Aby se každý občan v demokratické společnosti stal poučeným a informovaným voličem, k tomu by měla přispět masová média. A protože televize je stále nejrozšířenějším a nejsledovanějším médiem, očekává se od ní, že to bude ona, která to zajistí především.

Při prvních volbách — československých 1990 i českých 1992 — tuto nepsanou povinnost plnila jen státní, později veřejnoprávní televize, jiná tady nebyla. U dalších voleb se do informování o předvolebních kampaních a volbách zapojily i soukromé komerční televize.

Letmý pohled do české legislativy nám říká, že placená politická reklama se u nás v rozhlasovém a televizním vysílání nepovoluje (§48/1/e vysílacího zákona 231/2001) „pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“

Volební zákon pak vyhrazuje bezplatných čtrnáct hodin vysílacích časů všem stranám a hnutím s registrovanými kandidátními listinami, které jim musí poskytnout Český rozhlas a Česká televize (§16/4 zákona 247/1995).

Na rozdíl od veřejnoprávních médií soukromým televizím žádné povinnosti ze zákonů neplynou, kromě těch, které se týkají všech vysílatelů. Například dodržování paragrafu 31/3 zmíněného vysílacího zákona, v němž se mluví od dodržování „zásad objektivity a vyváženosti“ a který od provozovatelů vysílání žádá, aby „nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti....“

Pryč jsou doby, ve kterých zpravodajství o volbách patřilo k programovým prioritám soukromých televizí. Velkolepá volební show s Kateřinou Kašparovou v pronajatém barrandovském studiu v roce 1996 se televizi Nova ještě příliš nepovedla, ale o dva roky později novácké sobotní vysílání „Boj o parlament“ zastínilo Českou televizi.

A to nejen proto, že Nova přeplatila a přetáhla na svou stranu výzkumy exit poll Herzmannovy agentury Sofres Factum, ale také kvůli zpravodajské pohotovosti, v níž Nova byla často před ČT o nějaký ten krok vepředu.

Zda tehdejší poměrně rozsáhlé volební zpravodajství Novy bylo součástí smírného urovnání konfliktu Vladimíra Železného s Václavem Klausem kvůli falešné zprávě o Klausově vile ve Švýcarsku, se můžeme dnes jen dohadovat.