Přibližně ve stejné době, kdy probíhal v Jihlavě festival filmových dokumentů, konala se v Koutech u Ledče nad Sázavou soutěžní přehlídka rozhlasového dokumentu Report 2014. Tuto akci letos už po třiadvacáté pořádá Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, spolek s Českým rozhlasem spolupracující, ale nezávislý. Své akce pořádá pro všechny rozhlasové tvůrce, teoretiky, publicisty i zaujaté posluchače, funkce přehlídek Bilance a Report je i vzdělávací.

Dokumentaristický Report byl založen po vzoru Prix Europa v Berlíně tak, že soutěžní pořady jsou hodnoceny podle předem dané tabulky kritérií všemi přítomnými posluchači. Podmínkou hodnocení je, aby hodnotitel vyslechl v dané kategorii všechny pořady. A podmínkou účasti v soutěži je osobní přítomnost autora pořadu.

Po vyslechnutí každého pořadu se o něm diskutuje, autor má právo posledního slova. Právě v těch diskusích spočívá vzdělávací funkce přehlídky, vyjasňují se stanoviska, setkávají se generace, pojmenovávají postupy i souvislosti.

Report má v oblasti dokumentu a náročné publicistiky dvě kategorie, jejichž hranice se čím dál víc stírá, publicistický pořad a dokument či feature. Prostředky jsou podobné, snad jediné privilegium zůstává čistému dokumentu či feature — nemusí reagovat na společenské dění, může být autochtonním tvarem, využívajícím a směšujícím nejrůznější umělecké postupy, expandujícím do oblasti experimentu. Takový pořad nakonec v kategorii Dokument i zvítězil (ale o něm později).

V publicistické kategorii zaujal pečlivě a angažovaně udělaný pořad Šarlatáni na telefonu redaktorky Centra zpravodajství Petry Benešové. Zaměřil se na takzvaně esoterické pořady v televizi, autorka sama sebe obsadila do role divačky, potřebující rady do života, a přesvědčivě tak doložila, jak prázdné jsou výroky všech těch věštců a kartářek.

Marek Janáč ve své Neutronové hvězdě sehrál s astronomem Jiřím Grygarem inscenovanou reportáž, malou rozhlasovou vesmírnou výpravu, při níž si v připravených, ale „naostro“ improvizovaných dialozích s astronomem vtipně přihrával. Pořad byl připraven pro slavný a v nejlepším slova smyslu tradiční rozhlasový pořad Meteor, který zprostředkovává vědu a techniku nejen mládeži, ale všem, kteří se o ni zajímají a nedostali se dál než k maturitě z přírodovědných předmětů.

Vítězný pořad Tomáše Černého se jmenoval Dar podpory, dar poznání, dar inspirace. Zavedl nás do letní školy Romano Drom, na níž se setkali a společně hráli členové České filharmonie, děti z východoslovenských romských osad Lenartov a Raslavice a členové sboru Čhavorenge, který vede Ida Kellerová. Pořad byl správně veřejnoprávně „pozitivní“, ostatně vysílal se v řadě Dobrá vůle, muzika skutečně spojuje a pro mladé filharmoniky to byla jistě nezapomenutelná zkušenost.

Také se v něm však mluvilo o naprosté segregaci slovenských a romských dětí v jedné vesnici a pro mě nejotřesnější byla slova Idy Kellarové, že Romové žijí dnes v takové chudobě, že jejich děti se už nedostanou ani k tomu, v čem by mohly vyniknout, k muzice. Že nejmladší generace už ani neví, co jsou housle, protože housle už dnes cikáni nemají, nemajíce na ně. Že se z důvodů chudoby nedostanou do hudební školy a nenaučí se hrát na nic. A nejen ty dnes malé děti, ale i jejich mladí rodiče.

V pořadu také mluvil mladý romský hudebník, Idin asistent, který jako jeden z mála hudbu provozuje. (Sbor Čhavorenge a mladé filharmoniky spolu s dalšími studentskými tělesy jsme mohli slyšet na koncertě ke Dni studentstva v Rudolfinu 17. listopadu).

V kategorii Dokument se letos jako dominantní téma prosadila smrt — ve všech svých podobách — jako násilná, jako dlouhé umírání i strach z něj, jako sebevražda a koneckonců i jako politická vražda.

Připadalo mi to v tom množství už jako únik, jako řešení konce při zanedbání toho, co mu předchází. Jako téma, s nímž rozhlasoví dokumentaristé přicházejí ve chvíli, kdy už je odtabuizováno a zakotveno i v institucích. I tak člověkem pohne citlivý a diskrétní dokument o umírání přítele (natočil ho Jan Hanák, hlavní profesí či spíše posláním kněz).

Politika se letos nepovedla

Pořady, které se dotýkaly politické situace, patřily k tomu nejhoršímu, co bylo na Reportu ke slyšení. Jeden z nich, nazvaný Naděje (autorka Mária Pfeiferová), byl v anotaci uveden slovy: Symbol Pražského jara i Sametové revoluce, dramatik a prezident Václav Havel, i dva roky po smrti ovlivňuje společnost. Dává lidem naději. V pořadu hovořili tři mluvčí — Magda Vašáryová, bývalý senátor (a někdejší sloupkař DR) Zdeněk Bárta a fotograf Tomki Němec.

