je zachycením zvuku světa přímo uhranut.

Okamžikem nacistické okupace jde svoboda Československého rozhlasu zu grund a ani po válce se to nezmění kvůli politickému dozoru. V šedesátých letech pak progresivní autoři znovu objevují to, co takový Disman už před pětadvaceti lety uměl a dělal, vše vrcholí v hrdinských dnech srpna 1968 a pak už následuje jeden vyhazov za druhým a rozhlasové vysílání se vrací svým zvukem zase o mnoho let zpátky.

Skutečné rozhlasové dokumenty se vlastně začínají natáčet až po roce 1990, přičemž se to jejich tvůrci musejí učit, postupně se zdokonaluje nahrávací i studiová technika a dnes, možno říci, má Český rozhlas konečně své Centrum dokumentu a v něm a kolem něj řadu suverénních tvůrců, kteří si s žánrem vědí rady a kteří dokumentárními postupy podávají obraz o společnosti a jejích tématech.

Tohle vše lze sledovat na soutěžní přehlídce Report, kde se dokumentární tvorba předešlého roku představuje spolu se svými tvůrci. Report založilo v roce 1992 občanské Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a na těch dvaadvaceti letech existence přehlídky rozhlasového dokumentu je dobře vidět, jakými proměnami prošel nejen rozhlasový žánr, ale i — a zejména — společnost, jak se změnily její priority, témata i problémy. A jazyk, samozřejmě.

Mezi pořady, inklinujícími spíše k publicistice, se letos objevilo několik pohledů do činnosti občanských sdružení a spolků, zájmových (jako Havířovské babky, které zpívají slezské písničky, ale také šijí a přešívají oblečení pro chudé rodiny v okolí) i charitativních, které se třeba věnují brněnským chudým nebo zajišťují péči o staré a nemocné lidi: k té péči patří i to, že jim věnují čas k rozhovoru a dělají jim společnost, což samozřejmě překračuje možnosti profesionálů, kteří bývají přetíženi.

Anebo třeba vedou domov a hospodářství pro propuštěné dlouhodobé vězně, kteří už de facto nejsou schopni se vrátit do života, nemají kam, nestačí nárokům ani pracovnímu tempu, jsou nezaměstnatelní. Tento dokument Lenky Svobodové kromě práce občanského sdružení Cesta ukázal také na velmi pochybné výsledky působení tzv. „nápravných zařízení“, z nichž vycházejí lidé k životu nezpůsobilí, bez kvalifikace i praktických dovedností, ztracení.

Tématu, jímž jsem tento článek začínala, totiž proplouvání úskalími cenzury a „soudružské“ kritiky, se věnoval pořad Jiřího Hubičky Diskuse nad uměleckým dílem. Jeho autor, pracovník rozhlasového archivu, ale také dramatik a dramaturg, sestavil kompozici z příspěvků do debaty o Formanově filmu Hoří, má panenko.

V tomto pořadu jsme mohli slyšet, jak se proměnil jazyk korektních prohlášení, jak se v roce 1968 v rozhlase mlžilo tak, aby se kritikovo uznání díla nedostalo do konfliktu a oficiálním míněním komunistické strany, jejímž byl rozhlas přímým podřízeným.

Vrcholem pořadu je ovšem vyjádření scénáristy Jaroslava Papouška, v němž dává průchod svému údivu nad tím, že film pohoršil naše požárníky. Papouškova promluva je brilantní intelektuální klauniádou, kongeniální se scénářem zmíněného filmu. Pořad z cyklu Fonogramy připomíná ještě jednu funkci veřejnoprávního rozhlasu — totiž zákonnou povinnost vést archiv.

Mezi tématy delších a co do použitých prostředků náročnějších dokumentů se objevila prakticky všechna, o nichž píšeme i na stránkách tohoto internetového deníku. Romové a demonstrace v Českých Budějovicích, domácí porod, volba prezidenta, pokus o pohled na Gustáva Husáka jako člověka, pouliční umění, Alzheimerova choroba, mateřství, odpadní vody a ve vítězném dokumentu brněnského autora Radima Nejedlého fenomén hokejového fanouškovství jako zvláštní forma závislosti a lokálpatriotického sebeklamu.

Tak, jako celá společnost, i rozhlasoví dokumentaristé se vracejí k historickým událostem roku 1945 i roku 1968, ať už jde o české Němce nebo volyňské Čechy. A vznikl i pořad o změněné sexualitě matky v rodině s několika dětmi, která dnes žije v jižních Čechách, ale ve své podstatě je založená kosmopolitně.

Zazněly i pořady, natočené autory Českého rozhlasu v zahraničí — na Ukrajině, v metropoli někdejší provincie Bukovina Černovicích, a v Chorvatsku, v kraji nedotčeném turistickým ruchem, kde žijí místní tradice, v tomto případě býčí zápasy. Cizí jazyky, s nimiž se Český rozhlas sžívá jen pomalu, zněly z nejrůznějších historických nahrávek i v pořadu o roli rozhlasu v době mnichovské krize Slyšte můj hlas.

V tomto případě autor David Vaughan napsal svůj prozaický text k devítidílnému seriálu „kolem“ historických dokumentů, vytvořil fiktivní postavu Vypravěče a poslal ho na reportážní cesty po Praze, do Sudet, Norimberka i Londýna proto, aby sklenul obraz situace Československa v letech 1937 až 1938 několikerou evropskou optikou.

Chtěla bych na závěr připomenout, že rozhlas, kterému chybí obraz a v dnešní době všeobecného vizuálna to publikum pociťuje jako hendikep, může také dělat věci, kterých obrazová média schopná nejsou.

Je to dobře vidět — slyšet - na seriálu Slyšte můj hlas, kde dobové zvukové záznamy, i v případě, kdy jsou zvukově nekvalitní, mohou přirozeně vplynout do příběhu vyprávěného hercem a do herecky ztvárněných písemných dokumentárních materiálů — to by ve filmu nešlo, protože vizuálně se distanc mezi starým a současným obrazem překlenout nedá.

Rozhlasové vysílání, je-li obsazeno jako jednající postava, může autenticky chrastit a všelijak skřípat a hvízdat a nenaruší přitom přítomný čas vyprávění.

Volbami znovu ustavený Parlament nalezne k projednání i dosud nevyřízenou žádost Českého rozhlasu o změnu v zákoně, která umožní celodenní vysílání celoplošné stanice mluveného slova (současný ČRo Plus balancuje mezi AM a FM frekvencemi a vysílá jen několik hodin večer).

Bylo by krásné, kdyby se mezi poslanci, kteří o tom budou rozhodovat, našli i takoví, kteří neposlouchají v rádiu jen politické debaty, v nichž sami vystupují, ale třeba i dokumenty. I když, po pravdě řečeno, by bylo dobré, kdyby ty dokumenty měly na stávajícíh celoplošných stanicích lepší vysílací časy než pozdně večerní a noční hodiny. K tomu žádné změny zákona třeba není. To je plně v kompetenci Českého rozhlasu samotného.