Jejich promluvy navazovaly na úryvky z Havlových her, jimiž měla být ilustrována jasnozřivost Václava Havla v pojmenovávání krizových situací. Což o to, krizová situace je přímo dramatikův materiál, takový manévr je možno udělat od Aischyla přes Shakespeara až k Ibsenovi a Beckettovi. Zato promluvy oslovených byly všeobecné, nekonkrétní, a hlavně neodpověděly na otázku, v čem ta havlovská naděje spočívá.

Přičemž ji nepopírám, naděje v dobrém umění, přesném myšlení, ochotě se angažovat a stát si za svým je cenná a přežívá za všech okolností, nezdá se mi však, že by zde byla naděje, že Václav Havel jako dobrý otec vlasti a národa povstane jako blaničtí rytíři či jako Bůh pošle do Čech svého zrozeného nestvořeného syna, který nás spasí tím, že za nás bude trpět.

To jsou patetické nesmysly, v nichž vynikal zejména fotograf Tomki Němec, z jehož slov byla zřetelně slyšet neschopnost vyrovnat se s tím, že už není dvorním fotografem významného muže. V pořadu padaly věty „když člověk vidí, co se kolem děje“, ale neřekne se, co to člověk vidí a co se to děje, jsou to tedy věty bez doplňující otázky zbytečné, Václav Bělohradský by řekl, že právě ty vytvářejí politický kýč.

Pořad Rudé mládí Jana Hergeta se pokusil zdokumentovat komunistický mítink na 1. máje 2014. Autor v něm smíchal výroky a postoje mladých příslušníků radikální levice (zdálo se mi, že poznávám Ondřeje Slačálka, ač nebyl jmenován) s folklórem starých komunistů typu Jiřiny Švorcové, levicové názory byly redaktorem jemně, ale soustavně zpochybňovány, o komunistickém mládí promlouval znovu (pokolikáté už!) Pavel Kohout.

Slyšeli jsme opět známé budovatelské písně a když mluvili současní anarchisté, hrála k tomu dechovka. Autor je mladý a nadaný redaktor Centra zpravodajství, od něhož už jsme slyšeli lepší věci, v diskusi zůstal nezviklán a pak řekl, že mu je líto, že tu dnes není nikdo, kdo by šel pro nás třeba do vězení.

Napadlo mě pak, že se to otočilo do té míry, že dnes je hrdinstvím, když někdo (řidič autobusu R:S.) „pro nás“ do vězení jít odmítne. A že by současná naše levice měla stát veřejnoprávnímu rozhlasu a jeho zpravodajské redakci za profesionálně připravenější, hlubší, poctivější průzkum jejích názorů a postojů. I kulturních.

V pořadu Křížek u školy se vrátili redaktoři Centra zpravodajství Lubomír Smatana a Pavel Polák (dnes zpravodaj Radiožurnálu v SRN) k případu 365 zastřelených Němců v Rovensku pod Troskami. Tohle nebyl případ divokého odsunu, autorům se podařilo vyhledat žijící příbuzné zastřelených německých zajatců a esesáků a vytvořit dílo s humanistickým, protiválečným vyzněním.

Citlivým bodem, který téma posunul mimo zavedená klišé o poválečných surovostech, byl moment, kdy jeden tázaný odpoví na položenou otázku: „To ale není správně položená otázka.“ A autor pořadu řekne: „Tak ji položte sám.“ A ten člověk to s trochou formulačního tápání skutečně udělá.

Ta otázka není nic světoborného, jde o to, jaká byla atmosféra ve vesnici (a tázaný to opravuje na „jaká byla atmosféra ve společnosti“), zaujal mě ten přístup, který připustil možnost jinak položených otázek. Přesně to, co kolega v pořadu o „rudém mládí“ nedokázal.

Vítězný dokument Cirkus na faře aneb Pepito, neplivej! vychází z vyprávění o skrývaném cirkusu na konci války a malé archivní fotografii velblouda, kráčejícího v doprovodu skautů poválečnou českou krajinou. Miloš Doležal s Jiřím Vondráčkem vyhledali všemožná svědectví — od vyprávění pamětníků venkovanů i cirkusáků po skautské deníky a novinové zprávy, sestavili básnický scénář, v němž se kus českého světa jeví jako cirkus, plný zmatku, nebezpečí, ale i poctivé statečnosti a velké naděje v lepší budoucnost.

Dva literární redaktoři (z nichž jeden i básník a spisovatel) využili všech rozhlasově dostupných uměleckých prostředků včetně hereckých dialogů, četby, vtipně vybrané hudby, jako režiséři vybudovali rytmus i mizanscénu a nabídli stanici Vltava v řadě Radiodokument kousek, na němž se dá demonstrovat, co všechno rozhlas dokáže (i když si dovolili mávnout rukou nad nepřesnostmi, k nimž by v jiném programovém zadání nemělo dojít). V kategorii Dokument získali nejvyšší ocenění.